Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Nebo draci, netopýři… pterodaktylové…“

„Ano, vidím blanitá křídla… A opeřený ocas…“

„Pohleďte, nesou v drápech svá mláďata!“

„Anebo kořist… Mister Pinchi! Blottone! Schnierere!.. Pojďte sem!..“

Lidské hlasy byly přehlušeny krákáním, kvokáním, vrčením, hvízdáním, třeskotem. Ptáci se snášeli stále níž. Hans cítil na tváři vlny vzduchu od mávání gigantických křídel.

Blotton, Pinch, Amelie a Delacroix spěchali k raketě.

V té chvíli, zvedaje šosy svého roucha, lezl z okna biskup. Jeho slavnostní sestup pozorovali iluminátory lady Hintonová, Stormer a Ellen. Biskup se rozhodl vzdát jako Noe díky hospodinu a „posvětit novou zemi“. Kdesi za horami pršelo. Od jednoho konce dalekých horských vrcholků se táhla dvojitá duha, tak jasná, jakou na Zemi nikdy neviděli. Biskup to pokládal za zvláštní znamení, které bůh položil mezi nebe a zemi…

A ptáci stále letěli a letěli.

Blotton, Pinch, Amelie a Delacroix se už blížili k arše. Hansovi se zdálo, že na tuto skupinu lidí spadl z nebe černý ranec. Ranec najednou roztáhl několikametrová křídla. Dlouhé drápy chytily Blottona. Lord zamával rukama, zaklátil ve vzduchu nohama a letěl i s ptákem, nabírajícím výšku. To vše se událo ve chvilce. Pro hvízdání a hluk, který ptačí mrak působil, neslyšel skoro nikdo ani biskupův nářek, ani výkřik Ellen, která viděla Blottonův únos. Ellen zalomila za vzdalujícím se ženichem rukama a omdlela. Wheeler stál s otevřenými ústy a nechal svého díkůvzdání. Duha zmizela. Nebe zahalily temné dešťové mraky. Úžlabinami zaburácel ohlušující úder hromu. Blesky brázdily nebe. Padaly velké kroupy. Černý ptačí pruh se zvedl nad oblaka a zmizel. Nad údolím letěl pouze jeden pták, obtížený kořistí. V drápech se mu zmítal člověk.

Hans vytáhl revolver, ale neodhodlal se vystřelit v obavě, aby netrefil Blottona.

Slavnostní bohoslužba byla definitivně pokažena. Wheeler si přikryl rukama hlavu před kroupami, zapomněl na okázalé biskupské způsoby, a zaplétaje se do dlouhých šosů a klopýtaje rozběhl se k iluminátoru.

Všichni se vrátili do společenské místnosti, ohromeni tragickou událostí.

Nádherné bohyni Venuši byla přinesena první lidská oběť. A jaká oběť! Kdyby to byl alespoň neznaboh Hans!

„Dobře, je-li to oběť na usmířenou…“ napadlo biskupa.

„Odpočinutí lehké dejž, ó Pane, duši právě zemřelého služebníka svého!“ pronesl nahlas. Ellen se dala do pláče. Hintonová se vysmrkala do krajkového kapesníčku.

„Děkovná bohoslužba se nezdařila, tak jste začal zádušní mši,“ rozzlobil se Hans.

„Nepohřbívejte živé lidi! Lord Blotton je mladý, zdravý sportovec, lovec. Ta létající venušská žába s ním nebude mít lehké pořízení. S takovým nákladem nemohla odletět daleko. Navrhuji, abychom zorganizovali záchrannou výpravu. Kdo půjde se mnou?“

Přihlásili se Zander, Amelie, Pinch a Thecker.

„To je na jednoho ptáka příliš mnoho! Myslím, že mi bude stačit jenom doktor. Ostatně, Blotton může jeho pomoc potřebovat,“ řekl Hans. Winkler mu porozuměl: Hans se bál nechat v raketě ze „svých“ lidí jenom Mary a Jacka.

„A co vaše ruce?“ zeptal se Thecker. „Musíme je alespoň převázat.“

„Dost času! Vezměte si svou cestovní lékárničku, doktore, a jdeme. Nezapomeňte vzít revolvery a suchary na snídani.“

Cesta se pozvolna svažovala úžlabinou a vedla vyschlým korytem „periodické“ řeky. Někde ležel ještě v úžlabinách sníh, z něhož běžely malé potůčky, přetínající cestu.

„Ošklivé místo!“ bručel Hans. „Kdyby tu z jeskyně vylezl nějaký netvor, ani by člověk neutekl… A prokletý liják nepřestává. A ta mlha!..“

„Vítr je docela teplý. Na deště a na mlhy si budeme muset zvyknout. Tady zřejmě nemine den, aby nepršelo,“ poznamenal doktor.

Obešli skály. Vítr tu podrážel nohy. Mlha řídla. Oslnil je jasný barevný paprsek, který jako by procházel optickým hranolem. Hans se nechápavě rozhlédl. Mezi šedými mraky prosvitlo slunce. Nebylo to ale ono, které je oslnilo barevnými světelnými krůpějemi.

Modrými, červenými, žlutými paprsky hořelo a jiskřilo úpatí hory.

„Duha na půdě? To je zvláštní jev!“ zvolal Hans.

Poutníci přistoupili blíž. Ve slunečních paprscích před nimi jiskřily drahokamy: smaragdy, topasy, ametysty, diamanty, rubíny…

Thecker až zatajil dech. „Hromady, tuny skvostů,“ zvolal ohromen.

Žulové útesy pokrývaly celé hrozny drahokamů, leskly se hned jako krvavá rosa, hned jako jasná zeleň, či jako hluboká modř. Výše na skalách se rýsovaly velké pruhy mléčné opálové barvy, pod nimi vrstva černé, lesknoucí se horniny, ještě níže — červený, zelený, žlutý pruh. Na hranách a špičkách skal se třpytily obrovské křišťály.

Hans se hlasitě rozesmál.

„Co se smějete?“ zeptal se poplašeně Thecker v obavě, že se mladému muži při pohledu na takové pohádkové bohatství zakalil rozum.

„Vzpomněl jsem si na legrační historku,“ odpověděl Hans.

„Jednou jsem přistihl lady Hintonovou, jak přebírala své diamanty.

Podívala se na mě s hrůzou a přikryla své poklady rukama jako slepice zakrývá křídly kuřata, když vidí supa. Až ze Země vleče Hintonová své pytlíčky a třese se o ně. Mám na mou duši chuť udělat si ze staré legraci.“

Hans sebral několik drahokamů a dal si je do kapsy.

„Jdeme dál!“

Slunce zašlo. Mlha znovu zhoustla. „Blottone, Blo-otto-one!“ volal Hans. „Ottone!“ odpovídala horská ozvěna. Hans zakopl o kámen a upadl.

„Čertovské dílo!“ zvolal leže na zemi. „Tady jsou na každém kroku poklady!“ Vstal, přistoupil k Theckerovi a ukázal mu obrovský kus ryzího zlata.

„Může mít tři kila. Je těžký, ale stejně ho vezmu s sebou.“ Hans položil zlato do brašny. „To jsme ale bohatí, doktore! Mám v kapse celé jmění! Blottone! Blot-toone!..“

„V téhle mlze se dá snadno zabloudit,“ řekl starostlivě Thecker.

„Nezabloudíme. Jdu podle kompasu.“

Stěny se rozestupovaly; úžlabina konečně skončila.

Poutníci vyšli na pozvolna se svažující horskou planinu. Jak daleko se prostírala, to pro dešťovou clonu a páry, stoupající zdola, vidět nebylo.

Zafoukal silný horský vítr. Hans se ohlédl. Vysoko nahoře, jako nad příkrou skálou, byla vidět příď rakety. Ještě výše byly sněhové hory, jejichž vrcholky mizely v oblacích jako v hnízdě z kouřících sopek. Dešťová a mlžná clona se ztrácela. Dole se modral pruh moře.

Les na břehu se zdál téměř černý.

Když se vzduch vyčistil tak, že byl téměř průzračný, spatřil Hans u úpatí hory velký záliv, do něhož vybíhal poloostrov. Na svahu hory rostly obrovské stromy, holé, suché, které vypadaly jako přesličky.

Kmeny měly kolénkovité, k vrcholku se postupně zužující. Od každého kolénka trčely nahoru úplně rovné větve. Větve se na koncích rozvětvovaly do tenkých rovných prutů, které se podobaly špici hromosvodu. Pruty měly na koncích chomáčky dlouhých jehel.

Poutníky zaujaly plody, které u těchto trsů jehel visely. Tyto plody vypadaly jako meteorologické balónky, byly právě tak kulaté a asi stejných rozměrů. Několik plodů leželo na zemi…