Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Čekám na vaši odpověď, Zandere.“

Rozhlasový přijímač se opět odmlčel. Zander těžce dýchal a s námahou vstal. Ohromující zprávy jím otřásly.

Nečekal, až Hans přijde, vrhl se ke dveřím, ani je za sebou nezavřel a bez klobouku se rozběhl dolů po kamenité cestě úžlabiny, v dešti a krupobití.

Zander už dorazil k jeskyním. V dešťové cloně narazil na cosi měkkého a tmavého. Ozvalo se mrzuté „kvo“. Uskočil, ohlédl se a přestože byl rozčilen, div se nerozesmál.

Proti němu šlo směšné procesí černých „kapucínů“. Za nimi si hrdě vykračoval Hans. Každý „kapucín“ měl na zádech přivázán pytel. To si Hans ochočil krotké a poslušné ptáky „pelikány“, aby usnadnil a urychlil dopravu zásob potravin do rakety. Zander na Hanse zavolal. Vítr jeho hlas odvál stranou. Blottonovi, který vykoukl z jeskyně, se zdálo, že Zander zvolal: „Země volá!“ Co to znamenalo?…

„Země volá!“ zvolal už zřetelně Zander. Hans k němu rozčileně přiběhl. Zander, sotva dechu popadaje, pověděl mu o svých rozhovorech s Crooksem a Holubem. Blotton naslouchal.

Hans vyrazil a vyběhl na horu tak rychle, jako by ho pronásledovala všechna zvěř Venuše. Unavený Zander mu nestačil.

„Tučňáci“, které „pastýř“ opustil, přešlapovali na místě a nechápavě kvákali.

Přispěchal Winkler. „Hej-hej!“ hnal dál opeřené nosiče.

Hans zatím přeskakoval louže, klopýtal a padal, ale běžel a běžel, pociťuje, že se mu každou chvíli srdce v prsou rozletí. V raketě se zhroutil téměř v bezvědomí, chvíli ležel, vzpamatoval se a vrhl se k rozhlasovému přijímači.

Mluvil s Marsem, se stanicí postavenou ve vesmíru, se Zemí!..

Jaké úžasné novinky! Jaká grandiózní práce, jak veliká proměna na Zemi!..

Na obrazovce televizoru se míhaly obrazy, z nichž se tajil dech…

Na stříbřitých můstcích stály rakety, připravené ke startu — torpeda útočící na nebe.

Nad Zemí se vznášel malý umělý „měsíc“, na němž se prováděly strhující vědecké práce.

Oceány brázdila plovoucí města na obrovských prámech, do nichž se vešlo několik tisíc cestujících. Plovoucí továrny a závody, pro něž dodává moře suroviny.

Na zastíněné straně Země, tam, kde byla noc, se třpytily ohnivé stuhy — dráhy pozemských stratoplánu…

Podél severního pobřeží Eurasie pluly konvoje ledoborců, prorážejíce ledové hory jako rozžhavené „žehličky“ na Venuši…

Z výše „umělého Měsíce“ zářila polární a zapolární Sibiř nesčetným množstvím světel elektrických sluncí — reflektorů, továren, závodů… Tajga a tundra svítily jako nebe za hvězdnaté noci…

Přes Beringovu hráz se hnaly z Evropy do Ameriky přímé vlaky…

Mnohamilionové armády dělníků, vyzbrojené složitými stroji, vstoupily na ledové kry v Grónsku, do tropických džunglí v Africe, zlepšovaly klima, vybojovávaly nové prostory pro osídlování…

Vyhazujíce do povětří a lámajíce ledy Antarktidy, dobývali lidé ze země nesmírné bohatství z pokladnice Jižního pólu…

Tisíce kilometrů se táhly na třísetmetrových nosných konstrukcích obrovské viadukty, o nichž Hans ještě nevěděl, jaký mají význam…

V horách Atlasu, na Pamiru, v Kordillerách se tyčily komíny „umělých cyklónu“, využívající energii, kterou poskytují zdarma větry.

V Atlantickém a Tichém oceánu byly rozházeny umělé ostrovy, sloužící jako letecké základny.

Z mnoha hor — v Chibinách, na Urale — jako by zbyla jen polovička, některé zmizely docela, na rovinách vyrostly umělé hory a zátarasy vysoké jako velká hora, aby chránily pole a sady před větry.

Reky s upravenými koryty a nové kanály pokryly zemi stříbřitou sítí přímek…

Obnovená Země a na ní jiné lidstvo — radostné, optimistické, svobodné.

„Kdy to všechno stačili udělat?“ — pomyslil si udiveně Hans.

„Nebo opravdu na Zemi pokročil čas rychleji kupředu? Nebo snad se tu projevil ‘sociální zákon relativity času«, když se nevyčerpatelné zásoby lidské energie zbavily okovů války a třídního boje?…“

Když alespoň poněkud ukojil svou zvědavost, mohl hovořit i o práci — o dnešku.

Samozřejmě, poletí zpátky ve své raketě. Bude ji sám řídit.

Obstojí při zkoušce na kapitána meziplanetární plavby.

Kdo poletí zpátky? Zander, Finger, Winkler, Mary, Jack, Thecker s rodinou… Snad ještě Schnierer s dcerou. Ať se filosof podívá, co se dá dokázat se stroji, když neškodí. Ostatní — to je veteš, kterou Země nepotřebuje. Chtěli najít „Novou Zemi“, tak ať si žijí na Venuši, jestli to dokáží.

„Nuže, na brzkou shledanou!“

Hans vyběhl z rakety s rozpálenou hlavou.

K astroplánu přicházel Winkler se svými „kapucíny“. Hans se k Winklerovi vrhl jako smyslů zbavený a sevřel ho v objetí. Měl příliš velkou radost. A začal se smíchem objímat i „pelikány“. Ptáci jenom nechápavě kvákali — nevyznali se ani za mák ve světové politice.

„Blázne!“ vypravil ze sebe napůl udušený Winkler. „Co tak vyvádíš?….“

Hans přitiskl ruce na prsa, pak je vztáhl k nebi a zvolal: „Země! Nová Země…“

Naftová lampička, vydlabaná ve skále, čadí a praská. Místo knotu má rozcupované vlákno. Narudlý, chvějící se plamen ozařuje tři lidi, kteří sedí na „matracích“ z mechu. Bledá, ztrhaná tvář s váčky pod očima a šedou bradou. Vousáč se zrzavou bradou má zdravou tvář ve tvaru čtverce. Vedle něj sedí člověk s opálenou, podlouhlou tváří, prozrazující vznešený původ, na hlavě má rozcuchané vlasy, sahající až po ramena, černé vousy a bradu. Na sobě mají špinavé hadry. Divoši? Bandité? Poustevníci?…

První je král francouzské burzy — baron Maréchal de Terlonge.

Druhý je továrník, vlastník pozemků, obchodník Stormer „který měl půl Evropy v kapse u vesty“.

Třetí je odchovanec Etonské koleje lord sir Henry Blotton, lev Londýna, člen aristokratického klubu, povaleč z Piccadily, sportovní šampión, idol všech nevěst…

Ze sousední jeskyně, ženského oddělení, se ozývá těžké chrápání lady Hintonové.

Blotton kouří vlastnoručně ubalenou cigaretu z venušského tabáku, křiví odporem tvář a odplivuje.

„Situace se změnila,“ říká tiše jako spiklenec. „Budeme se muset rozhodnout, jestli zůstaneme na Venuši, nebo se vrátíme na Zemi…“

„E… e… jjestli nás vvezmou…“

„Teď se musíme rozhodnout mezi sebou a tam už se uvidí, kdo poletí. Na Zemi se bohužel všechno změnilo. Čeká nás tam smutný osud…“

Stormer přebírá při světle ohně drahokamy. „Snad to tam neztratilo cenu?“

„A i když ne, tak vám to jednoduše seberou.“

„To se rozumí.“

„Je však otázkou, jestli nás tam zabijí, nebo ponechají naživu?

Myslím, že nás nezabijí. Izolují nás, ale život nám ponechají. A jestliže nám ponechají život, tak ať je jakýkoliv, horší než tady nebude.“

„Vvy jste ttedy pro nnávrat.“

„Ano, jsem pro návrat.“

Blotton si předem všechno promyslel. On se nemusí bát tolik jako ostatní. O plánech zabít Hanse a Winklera „soudruzi“ nevědí.

Vždyť on přece zachránil Hanse a Winklera před šestirukými. Má dokonce zásluhy. A na Zemi byl neškodným, lehkomyslným sportovcem, který se o politiku nezajímal, alespoň ne potud, pokud se nedotýkala jeho zájmů.