Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Ještě bychom se uvařili,“ napadlo ho. „Nárazy ustaly, můžeme vyjít.“

Zander vylezl opatrně ze schránky a shodil skafandr. Obličej mu polil horký vzduch jako z rozpálených kamen. Pot mu zaléval čelo, tváře, oči… Musel znovu navléknout na hlavu přilbu skafandru.

„Jsem neprozíravý. Před přistáním jsem měl zesílit práci ledniček“…

Zapnul je naplno. Teplota se snížila, ale bylo ještě velké horko.

Teploměr ukazoval čtyřicet tři stupně.

„Dovedu si představit, jak se asi cítí naši cestující…“ Zander znovu shodil potápěčský oblek.

Vstoupil Hans, utíraje si z červeného obličeje pot.

„Br, švédská sauna!“ zvolal. „Vytáhl jsem už naše cestující z hrobů. Jsou ochablí. Z lady je už úplná břečka. I hlas ztratila — syčí jako sifon. Baron chroptí. Stormer funí. Z obličeje Delacroix to smylo celou její parfumérii.“

Během několika minut se všichni cestující shromáždili ve společenské místnosti — červení, mokří, zesláblí. Delacroix vytáhla zrcátko, se kterým se nikdy neloučila, pohlédla do něho a vykřikla.

Od obočí a řas se jí po tvářích táhly černé šmouhy, rtěnka jí obarvila bradu. Hans se neudržel a dal se do smíchu.

„Proč jste vybrali takovou horkou planetu?“ ozval se zlověstný šepot lady Hintonové. Za dobu svého meziplanetárního putování udělala i ona jisté pokroky v astronomii; naučila se rozlišovat planety od komet podle jediného příznaku — „s ocasem nebo bez ocasu“.

„Upozorňovala jsem vás přece, že potřebuji klima Riviéry. Ale na téhle planetě je klima Alžíru.“

„Mýlíte se, lady,“ řekl Zander. „Je zcela pravděpodobné, že vnější vzduch za stěnami letadla je velmi chladný.“

„To jste nás tedy chtěl uvařit jako raky?“ zeptal se rozzlobeně Stormer. Celý červený, s vykulenýma očima vypadal skutečně jako vařený rak. Zander se usmál.

„To je jednoduché, obal rakety se třením o atmosféru silně nahřál.“

„A-ale, když jsme startovali ze Země, tak jsme se také přece t-třeli o at… atmosféru?!“

„Máte pravdu, barone. A teplota se tehdy tolik nezvýšila. Ale teplota Venuše je hustší než pozemská. Nezapomínejte, že to je náš první let. Po druhé budu vědět, že…“

„Po druhé!“ skočila Zanderovi do řeči lady Hintonová. „Ještě jednou snášet ta muka? Hrozné pomyšlení!“

„Třicet dva stupně,“ řekl Winkler, když se podíval na teploměr.

„Teplota rychle klesá.“

Zander pokýval starostlivě hlavou. Příliš rychle klesá. Za stěnou je asi velká zima.

„Musíme rychle otevřít dveře a naši archu vyvětrat,“ řekl biskup, hladě si pleš.

„Ano, samozřejmě,“ odpověděl zamyšleně Zander, „Hansi, Winklere, jdeme.“

„Dovolte mi jít s vámi. Možná že budu také prospěšný,“ lísal se Pinch.

„Zavolám vás, když vás budeme potřebovat,“ odpověděl Zander takovým tónem, že Pinch zůstal sedět. Od svého neúspěšného pokusu se řízením rakety měl ze Zandera trochu strach.

Winkler, Hans a Zander prošli chodbami do prostoru, kde byly vnější dveře. Zander pečlivě zavřel a zamkl na klíč dveře vedoucí do chodby a pak svým pomocníkům řekl: „Situace je vážná. Soudě podle teploty uvnitř rakety se povrch obalu roztavil. A škvíry ve dveřích to asi zalilo. Nepodaří-li se nám dveře otevřít, udusíme se. Máme už velmi málo kyslíku…“

„Otevřeme,“ odpověděl klidně a jistě Winkler. „Když neotevřeme dveře nebo iluminátor, vezmeme vrtáky, autogen a uděláme ve stěně otvor…“

„Zasadíme naší raketě smrtelnou ránu,“ dodal Zander. „A sotva budeme mít materiál a nástroje, jimiž bychom otvor zavřeli tak, abychom mohli riskovat zpáteční cestu.“

„Lepší je být zajatcem Venuše, než se udusit v raketě,“ řekl Hans.

„Musíme odstranit nejbližší nebezpečí.“

„Správně, Winklere, správně, Hansi. Souhlasím s vámi. Když však jedno nebezpečí odstraníme, nejdeme vstříc druhému? Go nás čeká za touto stěnou?“ Zander poklepal rukou na vydutou stěnu rakety. „Možná, že ti vědci, kteří tvrdí, že na Venuši není kyslík, mají pravdu.“

„Tady je jistá smrt a za stěnou problematická. Jestliže je třeba jen jediná šance proti stu…“

„Jaképak řeči,“ přerušil Winklera Hans. „Tento prostor je neprodyšně uzavřen. Musíme první na sobě vyzkoušet vzduch Venuše. A bude-li smrtelný, umožníme našim cestujícím, aby nás o pár minut přežili… Mám-li se přiznat, tak si na pohřební rozhovory nepotrpím. Každý z nás si měl tohle všechno rozmyslet ještě na Zemi, než přestoupil práh rakety. Navrhuji, abychom se okamžitě dali do práce.“ Hans otevřel rozhodně dveře a zamířil do komory.

Bylo tam tma. Hans rozsvítil a… spatřil před sebou Stormera, sehnutého pod tíží těžké kyslíkové bomby.

Hans pochopil, že se Stormer pokoušel odtáhnout bombu do své kajuty.

„Postavte tu bombu!“ zvolal Hans a zatarasil dveře.

Okamžité rozpaky na Stormerově tváři vystřídal hněv.

„Do toho vám nic není!“ odpověděl hrubě.

„Nařizuji vám, abyste postavil bombu na místo!“

„Štěně!“ zařval Stormer. „Tady jsem pánem já, a ne ty. Z cesty!“

Stormer sundal bombu z ramene, vzal ji do náručí a s tímto nástrojem se hnal na Hanse. Hans stál nepohnutě, ale v posledním okamžiku uskočil stranou. Stormer zavrávoral, upadl i s bombou, zařval, zaklel a zvedal se. Hans se na něho vrhl a povalil ho na záda.

Stormer se s překvapující rychlostí převrátil na prsa, vyskočil a vrhl se na Hanse, tlusté prsty měl roztažené, se zřejmým úmyslem Hanse uškrtit. Hans ho k sobě nepustil, znovu uskočil na stranu a chytil z police těžké kladivo, které mohlo Stormerovi roztříštit lebku.

„Hádě!“ zachroptěl Stormer, pohybuje prsty, ale z místa se nehnul.

„Jste tu, pane Fingere? Jak to vypadá? Co tu děláte?“ U dveří stál Pinch, otáčeje svou ostrou tlamičkou jako větřící pes.

„Šel jsem si pro nástroje, ale co tu dělal mister Stormer, to se zeptejte jeho,“ odpověděl Hans.

Stormer vrhl na Hanse zlostný pohled a těžce našlapuje opustil bitevní pole, vraziv cestou hrubě do nežádoucího svědka.

Hans se usmál, vzal nástroje a šel na chodbu; komoru uzamkl.

Pinch si třel rameno a díval se nechápavě za vzdalujícím se Stormerem.

„Nechtěl jste nám pomoci otvírat dveře, mister Pinchi?“

„S radostí.“

„Upozorňuji vás jenom, že se neprodyšně uzavřeme. Vzduch Venuše může být smrtonosný…“

„To je maličkost. Ale znepokojuje mě jedna věc. Vzduch je jistě velmi studený, a já jsem zpocený a mohu chytit rýmu…“ řekl vyhýbavě Pinch a ukláněje se vycouval za Hansem pryč.

„Proč jste tam byl tak dlouho?“ zeptal se Winkler.

Hans mu stručně vyložil, co se v komoře přihodilo a pustil se do závor na dveřích.

„Počkejte,“ zarazil ho Zander. „Navrhuji, abychom si navlékli kyslíkové masky a přivedli kůzle. Ať první na sobě vyzkouší účinek zdejšího vzduchu.“

„Zbytečná opatrnost,“ namítl Hans. „Dejme tomu, že kůzle spolkne smrtonosné plyny a zajde. To situaci nezmění.“ Pokusil se otočit šroub na závoře — první, druhý, třetí. Ani se nehnou. Winkler sevřel šroub svýma rukama jako kleště…

„Nejde to, roztavil se. Zkusíme to na druhých dveřích, na druhém konci rakety.“

Hans vyšel na chodbu a znovu se srazil s Pinchem. Krčil se, tvář měl promodralou.