Alexander Běljajev - Skok do prázdna

Zander se pustil do vyučování cestujících. Nepatřil k lidem, kteří si na své vědomosti dělají monopol a ochotně jim je sděloval, pokud mu to dovoloval čas. Ale právě tato svědomitost cestující neuspokojovala, zvláště Pinche. Zdálo se mu, že se Zander příliš dlouho pozastavuje u teorie na úkor praxe. Pinch se toužil co nejrychleji dostat „ke knoflíkům a pákám“. Proseděl v kapitánské kabině celé hodiny a sledoval Zanderovy pohyby.

Tato Pinchova houževnatost měla svůj cíl: pochopil, jaká to je výhoda být „nenahraditelným odborníkem“. Zvládne-li dokonale techniku a znalosti astronavigace natolik, aby mohl nahradit nejen Winklera a Fingera, ale i samotného Zandera — mnohé se změní!

Vždyť se nakonec i Zander může stát… obětí nešťastné náhody.

Pinch bude kapitánem. Pinch se osvědčí. A jako kapitán si vybojuje srdce Amelie. Může získat majetek. Musí se jen co nejrychleji naučit celé té moudrosti.

Tak na příklad akcelerometr. Přístroj, který zaznamenává při letu zrychlení. Obyčejný váleček, v němž je závaží na péru, kreslícím křivku. Raketa sebou „trhne“, závaží se vychýlí, péro se natáhne a nakreslí křivku. Není to tak složité! Pinch se naučil vyznat se v těchto křivkách. Těžší bylo používat zápisy akcelerometru k určení směru pohybu. Všechny ty souřadnicové systémy, přístroje, diferenciální výpočty, nebeské souřadnice, ekliptiky, znaky zvěrokruhu, paralaxy, měření šířek, ortogonální projekce, perihelia, afelia, rychlosti… Bylo těžké vyznat se v nesčetných nákresech. A je to vůbec zapotřebí? Což starověkým mořeplavcům nestačila pouhá praxe, aby mohli vykonat daleké cesty?…

Tak na příklad tahleta páka. Uvádí do pohybu boční trysky. Ne, boční ne, ale zadní. Vlastně ne… Raketa teď opisuje kruhy. Tak. Při nepatrném otočení této páky doleva přidá zadní tryska raketě rychlosti. „Archa“ se začne otáčet trochu rychleji. Docela málo.

Cestující to snad ani nepocítí. Zander v kabině není. Proč by to nezkusil? Řídit raketu není konec konců složitější než řídit auto. Páka sem, páka tam. Trr — a hotovo. To se musí zkusit! — a Pinch trhl pákou.

Došlo k „trrr“, kterého se Pinch nadál nejméně ze všeho.

Pinch dal omylem to, čemu se říká „zpáteční pára“. Mrštilo jím to najednou o stěnu kabiny, přičemž nástroje letěly za ním na protější stranu; v raketě nastal stav beztíže.

Pinch — vlastně jeho bezmocné tělo — se začal pohybovat, odrážeje se od stěn a předmětů zmatenými pohyby a nakonec se zastavil v samém středu místnosti, aniž se předem stačil chytit za řemínek ve stěně, jak byl překvapen. Na neštěstí neměl u sebe ani vějíře, ani otáčecí kotouč.

Pinch se bezmocně plácal ve vzduchu.

Hned za zlověstným „trrr“ se uprostřed rakety ozval výbuch a podivné syčení, přecházející ve hvízdání.

Pinch pocítil, jak do neprodyšně uzavřené kabiny vniká ledová zima…

Snad nezpůsobil katastrofu?… Tento výbuch, syčení, hvizd mohl způsobit pouze proud vzduchu, který vyletěl z rakety do vesmíru.

Kdesi se vytvořila trhlina. Chlad vesmíru raketu naplní, vesmírné „prázdno“ vysaje do posledního kubického milimetru veškerý kyslík, a oni všichni se udusí, ne — nejdříve vlastně ztuhnou… Zahynou smrtí, kterou chystal Hansovi a Winklerovi… A vším je vinen on sám…

Nemůže se dostat ani k páce, ani ke dveřím. Mezi nimi a Pinchem byl pouhý metr, nemohl ho však zdolat…

Z kajut se ozývaly výkřiky, nářek, hluk… Biskup se právě dovolává pomoci „krále Davida a veškeré jeho dobroty“… Teď zase jakoby křičel Schnierer něco o strojích… A tohle je hlas Amelie.

Copak zahyne? A jeho vinou. Snil o tom, že ji zachrání a za odměnu obdrží její ruku…

Pinch začal znovu mrskat nohama, rukama, zatřepal hlavou…

Věděl, že tyto pohyby jsou nezúčelné, ale nemohl „nečinně viset“…

Teď promluvil Zander. Nařizuje něco Hansovi. Jestlipak je zachrání?…

Zase bylo slyšet jakési rachocení. Hvízdání a nářek ustaly. Za několik minut Pinch pocítil, že se v kajutě otepluje a dá se lehčeji dýchat.

„Zdá se, že jsme zachráněni!“ řekl si.

Teď toužil po jediné věci — co možná nejrychleji se odtud dostat, nepozorovaně proklouznout. Byl ochoten všechno zapřít. Předstoupit přede všechny jako viník katastrofy, k níž málem došlo, a zvláště před Amelii, bylo pro Pinche další katastrofou, která mu hrozila. A ke všemu ještě snil, že bude kapitánem! Kdo mu teď tuto práci svěří?… Vše je to tam, sny se rozpadly vniveč!.. Copak odtud opravdu neuteče?…

„To je vaše práce! Dílo vašich rukou,“ zaslechl najednou hlas Zandera, který se objevil ve dveřích kabiny. Pinch nemohl ani otočit hlavu. Trhl pouze nohama jako oběšenec v poslední křeči.

„Za trest bych vás měl dva dny nechat v téhle poloze!“ křičel Zander. „Proč jste sahal na páky, když to je přísně zakázáno? Ať už vás v téhle kajutě nikdy nevidím!“ A Zander chytil Pinche beze všech ohledů za límec a vyhodil jeho nevažitelné tělo do chodby jako míček.

„Co se stalo?“ zvolal Pinch, když se objevil ve společenské místnosti.

„Stalo se to, že jsme všichni málem zahynuli,“ odpověděl Stormer. „Ale proč a čí vinou, to ještě nikdo pořádně neví. Fakt je, že v obalu rakety, v místě, kde je potrubí, které spojuje raketu se skleníkem, vznikla trhlina, jíž začal ucházet vzduch. Kdyby Zander okamžitě nezasáhl a otvor neucpal, byly by z nás ze všech za pár vteřin rampouchy.“

„A jak se to všechno stalo?“ zeptal se s nevinným výrazem Pinch.

“A kdepak jste byl vy?“ zeptal se Stormer, hledě upřeně na Pinche.

„Já… na toaletě…“

„No dobře, uvidíme. Ke všemu došlo proto, že raketa změnila náhle pohyb, vznikl hrozný úder. Všechno spadlo po hlavě. Zander myslí, že náš skleník zahynul. Jestli vznikla trhlina tam, kde je připevněno potrubí, jímž proudí z rakety do skleníku plyn — tak se toto potrubí utrhlo, jen jestli to bylo jenom potrubí? Vylezeme teď na povrch rakety a podíváme se, jaké jsou škody. Snad naše úroda nezahynula…“

Za půl hodiny vylezli Zander, Hans, Winkler, Stormer, Maréchal a Blotton nahoru.

Na skleník byl žalostný pohled. Hlavní potrubí dlouhé pět set metrů viselo šikmo a drželo pouze za jeden konec. Do skleníku vnikl chlad a všechny rostliny okamžitě zničil. Po plodech nebylo ani stopy. Zahradní jahody, brambory, lesní jahody vybuchly zřejmě vlivem vnitřního tlaku plynů jako šrapnely. Listy, stébla byly úplně zuhelnatělé a při sebemenším doteku se rozpadly na drobný prach.

Úroda, na kterou čekali, byla definitivně ta tam. Ale dal se zachránit a opravit alespoň skleník?

Jeho stav byl velmi neutěšený. Část skleníku — asi sto metrů — se utrhla a odlétla. Skla popraskala. Skleník se snad dal zkrátit. Ale kde vzít skla. A bez skel není sluneční energie, která skleníku dávala život.