Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Všichni se vrátili do společenské místnosti skleslí. Byla ihned svolána zvláštní porada všech obyvatel rakety bez rozdílu společenského postavení a tříd. Otázka byla příliš vážná a týkala se každého.

Ale nebyla to už vlastně ani porada. Nikdo se neodvážil přednést své návrhy a plány, jak se z této situace dostat. Čas a okolnosti zjednaly Zanderovi nespornou autoritu. Žádný už nebručel na jeho „diktaturu“, všichni hleděli pouze na něho a čekali, co řekne.

Promluvil stručně: „Jaképak dlouhé přemýšlení. Zásoby nám nadlouho nevydrží.

Živit se» modrými «konzervami nemůžeme. Zbývá nám jediné východisko: letět tak říkajíc» plnou parou «k Venuši a přistát na ní.“

„Ale co katastrofu způsobilo?“ zeptal se Stormer.

„Pro nás je teď daleko důležitější otázka, jak se vyhnout jejím zhoubným následkům,“ odpověděl Zander. „Na hledání viníků není čas.“

Pinch si ulehčeně oddychl a vděčně pohlédl na Zandera. Ne, tenhle inženýr je přece jen lepší, než si o něm myslel.

Začaly nové starosti. Zander se uzavřel v kabině a seděl nad výpočty. Winkler s Hansem mu pomáhali, prováděli různá měření a pozorovali nebeská tělesa.

V kajutách cestujících vládlo rozčilení, jaké bývá na zaoceánských parnících ke konci cesty, když už je vidět přístav.

Takovým „přístavem“ byla pro „archu“ Venuše. Na Zemi už nikdo nemyslel, tím spíše, že spojení s ní bylo dávno přerušeno.

Zander nechtěl cestující zbytečně vystavovat nepříjemným pocitům při změně rychlosti, a proto nezačal brzdit ani raketu nezastavil, ale otočil ji v širokém půlkruhu, aniž zpomalil rychlost.

Blížil se nejzodpovědnější a nejriskantnější okamžik meziplanetární cesty — přistání. Zander stále více let rakety zpomaloval a přešel na rychlosti řádově jedenácti — dvanácti kilometrů za vteřinu. Venuše se blýskala na nebi jako obrovská koule. „Archa“ se k ní blížila po parabole. Ještě několik „hodin“ letu a raketa začala opisovat kolem Venuše úzkou elipsu, hned se k ní blížila, hned se zase od ní vzdalovala. Podle Zanderových výpočtů měl celý sestup trvat asi jeden pozemský den. Když raketa obcházela Venuši po elipse po prvé, přiblížila se k planetě natolik, že vstoupila do její stratosféry, ale pak se začala vzdalovat. Když se raketa octla na opačném konci velké poloosy elipsy, rovnala se vzdálenost od nejbližšího bodu k tomuto konci poloosy téměř dvaceti pěti tisícům kilometrů. Toto první oblétnutí po elipse trvalo téměř deset pozemských hodin a cestující, které ještě neuložili do schránek stabilizátorů, mohli pozorovat zajímavou podívanou, jak se rozměry Venuše hned zvětšovaly, zakrývajíce téměř celý prostor, viditelný z okna, hned zase zmenšovaly, a zase zvětšovaly, když raketa letěla k dalšímu bodu elipsy po druhé. Opět se dotkla stratosféry planety a pak se vzdálila na dvanáct tisíc kilometrů. Toto druhé oblétnutí trvalo asi pět hodin. Při každém dalším oblétnutí se velká poloosa elipsy zkracovala a elipsa se začala měnit v kruh. Let po páté elipse trval pouze jednu hodinu, deset minut. Zbývalo poslední oblétnutí planety — po kruhu, ve vzdálenosti pouhých sedmdesáti pěti kilometrů nad povrchem, a sestup atmosférou po šikmé linii — asi tři a půl tisíce kilometrů, ale to zabralo něco přes půl hodiny. Cestující byli uloženi do amortizátorů. Zander, Winkler a Hans byli na svých místech v přední a zadní kabině.

Po každé, když se raketa zařízla do horních vrstev atmosféry, bylo cítit značný náraz. Atmosféra rychlost letu brzdila.

Když se „archa“ naposled zařízla do husté atmosféry Venuše, aby ji prořízla na tečně a spustila se na povrch, blížila se rychlost rakety rychlosti letícího dělostřeleckého náboje.

Zander měl dvě možnosti, jak rychlost letu před přistáním ještě více snížit: použít obrovského padáku, anebo spustit trysky, namířené svými vývody k povrchu planety. Výbuchy budou raketu odrážet zpátky a zmenší tak rychlost pádu.

Dalo se použít i kombinovaného způsobu. Brzdit pomocí motoru vyžadovalo zvláště dovedné řízení. Ale Zander si zvykl překonávat to nejtěžší. A rozhodl se spustit raketu „po tryskách“.

Tento sestup předcházely velmi složité výpočty. A Zander ještě nikdy nepočítal, nepřepočítával a nekontroloval výsledky tak pečlivě.

Vsadil vše na jednu kartu. Sestup musel řídit bez orientace, podle přístrojů a výpočtů, neboť hustá oblačnost Venuše mu nedovolovala, aby se orientoval. A ke všemu ještě byla okna rakety před sestupem neprodyšně uzavřena hermetickými deskami, takže se nedalo přesně uhodnout, jakou stranou raketa „přistane“. S chronometrem a grafikonem rychlostí musel Zander po jistou dobu zvyšovat nebo snižovat práci motoru.

Vůbec by byl o šťastném přistání nepochyboval, kdyby v jeho výpočtech nebyla jedna neznámá, nebo alespoň přibližná veličina — údaje o hustotě atmosféry Venuše. Na hustotě byla závislá síla brzdění a tato veličina vnášela nejasnost do výpočtů dvou dalších sil.

Zander věděl to málo, co se podařilo pozemským astronomům zjistit o hustotě atmosféry Venuše. Věděl, že tato atmosféra je téměř dvakrát hustší než na Zemi. A změny hustoty v závislosti na výšce bylo nutno určovat přibližně — srovnáním s pozemskou.

A Zander, ležící ve své schránce, prožíval třicet sedm závažných minut s rozčilením, které bylo u něho nezvyklé, neboť každá minuta mohla stát všechny cestující život.

Zander dobře viděl na chronometr a grafikon na desce, osvětlené elektrickou žárovkou. Raketa se vteřinu po vteřině zařezávala do atmosféry a přistávala ve směru tečny. Dosti citelné zvýšení tíže potvrzovalo, že „archa“ vstoupila do atmosféry.

Rovnoměrně se pohybovala vteřinová ručička a Zander občas stiskl řídicí páky.

I když ležel ve schránce plné vody, pociťoval, jaký titanský boj raketa podstupuje, když překonává prací svých motorů přitažlivost.

Zanderův matematický mozek vnímal tento boj ve vzorcích mechaniky a v matematických symbolech. Motory řvaly, rachotily jako malé sopky, vyhazujíce proudy plamenů. Zander si tento obraz jasně představoval. Bez ohledu na silné stěny rakety a zředěný vzduch uvnitř „archy“, pronikal tento rachot tlumeně i do schránky: hustá atmosféra Venuše už zvuky „nepohlcovala“ jako prázdno meziplanetárního prostoru.

Nadešly poslední — nej mučivější vteřiny. Třicátá sedmá minuta se chýlila ke konci. Teď přijde náraz… Třicet sedm minut a jedna vteřina, dvě, tři… náraz nepřišel… Atmosféra je hustší, než bylo vypočítáno. Je nutno zmírnit práci motorů.

Uplynula třicátá osmá minuta… Raketa asi přistává nad oceánem… Ještě několik vteřin… Nepatrný náraz. A najednou silný náraz, z něhož se zatočila hlava. Chronometr s grafikonem i s žárovkou kamsi odpluly. Další náraz… Silné naklonění a konečně definitivní zastavení…

„Archa“ přistála na půdě nové „země“ — cílové stanice pro „uprchlíky před revolucí“…

Zander ležel v amortizační schránce a cítil, jak se teplota zvyšuje.