Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Hans, Winkler, Mary a Jack pracovali i v dešti i za poledního“ horka.“ Obdělávali žírnou půdu a proti nevítaným hostům — zvířatům, netvorům, hmyzu — postavili kolem svých baráků ohradu.

Hans měl výbornou myšlenku — udělat z „tučňáků“ domácí zvířata. Přivázal k vlastnoručně vyrobenému rádlu — ke kořeni podivného tvaru — dva „tučňáky“. Byli silní a poslušní a hodně pomáhali.

Ženská část „cestujících“ byla daleko schopnější než mužská.

Nejhůř se vedlo lady Hintonové a Ellen, které fyzickou práci vůbec neznaly. Ellen se však už do toho trochu vpravila. Ženy nosily ryby, „ústřice“, připravovaly jídlo, praly prádlo a šaty, které se stále více měnily v chatrné hadry.

Hans zabavil Wheelerovi jeho roucho pro Theckerovo dítě a biskup vypadal jako světský člověk. S dlouhým rouchem s něho spadly také poslední stopy po hodnosti duchovního. Nevedl už ani s lady Hintonovou rozhovory o spáse duše a pohledům staré lady se vyhýbal. Jednou to nevydržela: „Nepoznávám vás, můj starý příteli. Zdá se mi, že zapomínáte na boha.“

„Nejsem vůbec starý,“ namítl, nakrucuje si vousy, které mu narostly. „A pokud jde o boha, tak každá planeta má svého boha.“

„Nebo bohyni?“ zeptala se jedovatě Hintonová.

„Máte úplně pravdu. Venuše je bohyní lásky.“

„A vy jí velmi horlivě sloužíte…“

Po takových rouhavých a neslušných Wheelerových slovech lady Hintonová pochopila, že bůh biskupa navždy zatratil a biskup boha a ona zase přítele…

Pinch se točil kolem Amelie. Stormer stále častěji a významněji pokukoval po Mary, ta však mu nevěnovala nejmenší pozornost.

Lady Hintonová se pokoušela svěřit se se svými stesky alespoň Ellen, avšak neteř se také změnila — odpovídala hrubě a nebylo jí do řeči. Její maličké prstíky dávno prací zhrublý. Na všechny byla zlá.

Stormer a Maréchal stále ještě snili o návratu na Zemi. Často si o čemsi šeptali a každého rána odcházeli do hor.

Hanse jejich nepřítomnost zajímala, neměl však čas je stopovat.

Když však šel jednou jako obvykle navštívit Zandera, zaslechl v horách v mlze baronův a Stormerův hlas. Mluvili o tom, jakými budou boháči, až se vrátí na Zemi.

Hans pochopil, že Maréchal a Stormer chodili sbírat zlato a drahokamy a ukládali je zřejmě někde blízko rakety.

Když se Hans a Zander setkali, sdělovali si novinky.

„Hojnost vláhy, tepla, kyseliny uhličité a úrodná půda dělají zázraky,“ vyprávěl Hans Zanderovi.

„Zelenina roste jako by kynula, a dosahuje obrovských rozměrů.

Brambory jsou velké jako obrovská dýně, kapusta je větší než člověk, pšenice je jako bambusový háj. Přestože tu je léto krátké, dá se tu sklidit trojí, čtverá úroda. Ryby se suší. Potravin bude dost na celou zimu i na zpáteční cestu… A co rádio, mlčí?“

„Mlčí,“ odpověděl zarmouceně Zander. „Země možná naše rádiové signály přijímá, neslyším však odpovědi.“

Jedné horké noci došlo k nepříjemné události. Z „Tichého přístavu“ vylezly na břeh rosolovité beztvaré bytosti, připomínající obrovské měňavky. I pohyby připomínaly améby: z rosolovité, huspeninové sraženiny se utvořily výrůstky, na nichž se „améby“ pohybovaly jako na horách… Sraženina se hned natahovala, že byla jako červ, hned se zase srážela do beztvarého chomáče. Byly to slizké, studené bytosti bez úst, bez očí, bez kostí…

Jeden takový chomáč živého těsta vlezl do ženského baráku a způsobil tam hrozný zmatek. Nikomu neublížil, ale k smrti vyděsil lady Hintonovou svým studeným, slizkým dotekem.

Po této příhodě se všichni zamyslili nad tím, že v „Tichém přístavu“ mohou být i nebezpečnější tvorové.

Winkler navrhl, aby obydlí umístili na vzdušných kořenech mangrových stromů — „na těchto pilotách, připravených pro stavby“, jak řekl, stačí jen udělat podlahu a střechu nad hlavou. Všichni to schválili. Vypuklo stěhování na stromy.

Baron bručel: „Uupadáme. Z kajuty a astroplánu do jeskyní, z jeskyní na stromy… Brzy budeme chodit nazí, po čty… čty…“

„Po čtyřech!“ pomohl mu netrpělivý Stormer. „Bude vám to moc slušet, barone.“

Lady Hintonová se ve dne v noci třásla; bála se, že při bouři spadne i s barákem do Tichého přístavu, „kde ji samozřejmě krokodýli rozsápou.“

Hans často pokukoval po lese na druhé straně zálivu. Bylo velmi lehké přelézt tam po splétajících se vzdušných kořenech. V lese jsou možná jedlé plody, ptáci. Na „poli“ byla doba klidu, neboť pletí právě skončilo. Proč by se tam nevypravili?

Druhého dne se Hans, Winkler, Thecker, Amelie a „její stín“

Pinch ozbrojili puškami, revolvery a noži a lezli po kořenech a větvích, jako lezli jejich dávní předci, kteří se podobali opicím.

Nikdo nevěděl, jaká dobrodružství je na této nebezpečné cestě očekávají.

„Tak tohle je kamenouhelná doba,“ řekl Thecker. „Snad to není lepidodendron? Výška dvě stě, tři sta stop. Podívejte se, ve výši asi čtyřiceti stop se kmen rozvětvuje ve dví, každé rozvětvení se znovu rozdvojuje, a zase a zase. Na vrcholcích jsou ovocné šišky. Na větvích jsou dlouhé ostny. A podívejte se na to obrovské kapradí… a přesličky…“

„Ano a vedle je něco, co vypadá jako palma. To už ale není z doby kamenouhelné. Palma s plody. Měli bychom je ochutnat, ale nedosáhneme na ně. Visí moc vysoko a kmen je také vysoký.“

„Tady se válí jeden v trávě!“ zvolala Amelie. „A dokonce má prasklou skořápku. Jakpak ne, když letěl z takové výšky. Bílá, moučnatá dužnina. Voní to pěkně. Mám to ochutnat? Hm… Cukr s vanilkou… a mouka… To je dobré! A máslo…“

Všichni ochutnali.

„Výborné.“

„Musí to být také výživné.»Moučka Nestlé. Nepostradatelné pro děti a staré lidi«,“ zažertoval Pinch.

„Skvělý objev. Už jen proto stála naše výprava zato. Rybí dieta už omrzela. Teď budeme mít výbornou mouku.“

„Dovedu si představit, jaké z ní budou dobré placky,“ zasnila se Amélie.

Poutníci vydatně posnídali „kokosové ořechy“ a opatrně vnikli do lesa. Polotma. Ticho. Vítr pohvizduje tiše jehličím. Temná zeleň s načervenalým odstínem.

„To je divné, že je na Venuši tolik hnědých a tmavěčervených rostlin,“ řekl Hans.

„Na Venuši je taková hustá a oblačná atmosféra, že zadržuje část spektra slunečních paprsků jako v hloubce pozemských moří. Proto má listí na Venuši narudlou barvu… Ovšem, je to pouze moje domněnka,“ poznamenal předem Thecker.

Pod kapradím rostly „houby“.

„Kdybychom položili na sebe pět nebo šest obrovských bochníků chleba, teprve pak by se to vyrovnalo velikosti jedné houby na Venuši,“ řekl Pinch. „A možná, že to je jedlá houba. Od hub ale raději dál. Kolik našich předků zemřelo v hrozných mukách, než vyzkoušeli, která houba je jedlá a která jedovatá!“

Pod nohama měli vodu. Museli najít sušší místa. Hansovu pozornost upoutala téměř kulatá jáma naplněná vodou, široká asi dva metry. Po deseti metrech — další jáma. A další a další.

„Vypadá to, jako by okraj lesa bombardovali.“