Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Dnes bude k obědu jeseter a ústřice,“ oznámil Hans, když přišel k jeskyni. „Rychle ohřejte v kotli vodu.“

Kotel postavili na „petrolejový vařič“ — jámu s hořící naftou.

Voda už vřela, ale „kuchaři“ se dosud mořili s „ústřicí“, která se za nic na světě nechtěla otevřít. Držela tak pevně, že ji Hans nemohl otevřít ani sekerou. A pancéřová ryba zase měla tak pevný krunýř, že ji nikdo nemohl rozseknout. Rozhodli se, že „ústřici“ polejou horkou vodou. Pomohlo to — lastura konečně povolila a objevilo se velmi jemné, světle růžové maso.

Stormer položil „jesetera“ na zem břichem nahoru a sekal se zuřivostí hladového člověka. Břicho pancéřové ryby mělo měkčí šupiny, které měly podle Stormera pod údery sekery rychleji povolit.

Konečně se mu podařilo rybu rozseknout. Opatrně přičichl. Všechno v pořádku. Voní rybinou, jak to má být.

„Maso budeme muset vysekat po částech.“

„A jak to uděláme s ústřicí?“ zeptal se baron.

„Vaří se. Vařené ústřice jste ještě nejedl, barone?“

„Ttakhle oocet kdyby byl!“

„Pepř, bobkový list a láhev vína. To by byl obídek! S vínem a ústřicemi. Ale kde nic není ani čert nebere, barone.“

Z kotle to velmi chutně vonělo. Když však rozložili maso na lesknoucí se půlky plochých lastur, které přinesl Hans, všichni se na sebe podívali.

„Jjezte prosím, ppane!“ vybídl přívětivě Maréchal.

„Vy jste starší, barone, ponechám vám tu čest, abyste ochutnal první jídlo,“ odpověděl Stormer.

„Tto tedy má ten nejstarší uumřít dřív než ostatní?“

Vypukl spor.

„Není to konečně houba, ale ryba, a ke všemu čerstvá ryba,“ dodal si odvahy Hans a.první vzal do úst kousek masa. Všichni se na něho dívali jako na člověka, který pozřel jed. Hans klidně žvýkal.

„Ddobré?“

„Báječné!“ odpověděl Hans s plnými ústy.

Baron měl velký hlad. Byl však trpělivý, neboť jed nemusí účinkovat hned. Když si však Hans dal do úst druhý chutný kousek, baron to nevydržel a vzal si malý kousíček, po něm biskup, Stormer a ostatní. Brzy všichni jedli s chutí jeskynních lidí. Maso ústřice bylo ještě jemnější a chutnější.

Příjemný pocit sytosti zlepšil náladu. Zásobování bylo zajištěno alespoň na celé letní období.

„Musíme se naučit ryby sušit, abychom si udělali zásoby na zimu,“ řekl Hans. „Zanderovi budeme také muset připravit sušené ryby. Dnes mu zanesu čerstvou.“

Hans uřízl velký kus a vydal se zpátky do hor, k raketě.

Když se druhého dne k večeru vrátil, všichni spali.

Ráno se probudili v opálové mlze.

„Voní tu nějaký parfém!“ zvolala Delacroix, vdechujíc vzduch.

„Nerozlila jste voňavku, Ellen?…“

„Nemám žádnou…“

„Tak snad vy, Amelie?… Kde se vzala taková silná vůně?“

Vítr protrhl mlžnou clonu. Poloostrov, který byl včera šedavě žlutý, byl jasně zbarven.

„To jsou květiny. Samozřejmě, to voní květiny. Vyrostly a rozkvetly za jedinou noc. To je úžasné.“

„V takovém skleníku to není nic úžasného.“

„Překvapující je něco jiného,“ pronesl zamyšleně Hans. „Naši pozemští učenci se domnívali, že na Venuši je asi přibližně kamenouhelná doba. A tady je zatím tolik květin.“

„Učenci se mohli mýlit,“ poznamenal Thecker. „Jestliže je Venuše dokonce mladší než Země, mohou tu vývojové procesy probíhat rychleji, nežli tomu bylo na Zemi. Viděli jsme už hodně rostlin a zvířat, která můžeme zařadit do doby kamenouhelné. Tato doba na Venuši ještě neminula. Vývoj však šel dál. Jedna doba přece nevystřídá druhou náhle. Ty přesličky,»pterodaktylové«, pancéřové ryby a ostatní zástupci karbonu budou existovat ještě po mnoho tisíc let spolu s pozdějšími zástupci říše rostlinné a živočišné, kteří jsou bližší naší době.“

„Jaro je v plném proudu, nesmíme ztrácet ani den. Od jeskyň je k našim budoucím plantážím daleko. Budeme se muset na dobu polních prací přestěhovat na poloostrov. Postavíme si tam baráky. Po obědě se vydáme na cestu.“

„Cestující“ — lady Hintonová a její společnost — tentokrát neodporovali, protože byli rádi, že budou co nejdál od jeskyní s jejich hroznými obyvateli.

Hans mířil k „Tichému přístavu“, dál od ohlušujícího příboje a těžkého zápachu rozkládajících se mořských živočichů.

Jakmile přišli na místo, začali se „cestující“ dohadovat o nejlepší úseky. Každý chtěl získat pobřežní pásmo žírného jílu. Kromě toho tu byla ve vrstvě žuly velká přírodní vodní nádrž, ustavičně zásobovaná dešti. Sladké vody bylo dost.

Mezi baronem a Stormerem propukl spor. Na Venuši div nedošlo k první válce. Hans a Winkler museli zasáhnout, aby konflikt urovnali. Hned však propukly další konflikty. Stormer se chytil s Wheelerem, Pinch s baronem… Každý chtěl co nejméně pracovat a co nejvíce sklízet.

„Už mě ty nekonečné spory omrzely,“ řekl Hans Winklerovi.

„Musíme jim jednou provždy zamezit.“

„Stěžujete si, že jsem despota?“ obrátil se k „cestujícím“. „Dobře tedy. Žijte si, jak chcete, ale nepočítejte s naší pomocí, s našimi zásobami a úrodou. Winklere, Mary, Jacku! Budeme pracovat zvlášť.

Jdeme!“

Baron a lady Hintonová protestovali proti tomu, že jim odvádí jejich sluhy. Na Venuši však už nebylo sluhů stejně jako pánů.

„Cestující“ zesmutněli, ale brzy se uklidnili. Potravy a vody je dostatek. A je teplo. Co víc potřebují? Jen ještě postavit baráky, aby se alespoň při spánku mohli schovat před deštěm.

Stormer nazýval pohrdavě skupinu Hansových soudruhů „plebs“.

„Cestující“ pozorovali z dálky, jak „plebejci“ staví baráky, snažili se je napodobit a jakž takž postavili baráky i oni. Pak si vyžádali od „plebejců“ semena, protože svoje rychle snědli.

Jediný Schnierer si semena schoval. Splnil se jeho sen o novém životě na „Nové Zemi“. Pustil se vážně do hospodaření. Hned první den se však přesvědčil, že vymýšlet filosofické systémy je pro něho mnohem lehčí, než rýt záhony. Už po první hodině fyzické práce byl celý rozlámaný. Naříkal, vzdychal, nemohl usnout a přemýšlel. V jeho filosofickém systému byla nějaká chyba, na niž nemohl přijít.

Přišel na ni teprve k ránu: k šťastnému životu na „Nové Zemi“ mu chyběli… otroci, kteří by za něho pracovali v době, kdy by se oddával vysokým filosofickým úvahám. Hans mu jeho filosofický systém beznadějně pokazil. A ráno řekl profesor zachmuřeně své dceři: „Usuš zrní na setí na slunci, roztluč je na kamenech a upeč placky.“

„A co budeme jíst na podzim, tatínku?“ zeptala se.

„Hleďme na ptactvo nebeské, žeť nesejí, ani žnou, ani shromažďují do stodol. Protož nepečujte o zítřejší den«,“ odpověděl.

Ani biskup Wheeler by nemohl odpovědět lépe.

Nevyvedly se Schniererovy „osady“, kde by „farmáři“ seděli jako krtci ve svých doupatech. Sám život ho přiměl vykročit po sociálně nebezpečné cestě koncentrace obyvatelstva. Dokonce i odvěcí nepřátelé — Anglie a Francie — představovaní Maréchalem a Stormerem, se nastěhovali do jednoho baráku. Lady Hintonová se ubytovala s Ellen a Schnierer s dcerou. Hans a Winkler se ubytovali s Jackem, a Mary — uprostřed baráku. „Cestující“ měli svou osadu a „plebejci“ také svou. V každé osadě však stály baráky těsně jeden vedle druhého.