Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„A s neobyčejně přesným zaměřením,“ poznamenal bývalý dělostřelec Winkler. „Všimněte si, že jámy jdou souběžně a jsou od sebe stejně vzdálené.“

„Co to znamená?“ zeptal se Hans. „Myslíš, že to jsou umělé jámy? Nejsou to snad pasti na zvěř? Kdo by je ale mohl vykopat? Na Venuši jsou sotva tak rozumná zvířata nebo pololidé.“

„Myslím si, že to jsou stopy,“ odpověděl Winkler. „Stopy obrovského zvířete.“

„Stopy? Jaké by to muselo být zvíře, když každý jeho krok měří přes deset metrů!“ Amelie se bázlivě podívala na stopu. „Nechtěla bych takové zvíře potkat. Tady nejsou naše pušky na hraní pro lov nic platné, tady bychom potřebovali děla.“

Vyšli na lesní louku. Začalo pršet. Před očima měli mlhu, bílou jako prostěradlo.

„Držte se při sobě!“ zvolal Hans.

Šli opatrně, naslouchali, ohlíželi se. Občas se v mlze objevily temné siluety osamělých stromů.

K známým zvukům větru, deště a hromu se přidaly nové zvuky, které svou nepochopitelností děsily.

„Vypadá to, jako by tu někde blízko bylo lokomotivní depo. Jako by vypouštěli páru nejméně z deseti lokomotiv,“ řekl tiše a rozčileně Pinch. „Á — lokomotiva píská. Vlak odjíždí za pět minut…“

„Pst…“ upozornil Hans. Na pravé straně vpředu začala bílá mlha tmavnout. Skvrna byla stále tmavší, objevovala se nejasná silueta domu a najednou se „z výše třetího patra“ vysunula jako automobil velká, obludná hlava zvířete s očima, které byly oproti hlavě velmi malé.

Ozval se výstřel. To Pinche napadlo zahrát si před Amelii na neohroženého lovce Buffalo Billa.

Nejsilnější siréna zaoceánského parníku je komářím pískáním oproti zvuku, který se jako smršť rozlehl lesem. Země se zachvěla, stromy zašuměly. Zvuk srazil lidi na kolena, hned však vstali — z mlhy vyrostla temná masa a hnala se na ně.

Ozvaly se druhé sirény a propukl takový pekelný koncert, že až v uších zaléhalo jako při dělostřeleckých salvách. Tato zvířata mohla zřejmě zabíjet pouze zvuky, které vydávala…

S otevřenými ústy a zacpávajíce si uši vrhli se lidé na všechny strany.

Hans spadl do jedné jámy — stopy. Byla tak hluboká, že když se přikrčil, šla mu voda až po uši. Zvíře se přehnalo a nevšimlo si ho.

Jedna noha zvířete sebou těžce plácla vedle jámy. Hanse cosi uhodilo do hlavy, byl to ocas zvířete, který se táhl po zemi. Hans schoval hlavu pod vodu. Ten nekonečně dlouhý ocas šustil ještě dlouho v trávě vedle Hansovy jámy.

Konečně byl obrovský živý tank pryč. Hans vylezl z jámy, otřepal se a naslouchal.

Začala strašná hra na schovávanou. Jen aby vítr mlhu nerozptýlil!

Ještě že zvířata tak zběsile troubila a zdálky tak upozorňovala, že se blíží. Lidé jim rychle uhýbali stranou. Někdy se však zvuky křížily, odrážely se lesní ozvěnou a pak bylo těžko určit směr. Bylo nutno dávat pozor, z které strany se země více chvěje. Ti, co pozor nedávali, spatřili už jen někdy poslední výstrahu — tmavou skvrnu v mlze. Ještě jedna věc lidi zachránila; byla to nepohyblivost zvířat, která pravděpodobně vážila víc než ta největší americká lokomotiva… Pro tuto masu těžkého, neohrabaného těla nebyl pohyb snadný. Zvířata někdy v rozběhu narazila v mlze na strom a s hrozným praskotem ho vyvrátila jako opravdový tank. Podle zvuků se dalo usoudit, že se poplašená zvířata pomalu uklidňovala. V pekelné kakofonii sirén nastávaly pauzy. V jedné z těchto pauz se ozval vzdálený lidský hlas, který však nebyl ani hlasem Amelie, ani Pinche, ani Theckera… A znovu divoký řev zvířat…

Lidé padali únavou a sbírali poslední síly, aby se znovu a znovu zachraňovali před svými pronásledovateli.

Za hodně dlouho se ozval ojedinělý a protáhlý hluboký zvuk.

Vypadalo to jako signál ke skončení poplachu. Nastalo ticho. Lidské uši však ještě po mnoho minut neslyšely ani hučení ani vítr, ani vzdálený hukot příboje — tak byly jejich bubínky ohlušeny.

Mlha… mlha… Kde jsou ostatní?… Co se s nimi stalo? Není někdo rozmačkán nebo rozsápán?… Předsmrtný křik nemohlo být slyšet… Co dělat?… Kam jít?… Hans se rozhodl zavolat.

„Winklere! Amelie! Pinchi!“

Nikdo se neozýval. Ani zvířata však už nezařvala — zřejmě zmizela, jako by se rozplynula v mlze…

Hans zavolal znovu. Hlasitěji a ještě hlasitěji… Všichni zřejmě ohluchli jako on a neslyší ho… A zvířata? Ta snad ani lidské volání neslyší.

„Winklere! Winklere…“

Hansovi vyrostla před obličejem tmavá skvrna. Leknutím uskočil.

„To jsem já,“ ozval se jako by za zdí Winklerův hlas.

Už začínali slyšet. Brzy se ozval i tenký hlas Amelie. Silný vítr mlhu roztrhal. Teď ji měli nad hlavou jako nízko plující oblak. Lesní louku bylo jasně vidět. Hans se rozhlédl. Nikde nikdo!

„Jako by to byla nějaká vidina,“ zavrtěl hlavou Winkler.

Zpod listů velkého kapradí vyběhla Amelie.

„Tři jsou celí. Kam se poděl Pinch?“

„Tady jsem,“ ozval se najednou odněkud shora Pinchův hlas.

Hans a Winkler zvedli hlavu. Vysoko na přesličce seděl Pinch a kýval na ně; jedině ze strachu mohl vylézt tak vysoko po hladkém kmeni.

„Proč jste se neozval, když jsem vás volal?“ zeptal se Hans.

„Čekal jsem, jestli se přede mnou neozvou ty obludy.“ Pinch lezl s hekáním dolů a každou chvíli vykřikl.

„Nelezlo se tak špatně,“ prohlásil. „Kmen je trochu drsný a šupinky jsou tak velké, že na ně člověk může položit nohu. Ale nebýt těch oblud, tak bych tam asi nevylezl. Pomohly mi,“ přiznal se.

„Kam půjdeme?“ zeptala se Amelie. Všichni se ohlédli.

„Hukot příboje jde odtud,“ řekl Hans, „a tam také půjdeme.“

Rychle přeťali lesní louku a vnořili se do lesa.

Houstl podrost přesliček a kapradí, houstla tma. Rozbíhaly se vyplašené drobné ještěrky, stranou se proplazil nekonečně dlouhý, tlustý černý had. Obrovští pavouci spřádali skutečná tenata. Pavučina byla tak pevná, že ji museli proříznout nožem. Když se do pavoucích sítí zapletl směšný tlustý hmyz, velký jako husa, mlátil sebou a pištěl jako prasata.

„Tady si člověk připadá jako Gulliver v zemi obrů,“ řekla Amelie. Byla velmi spokojena, že se na tuto cestu vydala. Otec nechtěl dlouho svolit, Delacroix a Ellen jí to vymlouvaly, Amelie však trvala na svém.

Za zády se jim ozvalo vytí a nesrozumitelná řeč. Poutníci zůstali v údivu stát. Někdo se za nimi hnal. Bylo slyšet, jak v houštině praskají suché větve přesliček. Pinch měl připravenou pušku.

V sedavé lesní mlze se mezi kapradím objevily nejasné obrysy obrovského chlupatého člověka. Pinch vystřelil.

„Ee… Ou… Au…“ vykřikl chraptivě divoch, zavyl a zmizel.

„Já vám tu pušku vezmu!“ zlobil se Hans na Pinche. „Teď by tak ještě scházelo, aby nás přepadla tlupa divochů jako ty obludy.“

„Myslíte, že to byl Venušan?“ podivila se Amelie. „Jsou tu tedy i lidé?“

„Měli byste mi raději poděkovat,“ ospravedlňoval se Pinch.

„Kdybych toho jejich vůdce včas nevyděsil, jistě by nás už Venušani přepadli. Teď utekli — lekli se výstřelu.“