Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Rychle do amortizátorů!“ nařídil Zander. Tentokrát se všichni bez reptání podřídili.

Míjely mučivé minuty. Nárazy se však neopakovaly. Ustalo i kymácení. Možná, že raketa uvázla v úžlabině, nebo ji to vyhodilo na břeh…

Hans vylezl z amortizátoru k vodoznaku první. Voda netekla.

Raketa ležela naprosto bez hnutí. Hans se odvážil odsunout ve společenské místnosti okenici.

Na stěně, na Hansově tváři a rukou zaplanul oslnivě jasný paprsek.

„Zatraceně! Tohle slunce oslňuje jako reflektor!“ zvolal radostně Hans mhouře oči. A nebe je modřejší než na Zemi, ale poněkud matné — asi od sopečného prachu. Že by to on zbarvoval sluneční světlo a celou krajinu do červenožluté barvy?…

Hans najednou hlasitě zazpíval, zvěstuje radostnou zprávu: „Vstávejte! Vstávejte ze svých hrobů! Slunce Venuše vás vítá… pozemskou spodinu!“ dodal tiše. Teplota v raketě rychle stoupala.

Byl to den velkého jásotu, dokonce i u Stormera, který našel vlídný úsměv i pro Hanse.

Všichni se nakupili u okna. U samé rakety se prostírala kamenitá rovina mezi horami. Všemi směry ji brázdily nesčetné potůčky. Před několika málo hodinami byla tato rovina řečištěm strašného, mohutného proudu, který unášel těžkou raketu jako třísku. Rovinu uzavíral horský řetěz se sněhovými, kuželovitými vrcholky. Nikde ani rostliny, ani ptáci, ani zvířata… Kamení a voda.

Hans cestující požádal, aby odešli ze společenské místnosti a otevřel okno, maje připravenou plynovou masku. Zavanul teplý, vlhký vzduch.

„Dýchat se dá,“ řekl Hans, obraceje se k Zanderovi a Winklerovi. „A síru už není tolik cítit. Vzduch je velmi hustý. A kyslíku je snad až příliš mnoho. Člověku je do smíchu jako po víně.

Jarní proud nás pravděpodobně odnesl níž a dál od sopek.“

Hans vylezl na rám otevřeného iluminátoru a spustil nohy.

„Pod oknem leží velký kámen,“ hlásil. „Má téměř pravidelný elipsovitý tvar. Jako velký člun, obrácený dnem nahoru. Na povrchu má několik vrstev ve tvaru šestihranu, jako plástve.“

Winkler vylezl na stůl, aby se podíval.

„Druh nějakého zdejšího čediče,“ pokračoval Hans a seskočil na kámen.

Kámen se najednou nadzvedl a začal lézt pomalu nahoru.

Hans se lekl.

„Lezoucí kámen! Venušská želva! A já ji měl za kámen.“

Zpod vypuklého krunýře se najednou objevila plochá hlava, pokrytá drobnými šedými šupinkami, velikosti býčí hlavy a krk, tlustý jako noha slona. „Želva“ odlezla stranou.

„S tímhle nejsou žádné žerty!“ zvolal Hans a seskočil na kamenitou půdu. Ohlédl se dozadu a užasle vykřikl.

„Co je tam, nová nestvůra?“ zeptal se Winkler. Hans zavrtěl hlavou a odpověděl: „Náš život visel na vlásku. Naše raketa je na pokraji strže. Celá příď visí nad propastí. Z nás ani z rakety by toho moc nezbylo, kdyby se zřítila z výše desítek kilometrů. Ale je to ideální místo pro start! Vpředu žádné vrcholky hor. Cesta je volná, semafor je na zelenou. Můžeme okamžitě letět. Tak sem pojďte, nebojte se, želva odlezla.“

„Jedna odlezla, objeví se jiné. Podívej se, kolik kamenů»ožilo«!“ řekl Winkler.

Po rovině se pomalu pohybovaly neohrabané bytosti, které se možná právě probudily ze zimního spánku.

„Zajímalo by mne, čím se živí. Musí mít sloní apetit a kolem nic než kameny. Člověčinu jistě ještě neochutnaly. Myslím, že nám nejsou nebezpečné.“

A Hans se rozběhl k želvě, která hledala cosi mezi kameny, otáčejíc tlustým dlouhým krkem.

„Už si našla snídani.“

Před želvou leželo cosi drsného, pórovitého, barvy rezavé jako houba, velkého jako pokrývka a silného půl metru, s nerovnými, oškubanými okraji. Želva začala trhat okraje této „pokrývky“ a hltavě je polykala. Hans na „pokrývku“ vyskočil, vyhodilo ho to jako na pevných pérech matrace. Želva se polekala, a couvajíc zpátky, odlezla.

„Asi mech nebo lišejník!“ zvolal Hans. „Je pružný jako pérová matrace.“

Blotton, Amelie, Delacroix a Pinch se za pár minut k Hansovi připojili. Mechy ležely všude mezi kameny. Některé byly docela malé jako podušky, druhé zase byly velké jako obrovský koberec, jiné pokrývaly půdu jako celistvé ostrůvky. Ano, želvy tu měly dost potravy.

Cestující rakety zapomněli na nedávné rozčilení a radovali se ze slunce, vzduchu, tepla, prostoru, volnosti.

Ale neúnavného Hanse už zajímalo něco jiného. V jedné úzké štěrbině spatřil slehlý sníh a v něm množství stop.

„Co si to tu tak pozorně prohlížíte?“ zeptal se Thecker. Slunce ho vytáhlo na vzduch.

„Musí tu být nějací»lední krtci«,“ odpověděl Hans. „Vidíte v ledu ty průchody, otvory, tunely? Ty nejsou normálního původu. Pojďme se podívat, jestli se nějaký zákopnický mistr neobjeví.“

Dlouho čekat nemuseli. Z ledu se náhle vynořilo docela černé stvoření, které vypadalo jako žehlička, přeběhlo po granitu a z rozběhu zarylo ostrou tlamičku do ledové stěny, vlezlo do ní, jako by to nebyl led, ale mlha. Z nového „tunelu“ vytekla voda, která tvořila velkou louži.

„To zvířátko musím chytit,“ řekl Hans. Nové zvíře vylezlo z ledu mokré, lesklo se a šla z něho pára. Hans je chytil, hned však vykřikl a pustil je. Zvíře se rychle schovalo.

„Kouslo vás?“ zeptal se Thecker.

Hans ukázal mlčky dlaně. Na nich i na prstech měl velké puchýře.

„Hm… to vypadá jako spálenina,“ řekl Thecker. „Vždyť to také je spálenina,“ odpověděl Hans. „Je horké jako rozpálená žehlička.“

„To je zajímavé. Velice zajímavé!“ řekl živě Thecker. „Vůbec to není zajímavé,“ namítl Hans, dívaje se na své zarudlé, oteklé dlaně.

„Teď abych se dva dny páral s rukama.“

„Pojďte, dám vám na to mast a zavážu vám to… Ale přesto je to zajímavé… Nemyslím ruce,“ pokračoval Thecker. „Myslím… a proč ne? Vždyť na Zemi se přece z části zvířat chladnokrevných stala zvířata teplokrevná, která si uchovala stálou teplotu kolem třiceti sedmi stupňů Celsia. Mnoho druhů ptáků má teplotu i čtyřicet stupňů. Na Venuši jsou výkyvy v teplotě daleko větší než na Zemi. A některá zvířata si v procesu vývoje zřejmě vypěstovala schopnost zvyšovat teplotu snad až na sedmdesát stupňů…“

„Ta»žehlička «měla určitě sto!“ Thecker se usmál.

„Jenom jestli tu jsou bílkoviny dosti odolné proti teplu. Ale stačí i šedesát sedmdesát stupňů, aby se z těchhle» krtků«staly živé horké žehličky. Jsou to zřejmě přezimující zvířata, která najdou pod sněhem potravu — mech, lyšejník. Při tak vysoké tělesné teplotě pro ně nejsou mrazy na Venuši ani strašné, ani neobyčejné. A mimo to je led musí chránit před vnějším třeskutým mrazem.“

„A čím pod ledem dýchají?“

„Čím dýchá krtek?» Lední krtci «si mohou zařídit ventilaci jako naši rejsci.“ Thecker se zastavil a pohlédl na nebe. „Musíme se však vrátit. Podívejte se na ty černé mraky za horami… A jak rychle se ženou! Teď právě jeden zakryl Slunce… To je divné! Slyšíte hluk, jako by se blížil déšť a přitom není po něm ani památky. Podivný hluk! Není to snad kroupový mrak?…“

Oblak se blížil; tlumený hukot, dunění, hvízdání se zvyšovaly.

Hluk se změnil v třeskot, připomínající klapot kastanět, ozývalo se trhané pištění a vrčení, jako by kvákaly obrovské žáby.

„To jsou ptáci. Tažní ptáci!“ zvolal Hans, upíraje zrak na blížící se hustou masu.