Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Možná, že má Pinch pravdu,“ podpořil ho doktor.

„Koho by napadlo, že na Venuši jsou také lidé a co je nejvíce překvapující, že se postavou podobají pozemšťanům? Jenomže jsou hodně chundelatí. A poněkud vyšší. To je však naprosto pochopitelné, když si uvědomíme, že na Venuši je poněkud menší přitažlivost nežli na Zemi. Škoda, že jsem si toho Venušana neprohlédl. Bylo by zajímavé se s ním seznámit.“

„Ještě se seznámíte, až nás budou jíst,“ řekl Winkler.

„Musíme rychle z lesa pryč. Přidejte do kroku.“

Nebylo to však tak snadné. Co chvíli se museli zastavit, aby se prodrali liánami nebo prořízli pavučinu.

„Odporná zvířata!“ bručel Pinch, dívaje se s odporem na tlusté chlupaté pavouky. „Živí se asi nejen hmyzem, ale i drobnými ptáky a zvířátky. Ale možná že ani drobní být nemusí. Taková tenata udrží tele.“

Přes lesní louku se šlo snáze. Na louce rostly vysoké košaté silné stromy, připomínající duby. „To už není doba kamenouhelná,“ napadlo Hanse. Na stromech visela mezi silnými větvemi obrovská hnízda a vedle nich jako by visely zavěšené rance. Poutníci nechápali, co je to za vosí hnízda.

Vzadu něco prasklo. Ozvalo se tiché, protáhlé „vrrr“, a pak jako by se ozval klapot kastanět. Ohlédli se. Na pomezí lesa, u okraje, z něhož poutníci právě vyšli, vyrostl jednolitý řetěz divokých tvorů, jakýchsi šestirukých kříženců opice s klokanem. Běhají i po šesti i po čtyřech, stojí a skáčou po dvou, sedají si jako klokani a prostřední pár rukou jim pak nehybně visí na chlupatých prsou a horní se pohybuje — jako by se šestirucí domlouvali jako němí a jejich gesta provází vrčení a klapot. Oči mají černé, vypouklé, v hlubokých očních důlcích, nosy obrovské, modré, vypadají jako hruška… Utéci!

Rychle utéci!

Doběhli k lesíku stromů, které vypadaly jako duby. Z větví začali najednou padat na trávu stejní šestirucí tvorové. Šestirucí zprava, šestirucí zleva, vzadu, vpředu — obklíčení podle všech pravidel. Není kam utéci. Zbývá pouze si cestu probojovat. Tentokrát už si připravil pušku nejen Pinch, ale i Hans. Šestirucí se posadili, jako by se lekli.

Mlčeli. Kouleli zlýma černýma očima. Jejich modré nosy jako hrušky zrudly a rychle se nafukovaly. Z hrušky byla skoro koule, větší než meloun. Ozval se sykot, jako by byla najednou otevřena stovka sifonů. Z nosů jim vyletěly drobné krůpěje jako z rozprašovačů. Hans vystřelil. Pinch vykřikl a upadl. Hans ucítil sladkou, přesládlou, omamnou vůni. Hlava se mu zatočila, v uších mu zahučelo. Ani neviděl, jak upadli Amelie a Winkler a upadl sám do bezvědomí.

Hansovi se zdálo, že sedí vysoko na stožáru za velkého houpání.

Zhluboka vzdychá a otevírá oči. Prudký vlhký vítr mu fouká do obličeje. Hansovo tělo se stejnoměrně kývá — to už není sen…

Hans se snaží vzpomenout si, co se s ním stalo… Přepadení šestirukých, „plynový útok“, mdloby… U ucha mu šustí listí. Visí na stromě… Chce natáhnout ruku, pohnout nohou, ale nemůže. Jako by byl zavinut nebo hodně pevně svázán… V mezeře mezi mraky svítí hvězdy. Je tedy noc? Když omdlel, byl večer, stmívalo se… Oči trochu přivykly tmě. Hans vidí vedle sebe se houpat tmavá těla.

Volá.

„To jsi ty, Hansi?“ slyší větrem tlumený hlas Winklera. „Zdá se, že jsme se dostali do pěkné patálie. Nemohu se vůbec pohnout…“

„Já také ne. Kde je Amelie a Pinch?“

„Visí vedle mne. Neozývají se. Asi se ještě neprobrali, nebo jsou mrtví.“

„A šestirucí?“

„Není je vidět.“

Za několik minut se probrali i Pinch a Amelie. Plyny zřejmě přestaly působit u všech najednou. Sdělili si navzájem své truchlivé myšlenky. Všemožně se snažili vyprostit se z pout, ale marně. Mohli jen trochu hýbat rameny a nohama. Ruce jako by jim přirostly k trupu a nohy jako by měli srostlé.

„Jako kdyby nás začarovali a proměnili v stromy,“ řekla Amelie.

Nenaříkala ani nedělala hysterické scény.

Začalo svítat. Zajatci spatřili šestiruké. Někteří viseli na rukách nebo na ocase na stromě, jiní stáli u stromu a opírali se o něj. Stáli v nehybných pózách jako sochy. Sotva se však jejich zkamenělých postav dotkly první sluneční paprsky, ožili. Kolem zajatců se s vrčením a klapotem začalo shromažďovat nesčíslné množství šestirukých. Usadili se na větvích, hádali se o místa, viseli jim nad hlavou, dívali se zdola. Všichni se zřejmě toužili podívat na neobvyklou kořist. Šestirucí rychle klapali jako kastanětami, možná, že to dělali prsty nebo jazyky, vrčeli a gestikulovali všema čtyřma rukama. Skákali a lezli na stromy neobyčejně hbitě, ale na zemi raději chodili po šesti nebo skákali po dvou.

Až u zajatců seděl zřejmě starý vůdce s šedivou srstí. Zaklapal.

Několik šestirukých se vrhlo splnit jeho rozkaz.

„Zřejmě se blíží náš konec, Winklere,“ řekl tiše Hans.

„Vypadá to tak, Hansi. Z toho se nedostaneme. Všiml sis, jak se naše obleky lesknou? Šestirucí nás zřejmě natřeli nějakým lepidlem.

Proto se z nás tak rychle staly kukly. Ti šestirucí nám něco chystají…“

Hans pozoroval ty, kteří běželi splnit starcův rozkaz. Vyšvihli se rychle na nejvyšší větve. Tam visely malé „ranečky“. Hans už pochopil, co je to za „ranečky“. Šestirucí si zřejmě dělali zásoby potravin a věšeli je na stromy.

Mladí poslové utrhli několik „pytlíků“ a slezli dolů. Používali přitom hbitě čtyř rukou a ve dvou nesli náklad.

Stařec vzal „pytlík“. Byl v něm lepidlem natřený pavouk. Stařec utrhl kousek pavoučího masa a dal ho Hansovi k ústům. Ten zaťal zuby a s odporem zaskučel. Šestirucí zaklapali, zavrčeli a nabídli mu jiné jídlo, když předtím olízali lepidlo z velkého, modrobílého červa.

Hans znovu odmítl. Stařec s velkou trpělivostí nabízel Hansovi lesní ploštice, šváby a obrovské kobylky…

Některá tato „jídla“ byla ještě živá. Hans pochopil, že šestirucí své oběti hned nezabíjejí, ale uchovávají je živé. A zřejmě je dokonce krmí. Proto se starý s takovou pozorností a trpělivostí snažil vyzkoumat, čím se živí tato vzácná dvounohá zvířátka, která se dostala šestirukým po prvé do rukou. Po dlouhých pokusech nakrmit je „masem“, došel starý k názoru, že zajatci nejsou masožravá zvířata, a znovu zaklapal. Za několik minut přinesli oddaní služebníci „kokosový ořech“. Hans měl hlad. Snídaně mu přišla právě vhod. Ať to dopadne jakkoliv, musí načerpat sil. Hanse se však přesto zmocňovaly pochybnosti, jestli má potravu přijmout nebo ne. Jestliže šestirucí nejedí mrtvoly a přesvědčí se teď, že „kořist“ vůbec potravu odmítá, neusmrtí ji hned, dokud je živá? A Hans se rozhodl, že jíst bude. Když otevřel ústa, starý pochvalně zaklapal. Ostatní přijali nejnovější zprávu, že „jedí“ a klapot se rozletěl z větve na větev, ze stromu na strom.

Zajatci byli nakrmeni. Jejich situace se tím však nezlepšila.

„Vykrmují nás jako vánoční husy v posadě,“ řekla Amelie.

„Ach, jenom aby šestirucí hned tak neměli vánoce,“ ozval se ze své větve Pinch.

Když šestirucí zajatce nakrmili, ztratili o ně zájem a rozptýlili se na různé strany. Thecker mohl sdostatek pozorovat tyto podivné bytosti: jak lovili kořist — hmyz, ptáky, plazy pomocí „plynového útoku“, jak je pak namazali lepidlem, oblizujíce je svým dlouhým jazykem — lepící žlázy měli zřejmě v ústech — jak rozvěšovali po větvích živé jídlo… Tak minul den.