Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Hans najednou přistoupil a zavřel kohoutek kyslíkové bomby.

„Proč to děláš?“ zeptal se Winkler.

„Protože dýcháme smíšený vzduch. Musíme získat čistou atmosféru Venuše.

S každou novou dírou bylo v kajutě stále chladněji a stále více páchlo sírou. Všichni rychle dýchali, točila se jim hlava.

„Kyslík tu bezpodmínečně je, ale je ho poněkud málo,“ řekl Zander. „To však ještě neznamená, že je takové složení celé atmosféry. Možná, že jsme přistáli na vrcholku hor.“

Zazvonil poplašně elektrický zvonek. Winkler spěchal otevřít dveře. Vstoupila rozčilená Mary.

„Stormer zuří,“ řekla. „Chodí po kajutách a křičí, že jste se zamkli, abyste si mohli otevřít vyhlídku jenom pro sebe a cestující udusit.“

„To je idiot!“ zvolal Hans. „Vždyť jsi s nimi byla ty Mary a Jack. Nechtěli jsme přece udusit vás. Kdo mu otevřel?“

„Doktor trval na tom, abychom kajutu otevřeli. Chtěl Stormera prohlédnout a ten vyšel. Proč tu u vás tak páchne síra?“

„Takovými parfémy nás voní Venuše,“ odpověděl Hans.

Přiběhl Thecker. „Kyslík! Dejte sem rychle kyslík! Cestující se dusí. Lady…“ najednou se silně rozkašlal. „Co je to tu za plynovou obstrukci?“

„Zařiďte, doktore, aby si všichni rychle oblékli plynové masky,“ řekl Zander. „Vy, Mary, a Jack si to vezměte na starost.“

Winkler dovrtal poslední díry. Hans se vyzbrojil těžkým kladivem.

„Zkusím to vylomit,“ řekl, odstrkuje Winklera. V raketě se ozvaly tlumené rány kladivem. Lady Hintonové se zdálo, že to zatloukají hřebík do víka rakve.

Thecker vedle ní přešlapoval a přesvědčoval ji, aby si navlékla masku. Lady měla vrtochy: „Nechci si obléknout prasečí rypák… A jak budu jíst?“

Blotton a Ellen, už v plynových maskách, se ji gesty snažili přesvědčit. Když ji zápach síry začal dusit, lady Hintonová se podřídila a dala si navléci na hlavu masku.

Ocelová deska s tlumeným rachotem spadla. Z kulatého okna to zafičelo krutou zimou, která pronikala teplými obleky. Do místnosti vtrhla metelice jako suchý sněhový vodopád a ve chvilce pokryla podlahu, stůl, židle bílou pokrývkou. U iluminátoru vyrůstala před očima sněhová závěj. Za oknem byla černá, neproniknutelná noc.

Hans zhasl v kajutě světlo. Když si oči na tmu zvykly, rozpoznaly, že černý kruh je z pravé strany zbarven purpurovým odleskem.

Chvílemi docela splýval s černí, chvílemi byl zase jasnější jako záře požáru. Takové záblesky se občas objevovaly i ve spodním, levém rohu.

Hans, Winkler a Zander se vyzbrojili k výstupu z rakety. Vzali si žebříky, provazy, krumpáče, elektrické svítilny, přenosné bezdrátové telefony. Hans si pro všechno vzal revolver a lovecký nůž.

Spustili žebřík a postavili jej do závěje. Hans lezl první. Vítr žebřík povalil. Hans spadl do kyprého sněhu, s námahou vylezl a postavil žebřík zase na místo. Za ním lezl Winkler a Zander.

Rozhlédli se.

Byli v zemi činných sopek. Všude vyšlehávaly zlověstné ohně, vrhajíce na hustá oblaka a na útesy pokryté sněhem purpurové odlesky. Ohně sopek zářily uprostřed nepřehledných prostorů jako stepní ohně Tamerlanových pluků. Horské štíty sahaly až vysoko nad oblaka, ale i na těchto nadoblačných výšinách byly činné sopky. Na oblacích kolem kuželů kráterů se rděly rozžhavené purpurové čepice.

Sem a tam vzlétaly k oblakům sloupy ohně. Hustý, dusivý černý kouř se mísil s oblaky.

Tlumený hukot a vzdálené rány neustávaly. Chvílemi připomínaly tyto rány údery hromu. Copak ale mohla být za tak nízké teploty bouřka?… Hans spatřil najednou nad jedním kráterem blesk. Sněhová metelice se tam asi mění v liják.

„Vědci se nezmýlili, když předpokládali, že na Venuši mohou být hory, vysoké dvacet třicet kilometrů,“ řekl Zander. „Raketa leží na vysoké náhorní plošině a ty hory, které stojí na vysokém úpatí náhorní plošiny, jsou dvakrát třikrát tak vysoké jako náš pozemský Everest. Teď lze pochopit i omyl vědců, které oklamala spektrální analýza, jež nenašla na Venuši kyslík. Tato hustá vrstva oblaků, kouř z nesčetných sopek tvoří příliš silný pancéř, který chrání tajemství atmosféry Venuše.“

„Nepříliš šťastné roční období pro přistání,“ pravil Winkler. „Je tu tolik sopek, že jsme riskovali pád do některého kráteru. Nebylo by snadné se z něho dostat. Zato mnohametrová sněhová závěj se osvědčila jako jedinečná tlumící poduška.“

Vylezli po žebříku do rakety. Náhle zafoukal teplý vítr. Hans tomu ani uvěřit nemohl — možná že ho rozehřál pohyb. Sundal si rukavice. Ne, vzduch je teplý, vlhký. Odkud?… Neohřál ho plamen sopek?

Na obalu rakety už se vytvořila silná ledová vrstva. Museli použít dlát. Sněhovou vánici vystřídaly kroupy a pak liják. Najednou začalo zase mrznout. Obleky zledovatěly a chrastily při každém pohybu rukou i nohou. Práce šla těžko. Projevoval se nedostatek kyslíku. Museli často odpočívat.

Při jedné takové přestávce zafoukal prudký vítr a oblaka se najednou přehnala stranou. Na okamžik se objevilo hvězdnaté nebe.

„Měsíc. Podívejte se, malý Měsíc!“ zvolal Hans, ukazuje rukavicí. Ano, byla to malá družice Venuše, která nebyla větší než višně. Malý rozměr a hustá atmosféra Venuše, vyzařující jasné světlo, činily její družici očím pozemských astronomů neviditelnou.

„A kdepak je náš opravdový — náš pozemský Měsíc a Země?…“

Celé nebe bylo poseto velkými, hodně blikajícími hvězdami. Hans je nemohl najít. „Pane Zandere… Kdepak jsou?“

Zander tu nebyl.

„Šel si pro přístroje,“ odpověděl Winkler. „Tamhleto je asi Země.“

Ta modrá, chvějící se kapka rosy že je — Země?

Hans si po prvé uvědomil tu prostou myšlenku, že Země je pouze „hvězda mezi hvězdami“ a lidé na Zemi — „nebešťané“. Uvědomil si relativnost velkého a malého. Země je nepatrná hvězdička, ztracená v nekonečnu nebe, zrnéčko písku, které člověk nerozezná od miriad ostatních hvězd.

Vrátil se Winkler s astronomickými přístroji. Spěchal s pozorováním a sotva je skončil, mraky nebe znovu zatáhly.

Otloukali led z obalu. Smutná podívaná! Co zbylo z lesknoucího se, nalakovaného povrchu! Jako by dostal malomocenství, byl drsný a skvrnitý — spáleniny a led zanechaly své stopy. Větší škody na štěstí nebyly. Když Zander, Winkler a Hans skončili práce, potáceli se únavou a hlava se jim točila.

Na odpočinek však nebyl čas. Museli vyházet sníh ze společenské místnosti, udělat prozatímní rám, do dveří dát ventilátor, filtr na čištění vzduchu od sírových par, kompresor. Práce bylo hodně. Vyhlásili pohotovost.

Cestující tentokrát proti pracovní povinnosti neprotestovali.

Jakmile práci skončili, dali do pořádku zásobování vzduchu a šli si lehnout.

Při čaji měl Zander přednášku. Astronomickým pozorováním a výpočtem zjistil, že raketa přistála na rovníkové části Venuše.

Posluchači byli ohromeni.

„Mráz, metelice, po celých 24 hodin noc na rovníku?“

„To jste ale vybral planetu!“

„V této části zima končí. Do začátku jara zbývá pouze několik dnů,“ uklidnil je Zander. „Zima na rovníku?“