Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Lady Hintonová kráčí, opírajíc se o biskupovu ruku. Mokrá, kamenitá půda klouže pod nohama. Biskupovo dlouhé roucho a široká sukně lady Hintonové se pletou mezi nohama, zachytávají za ostré kameny. Potůčky horké vody stékají po tváři, zádech, prsou.

Lady má na tváři výraz oběti vedené k oltáři.

„Můj bože! Nikdy jsem si nemyslela, že…“

„Prosím vás, lady, zastavte se,“ řekl biskup odfukuje.

Položil do louže rance — svůj a lady Hintonové, zvedl šosy roucha k pasu a svázal je na uzel. Lady Hintonová se odvrací. Je jí hanba. Biskup s odhalenýma nohama! Nejen že je to neslušné, je to téměř nepřirozené.

„Radím vám, lady, abyste udělala totéž.“

„Totéž?“ volá pohoršeně lady.

„Ano, totéž. Tady nezáleží na etiketě, lady. Jsme stejně pozadu a riskujeme, že zabloudíme. Nikdo nás nevidí.“

„Ne, ne. Jdeme,“ odpovídá rozhodně lady Hintonová. Biskup heká, zvedá rance. Vlečou se dál.

„Hej, hej, biskupe! Lady Hintonová! Kde jste? Nezůstávejte pozadu!“ ozývá se z mlhy.

„,Hej, hej, biskupe! Hintonová!«— Jaká nezdvořilost. Zdá se mi, že to je hlas toho řezníka Stormera…“ Lady si šlápla na sukni a upadla. Wheeler podepírá s námahou její těžké tělo. Je zmořený, rozzlobený. Mluví hrubě, pánovitě.

„Vždyť jsem vám to říkal. Kvůli vám jsme pozadu.“

„A to je lord biskup! Co dělá s lidmi Venuše!“

Z roztrpčení, únavy, urážky a rozmrzelosti je lady Hintonové do pláče. Kde jsou její vyjížďky, vycepovaní lokajové, rozumějící každému jejímu pohledu?…

„Tak lezte, k čertu, jinak na vás nebudeme čekat!“ křičel Stormer.

Lady Hintonová vzdychá. Vskutku, truchlivá cesta.

Hans jde vpředu a zkoumá půdu. Tady našli peří a kaluž krve.

Teď tu nejsou, smyly je deště.

A tuje vrstva drahokamů. Tady bude jistě zastávka.

„Ppomozte mi fvstát. Uppadl jsem a ležím, se mi zdá, na bbriliantech…«píchají…“ ozval se v mlze hlas barona.

„Hleďme! Tady jsou, rozsypy. Až je člověku horko!“ řval Stormer.

Lady Hintonová pocítila nenadálý příliv sil. Nemyslila už na slušnost, vykasala si šaty a táhla biskupa za sebou.

„Rychle! Rychle!“ pobízela, sotva dechu popadajíc. „Jinak nám nic nezbude.“

Baron, Stormer, Wheeler, Pinch, Delacroix rozvazovali rance, plnili je drahokamy, vyhazujíce obleky a prádlo. Dosud nikdy nebohatli tak rychle. Jediný pohyb ruky přinášel statisíce — alespoň se jim to zdálo. Do ranců se sypal mnohamilionový majetek.

Hans tu scénu pozoroval s úsměvem, odpočívaje pod svahem skály. Vstal a zapískal, což znamenalo, že je čas se vydat na cestu.

„Milionáři“ si hodili rance na záda. Těžké břímě! Vyrazili.

Kameny nesnesitelně tlačily do ramen. Hekali, těžce dýchali, ale nesli.

Dole, když mlha řídla, se rýsovala temná skvrna zálivu.

Půda se pod nohama najednou zahoupala. Všichni upadli, obsah ranců se vysypal. Tlumené podzemní dunění sílilo, přecházelo v hřmění a propuklo neuvěřitelně silnou ránou. Se skal se sypaly kameny. Zprava se mlha zbarvila do purpurova, vyšlehl oslňující plamen. Všechno kolem zaclonily kotouče černého kouře. Blesky brázdily tento prvobytný chaos živlů. Na hlavu se sypal popel a drobné kamínky. Schovat se pod skálou? Skála se chvěla jako v zimnici a mohla se zřítit. Všech se zmocnila panika. Hans se snažil udělat pořádek, jeho hlas však nebylo slyšet. Cestující zaházeli definitivně své rance a jako rozumu zbavené stádo se vrhli dolů z mírného svahu. Zprava se přes útesy prudce hnala ohnivá řeka, ozařujíc jasně okolí. S Hansem zůstali pouze Winkler, Mary a Jack.

Omotali si hlavy svými ranci a utíkali.

Když se podzemní síly provalily na povrch, uklidnily se. Půda se dosud chvěla, ale silné nárazy se už neopakovaly. Jen pro sirnaté páry se těžko dýchalo. Úžlabina na štěstí končila a za ní začínalo otevřené údolí — pozvolný sestup k úpatí hory. Zde byl vždycky prudký vítr. Odnášel pryč mlhu, sirnaté páry a popel. Dýchalo se lehčeji.

Hned z kraje se objevila těla „padlých“. Hans je přepočítal a prohlédl. Byli tu všichni a kromě nějaké odřeniny byli celí.

Úzký poloostrov, vybíhající do zálivu, bylo už dobře vidět.

Poloostrov začínal u příkré skály červeného pískovce. Měly by v ní být deštěm a erozí vzniklé jeskyně. Sem také mířil Hans se svými zmořenými poutníky.

Ptáci a zvířata se poschovávala, zachraňujíce se před rozzuřenými silami. Na přesličkách nebylo vidět ani balónkové ptáky.

A tady je záliv. Zleva narážejí na poloostrov vlny příboje, vysoké jako mnohapatrový dům. Na Zemi tak vysoké vlny nejsou. Pouze zdejší nevídané bouře mohou tak rozhoupat vody oceánu. Každých dvanáct vteřin se na poloostrov řítí vodopád, dlouhý několik kilometrů. Vzduch naplňuje rytmicky šílený hluk, který zachvívá zemí a skalami.

Cestu přehrazuje proud, černý proud. Je cítit cosi známého. No samozřejmě, je to nafta! Kolik je na Venuši paliva, kolik zkondenzované energie! Tyto horské vodopády, příboje, vítr, nafta… určitě tu je i uhlí. Bohatství Venuše čeká, až na ně přijde řada po vyčerpání pozemských zásob…

Na levé straně poloostrova je zuřivý příboj, na pravé tichá zátoka, porostlá stromy. Připomínají poněkud mangrové stromy Indie a Jižní Ameriky, rostoucí na plochách zaplavených vodou. Zde však dosahují vzdušné kořeny gigantických rozměrů, i samotný kmen je oproti kořenům nepatrný. Tak se rostliny přizpůsobují prudkým větrům, které nad tímto údolím vanou. Strom zapouští své daleko se rozvětvující kořeny do vody a bahnitého dna jako spáry.

Na nepatrné koruně stromu, která vypadá jako kořen, jsou zahnuté větve, zakončené štětičkami. Hanse napadlo, že po těchto spletených vzdušných kořenech se lze velmi snadno dostat na druhou stranu přes Tichou zátoku, jak v duchu pojmenoval tuto část zálivu.

Mezi kořeny i u břehu se z vody tyčí bahenní rostliny, vysoké tři čtyři metry. Každý stvol vypadá jako otazník. Pro zvídavý mozek je na Venuši mnoho takových otazníků…

Na poloostrově, pokrytém hnědozelenou trávou, je dosti velké prostranství pro setí i zelinářskou zahradu. Půda však není stejnorodá. Jsou tu močálovitá místa, písčité přesypy, žulová vrstva.

Je tu však i žírná černozem.

Z mraků vykouklo zapadající slunce a ozářilo skupinu lidí na pozadí narudlých skal.

Jak uboze vypadají ti milionáři, kteří sní o tom, že se stanou králi na „Nové Zemi!“

Na Zemi královsky vznešená lady Hintonová vypadala s vykasanými šaty, špinavýma, oteklýma červenýma nohama a s rozcuchanými šedými vlasy jako trhovkyně. Lord biskup jako by přiletěl na Venuši rovnou z londýnského podsvětí. Stejně tak baron.

Nikdo na Zemi by neuvěřil, že to je boháč — byť i bývalý, a baron.

„Musíme přemýšlet o noclehu, občané, a vybrat jeskyni,“ řekl Hans.

„Jj e… je… jeskynní lidé!.. Tto jsme to dopracovali!“…

Nahlédli do jedné jeskyně. Vlhko, mokro, bublá tu voda. Dál!

Další byla sušší, ale malá. Třetí zase byla na spadnutí, protože nad ní čněl balvan mokrého, podzemními vodami omletého pískovce.

Čtvrtá vyhovovala. Velká, pevná, pohodlná. Vychází z ní několik postranních jeskyní, výklenků, chodeb.

„Musíme ty chodby prozkoumat, jestli v nich nežijí nějací obyvatelé,“ řekl Hans. „Winklere, rozsviť svítilnu, jdeme.“