Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„A jjak ppoznáme, co se ddá jíst a k čemu si ččlověk nnemůže ani ppřičichnout?“ zeptal se baron.

Thecker pokrčil rameny.

„A jak se naučili prvobytní lidé rozeznávat jedlé rostliny od jedovatých? Zkušeností. Pouze zkušeností.“

„Platíce za zkušenost životem?“

„Mnozí samozřejmě zahynuli. Kdybych měl s sebou zařízenou chemickou laboratoř…“

„Pěkná pperspektiva! Utrhneš si cibuli a onemocníš; ppřičichneš si k masu, jestli je čerstvé a usmrtí tě pouhý zápach.“

„Nepřestoupím práh rakety!“ prohlásila rozhodně lady Hintonová.

„Zvěř a ryby můžeme lovit, aniž opustíme raketu. Proč bychom se stěhovali do údolí? Není-liž pravda, barone?“ a Stormer poplácal Maréchala po rameni.

Baron se při této důvěrnosti štítivě schoulil.

„Samozřejmě. To je osud nás starých lidí. Lady Hintonové, mistera Stormera, mě, profesora, biskupa, pro jistotu… e… e…“

Zander využil přestávky.

„To nejde,“ přerušil baronovy marné snahy se vyjádřit. „Všichni práceschopní budou pracovat v přímořském údolí na poli a potraviny vám sem nikdo nosit nebude.“

„Ale já mám služebnou Mary.“

„A já Jacka.“

„Tady na Venuši osobní sluhové neexistují. Ceká nás velmi těžká práce s drsnou, neznámou přírodou. A musíme napnout veškeré naše síly, abychom vytvořili pevný pracovní kolektiv.“

„Kom…kom… komunu?“

„Nezáleží na slovech, barone.“

„Od… odmítám.“

„Já Mary nepustím.“

„Ale já jdu,“ zvolal profesor Schnierer. „A všichni musíme jít.

Pracovat na půdě a žít v lůně přírody. Mezi pokojnými zvířaty a rostlinami…“

„Pěkná pokojná zvířata a ros… ros…“

„…Obdělávat půdu. Sklízet. Pást stáda. Živit se plody země. A žádné stroje, žádné dělnické otázky, žádné revoluce.“

„Nnepůjdu.“

„Odmítám,“ opakovala lady Hintonová.

„To jsou ale omezení lidé!“ řekl tiše Winkler Hansovi.

„Počkej, poběží sami.»Kdo nepracuje, ať nejí«. Mimo to mám spolehlivý prostředek, jak je vyhnat do práce,“ odpověděl stejně tiše Hans.

Za všeobecného hluku vyndal velký briliant a začal si jím nenápadně kutálet po stole před očima lady Hintonové.

„Kde jste to vzal?“ zeptala se podezíravě a okamžitě změnila tón.

„Našel jsem to na cestě, lady.“

„Brilianty se na cestě neválejí.“

„Neztratila ho snad Venušanka?“ zeptal se ironicky baron.

„Možná,“ odpověděl Hans. „Venušanky jsou zřejmě velice roztržité ženy. Nacházeli jsme takové kamínky po celé cestě. Prosím, není libo se podívat?“ Hans strčil ruku do kapsy a vysypal na stůl hrst drahokamů. Pak vyndal z cestovní brašny velký prut zlata a hodil je nedbale na stůl. „Válí se tu jako kameny.“

„Zlato! Diamanty! Brilianty! Smaragd!“ zvolala lady Hintonová, vrhajíc se na stůl a natahujíc ruce k hromádce drahokamů.

Stormer zrudl, baron zbledl. Biskupovi se zaleskly oči chtivostí.

Po skvostech se natáhly chvějící se ruce — Stormerovy tlusté, porostlé rezavými chloupky; baronovy namodrale bílé, s naběhlými žilami; biskupovy baculaté; Delacroix štíhlé, s dlouhými prsty a růžovými nehty… Tlusté, hubené, červené, bílé prsty se spletly v hemžící se klubko. Cestující těžce dýchali, rozhrnovali hromadu, odstrkovali cizí chtivé ruce.

„Briliant! Šedesát karátů!“

„Osmdesát!“

„Ukažte!“

„Tak mi to neberte!..“

„Jen se podívám!“

„A tenhle! To je nádhera!“

„Na padesát tisíc liber!“

„Milión!“

Lady Hintonová svírala v levé ruce briliant nejlepších kvalit. I Ellen zapomněla na svůj žal a hleděla na toto nenadálé bohatství jako očarovaná.

Kameny byly brzy rozebrány. Kvůli prutu zlata vzplanul prudký spor.

Hans se dal do smíchu.

„Nebuďte tak chtiví, dámy a pánové,“ řekl. „Ujišťuji vás, že každý z vás si může těchto kamenů a zlata nabrat celý pytel.

Pochybuji jenom, že vás ta sklíčka obohatí.“

„To nejsou sklíčka, mladíku!“ pronesla mentorsky lady Hintonová, která Hansovi neporozuměla. Stále ještě žila ve světě pozemských hodnot.

„Kde jste to našel?“ zeptal se Stormer, tisknoucí pod šosem saka na břicho prut zlata.

„Už jsem vám říkal, že na cestě. Cestou k zálivu. A jestli se tam přestěhujeme…“

„Samozřejmě!“

„A co nejrychleji! Co říkáte, lady? Tahle Venuše! To je planeta!

Zbytečně ji nenazvali po bohyni krásy. Ne, kvůli tomu stálo zato sem letět. U všech rohatých, my budeme bohatí jako krésové! Ale kdepak krésové! Ti budou proti nám žebráci…“

„Ale zítra nemáme co jíst, mister krésus,“ vrátil Zander rozhořelé hlavy do smutné skutečnosti.

„Pryč se zlatem! Pryč se skvosty!“ zvolal najednou Schnierer.

„To je valuta! Matka spekulace! To je boj!

To je krev!..“ A znovu do nekonečna vykládal o své pastorální idyle.

„Ale jsem proti komuně, proti centralizaci obyvatelstva. Hovořil jsem ještě na Zemi o tom, co zahubilo Německo. Nadmíru rozrostlá komunita Berlína. Sami jsme vytvořili zbraň, které použily extrémní živly. Pryč s centralismem! Vybudujeme osady. Soukromá hospodářství na národnostním základě.“

„Budeme mít Anglii, Francii, Německo,“ řekl Stormer. „Nu což, špatné to není!“ a začal v duchu počítat obyvatelstvo budoucích států. Anglie: on, Hintonová, Ellen, Wheeler, Pinch, Mary… Škoda, že zahynul Blotton, zosobňoval by anglickou armádu. Ministr obrany. Úhrnem: Anglie — šest lidí. Německo: tři Theckerové, Schnierer s dcerou, Zander, Winkler, Finger. Osm, víc než v Anglii.

Nevadí! Německo bude oslabovat třídní antagonismus. Francie: Maréchal, Delacroix, no a Jack jakožto koloniální část impéria. Z Francie se stává druhořadý stát. Zlaté doly připadnou Anglii, to jest jemu. Co může dokázat jedna žena a baron na chcípnutí?

„Ano, to není špatná myšlenka,“ pokračoval Stormer už nahlas.

„,Vládni, Británie!«»Bože, ochraňuj krále!«Myslím rozumného krále…“

„Může se najít i rozumná královna,“ namítla vznešeně lady Hintonová ze svého křesla, které vypadalo jako trůn. „Také má zálusk na zlaté doly!“ řekla si.

„To rozhodne volba!“ odpověděl Stormer. A začal počítat šance: „Pro mne: já samozřejmě, hlas Pinche — dupnu na štěně, v nejhorším mu slíbím hodnost ministra… hm… a to je vše. A pro Hintonovou: Wheeler, samozřejmě, Ellen, Mary zpracují… Ještě že tu není Blotton… Určitě by byla zvolena za královnu. Ne, raději bez hlasování, rovnou, jako za Napoleona.“

„To jsou záležitosti státního významu,“ řekl ironicky Zander.

„Zatím se jimi nebudeme zabývat. Chystejte se na cestu. Neberte si s sebou nic zbytečného. Pamatujte si, že na Venuši nejsou osobní sluhové. Zítra za svítání se vyrazí.“

„A co vy?“

„Já zůstanu v raketě jako hlídka. Kromě toho neztrácím naději, že se mi podaří získat spojení se Zemí.“

Vypukly nové přípravy, nový výběr věcí. Lady Hintonová se ani tentokrát nerozloučila se svým semišovým pytlíčkem a doplnila své poklady ještě dvěma velkými brilianty.

Za svítání zazvonil zvon. Začalo „stěhování národů“…

Horký déšť šlehal bolestně do obličeje. Kolem byly páry, kouř, mlha. Rachotí oblaka, rachotí sopky. Země se chvěje a duní skrytými vulkanickými silami. Strašné…