Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Pták se pokoušel Blottona v letu klovnout, přestože však měl dlouhý krk, nemohl na něho zobákem dosáhnout. A následky krvácení se dostavily. Blotton byl od hlavy až k patě zbrocen ptačí krví. Oči měl zalepené, a to bylo ze všeho nejhorší. Zavřel je a najednou pocítil, jak se nohou dotkl kamene. Pták se zhroutil na kamení, přikryl Blottona svým tělem, zaplácal sebou a odsunul stranou křídlo, které Blottona přikrývalo. Liják mu okamžitě smyl s tváře krev. Blotton prohlédl. Pták, který pomalu ztrácel síly, rozevřel spáry, Blotton se vytrhl, nechal mu ve spárech pořádný kus masa z ramena a byl volný. Pták udeřil Blottona nohou přes tvář. Jeden spár se mu zasekl do rtu a poranil mu jazyk. Blotton bodal ptáka nožem dál. Šílený bolestí, zapomněl pták na kořist, mávl křídly, převalil se těžce přes skálu a tam zřejmě také zdechl.

„To je nejzajímavější příběh z mého loveckého života,“ řekl Blotton.

„Ano, ale tentokrát jste lovcem nebyl vy,“ poznamenal Stormer.

„No, a co bylo dál?“

„Zjistil jsem, že ležím v kamenné úžlabině — jako ve vaně, plné horké krve. Myslil jsem, že se uvařím zaživa. Teplota této krve mohla být jistě padesát stupňů. Kolem se válelo peří.“

„Viděl jsem to místo!“ zvolal Hans. „Hledali jsme vás, ale nenašli.“

„Snažil jsem se odlézt co nejrychleji do jeskyně,“ odpověděl Blotton. „Musím říci, že ten létající lupič má přímo kožená křídla a na ocase peří. Několik per a kousek kůže s křídla jsem si schoval, ale při svém putování jsem je ztratil.“

Blotton odpočíval pod skálou. Ztratil spoustu krve. Hlava se mu točila a špatně se orientoval. A místo toho, aby šel nahoru kaňonem k raketě, vykročil pomalu dolů, došel k zálivu, odbočil napravo a… zabloudil v lese.

Oblek měl rozervaný od trní. A prodírat se lesem nahý nebylo nic příjemného, protože se mu trny a ostny zabodávaly do těla. Musel se také chránit před štípnutím jedovatého hmyzu. Z jakéhosi lýka, jehož rostlo na stromě hojnost, si vyrobil něco jako oblek. Chodit po lese bylo nebezpečné. A tak se Blotton vyšplhal na strom. Živil se „kokosy“, pil dešťovou vodu, která padala na listí, do dutiny stromů a na koruny. Cestu k raketě stále najít nemohl. Volal, ale nikdo se neozýval.

„Také jsme na vás volali, ale neozýval jste se.“

S jakými nestvůrami se při svých toulkách po lesích setkal, kolikrát jen unikl nebezpečí!..

Viděl tak neobyčejně vysoké lesy, že je zprvu pokládal za vysoké hory, porostlé lesem.

„Každý strom byl vysoký několik set metrů. Dole rostla tráva, vysoká jako naše stromy. Nad ní byla spleť lián, silných jako lodní stožár. Nad trávou zvedaly bílé klobouky houby, velké jako kopule katedrály. Celý les připomínal obrovskou lýkovou spleť, tak byl hustý a napěchovaný rostlinstvem. Tento les měl několik pater.

Každé patro mělo své rostlinstvo a svůj svět zvířat. Do prostředních pater nepronikl ani déšť, ani slunce, dokonce ani zdejší zuřivé větry.

„Bylo tu přítmí a ticho jako na mořském dně. Jen občas se ozvalo rachocení, jako by se řítila horská lavina. To padaly staré, shnilé obrovské stromy. Ba i ptáci a zvířata prostředních pater byli tiší. V horních patrech však bylo světleji, více života a hluku. V kalíšcích květů by se tu velmi pohodlně spalo, nebýt sice velmi příjemné, ale omamné vůně.

„Listí na těch nejvyšších stromech je tak velké, že by se jedním listem dal přikrýt dům. Nejednou jsem vystoupil na „plochou střechu“ tohoto zeleného mrakodrapu a procházel jsem se po listu a kochal se pohledem na okolí. Některé listy jsou porostlé chmýřím, které je metr dlouhé a na prst silné. Chodil jsem mezi tímto chmýřím jako mezi stepním kavylem.“

„A co zvířata, ptáci, rostliny, hmyz?“ zeptal se zvědavý Pinch.

„Je jich v lese habaděj. Kdybych to neviděl na vlastní oči, sotva bych uvěřil, že síla života může být tak velká. Ale Venuše je mladá planeta, velmi úrodná. Má tolik životní mízy, že rostliny vyrážejí ze země jako naftové prameny z vrtů. Zrození a smrt se střídají neobyčejně rychle. Sám se tomu dodnes divím, že jsem uprostřed všech těch nebezpečí zůstal naživu. Země, tráva, lesy se doslova hemží živými tvory. V přítmí, obklopen věčnou mlhou, rojí se obrovský hmyz, nestvůry, ustavičně se vzájemně požírajíce, čelisti nepřetržitě pracují. Je to jako strojek na maso, běžící pás života a smrti. V tom lese musí člověk zapomenout na pozemské rozměry.

Naši hroznýši nejsou větší než zdejší užovky. Náš hmyz, to jsou pro Venuši vskutku mikroskopičtí tvorové… Jednou jsem se zachraňoval před mravenci, z nichž každý byl větší než já. Po druhé jsem podstoupil skutečný boj s mouchou. Věřte mi, že bych se snáze vypořádal s pořádným pozemským orlem. Na švábovi bych mohl jezdit jako na koni, jako na obrovské pozemské želvě. A ptáci!

Kdybyste viděli ptačí boj! Vypadá to jako boj dvou stíhaček.

Setkal jsem se i se svými starými známými — s netopýry«. Žijí na vrcholcích stromů, zabírajících tisíce hektarů lesní plochy.

Nemohu ani vylíčit všechno, co jsem viděl a to jsem viděl jen kousek Venuše,“ řekl Blotton.

„A jaká zvířata považujete za nejnebezpečnější?“ zeptal se Hans.

„Šestiruké,“ odpověděl Blotton. „Prostudoval jsem jejich život dosti podrobně a napadá mě, že už to ani nejsou zvířata. Jsou to lidé této planety. Nebo alespoň bytosti, jejichž vývoj došel na ní nejdále.

A jestli v boji o existenci zahynou, tak jedině proto, že mají nepochopitelně tvrdý spánek. Možná však, že v průběhu vývoje i tento svůj vrozený nedostatek odstraní.“

„Nás tento nedostatek v každém případě zachránil.“

„Až bude mezi Zemí a Venuší pravidelné spojení, bude boj mezi šestirukými a pozemskými lidmi nevyhnutelný,“ řekl Winkler.

„To není tak strašné. Šestirucí vyřazují své nepřátele z boje plynovým útokem. Lidé mají k dispozici ještě vražednější prostředky. Kdybychom věděli, že nás čeká plynový útok, mohli jsme si s sebou vzít plynové masky. Jeden kulomet by k vítězství stačil.“

Ivdyž Blotton dovyprávěl, vylezl z baráku, sedl si na větev a spustil nohy. Ellen, která vypadala jako popelavá opice, k němu po větvi přilezla, přemohla svou hrdost a nesmělost a řekla: „Ó, Henry! Tolik jsem trpěla, tolik jsem se o vás bála, tolik jsem čekala…“

Pohlédl na ni lhostejněji než obvykle a odpověděl: „A zbytečně! To, co se hodí pro Zemi, nehodí se pro Venuši! A naopak, Ellen. A naopak.“ A suše se zasmál.

Malá pobledlá popelavá opice smysl nepochopila, pochopila však výborně tón, jímž to bylo řečeno. A spadla málem do „Tichého přístavu“, hemžícího se venušskými krokodýly a „amébami“.

A bývalý ženich vyrazil se zvířecí obratností, získanou v lesích, na břeh, kde Mary máchala ve vodní nádrži prádlo, hrubě odstrčil Stormera a přistoupil k Mary s úsměvem na znetvořených rtech.

„Podzim je i na Zemi neradostný, ale na Venuši je strašný. Člověk žije jako pod sprchou. Brr! Za den se dvacetkrát změní počasí. Horký vítr vystřídá ledový, teplý déšť — kroupy, bezvětří — uragán a mlhy, nekonečné mlhy,“ pravil Blotton, sedě u jeskyně.