Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Klepal jsem na vás,“ brebentil Pinch, „ale neslyšeli jste. Lady je rozčilená. Je už celá zmrzlá. Copak necítíte, jak teplota klesla?

Pouhých osm stupňů. A po takovém pekelném vedru. Chřipka, rýma, zápal plic… Všichni sedí v kožiších a čepicích…“

„A to vás nenapadlo vypnout ledničky a zapnout elektrická kamna!“

„Ano, ale…“ ošíval se Pinch. „Mám zakázáno dotýkat se přístrojů…“

Ledničky byly vypnuty, elektrická kamna zapnuta. Teplota pomalu stoupla na dvanáct stupňů.

Druhé dveře nepovolily právě tak jako první.

„Budeme to muset zkusit s iluminátory.“

Zander, Hans i Winkler chodili z kajuty do kajuty, zkoušeli šrouby, matice, ale všechny pevně držely. Pinch se loudal za nimi a uděloval jim různé rady, dokud ho Hans nevyhnal. Pinch byl však v minutě zpátky — v kožichu, kožešinové čepici, rukavicích a kožešinových botách.

„Teplota je pod nulou. Copak to necítíte? Všichni jsou zimou celí zkřehlí. Kamna asi nefungují. A vzduchu jako by ubývalo. Co se to stalo, mister Zandere? To by bylo lepší zmrznout než se udusit.

Smrt zmrznutím prý je lehčí… Prohlédněte, prosím, kamna, pane Zandere.“

Objevil se Blotton v oboustranném kožichu a čepici.

„Jak to vypadá?“ zeptal se. „To je divné! Venuše je Slunci blíž než Země, a přesto mrzneme. Na Venuši prý tělesa váží o něco méně než na zemi, ale já pociťuji v celém těle tíži a únavu…“

„To je proto, že je vaše tělo cestou prostorem beztíže zhýčkáno.

Svaly zeslábly. To nevadí, však zase zesílí! A únava pramení pravděpodobně z nedostatku kyslíku. Hansi, běžte se podívat na kamna a přidejte kyslík… Ale šetřte!“ dodal tiše Zander.

Pinch přeháněl, teplota už neklesala, ale ani nestoupala, přestože kamna byla v pořádku. Hans pootevřel kohoutek nové kyslíkové bomby, pak si oblékl kožich a čepici: „před smrtelnými plyny se zachránit nelze, podaří-li se otevřít iluminátor, ale před zimou ano a je to nutné,“ — a vrátil se k Zanderovi a Winklerovi.

„Kyslíku zbylo tak na pět šest hodin,“ řekl. „Za tu dobu se musíme bezpodmínečně dostat ven, ať se děje cokoliv.“

Práce to byla těžká. Míjela hodina za hodinou, ale ani jeden okenní rám nepovoloval.

Cestující si začali postupně uvědomovat veškerou vážnost situace. Hodně k tomu přispěl Pinch. Šířil paniku, kresle hrůzy zadušení a zmrznutí, které je očekává. Winkler, který šel náhodou kolem společenské místnosti a slyšel ty panikářské řeči, zavolal Pinche do chodby, chytil ho beze slova za límec, odvedl do kajuty a zamkl. Sémě však už bylo zaseto a neslo plody. Delacroix a Ellen hystericky plakaly, muži křičeli jeden přes druhého, viníce ze všeho Zandera a bolševiky. Thecker běhal od jedné pacientky ke druhé s lihem, kozlíkovými kapkami, bromem.

„Jste muži! Musíte něco udělat,“ sípala lady Hintonová, která ztratila hlas.

Propukly zmatené spory. Nakonec se rozhodli. Baron, biskup a Blotton, vedeni Stormerem, se vypravili ke kajutě, kde právě pracovali Zander, Winkler a Hans.

Obličeje delegátů nevěstily nic dobrého. V takových chvílích ztrácejí úsudek ty nejrozumnější hlavy a jsou schopny pošetilostí.

Každý z nich mohl mít u sebe revolver. Sobectví těchto lidí by se nezastavilo před záhubou ostatních, aby mohli sami na jejich vrub žít o několik hodin déle.

Hans si to ve chvíli všechno uvědomil a najednou pronikavě zapískal.

Z chodby se ozvaly spěšné kroky. Delegáti se ohlédli a spatřili za sebou dva lidi, na něž téměř zapomněli: Číňana a Mary. Jack a Mary se dorozuměli pohledy s Hansem a stáli mlčky, jako by jen čekali na znamení. Účastníci letu se rozdělili na dvě nepřátelské strany, na dva tábory. Pět proti pěti! Stormerova armáda však byla sevřena do kleští a v případě střetnutí byla nucena bojovat na dvou frontách. Nejhorší bylo to, že se Stormerovi nepodařilo „nepřítele“ překvapit. Hans se klidně usmíval a mával Stormerovi už známým těžkým kladivem.

„Co si přejete, pánové?“ zeptal se ostře Zander. „Buďte struční.

Mějte na zřeteli, že každá minuta zdržení naší práce vás může stát život.“

„V tom případě odložíme rozhovor napodruhé, až budete mít méně práce,“ pronesl nadutě Stormer a obrátil svou armádu.

„Počkejte. Navrhuji, abyste se všichni odebrali do svých kajut.

Budeme teď pracovat ve společenské místnosti a musíme ji nutně vyklidit,“ řekl Hans. „Mary, Jacku, doprovoďte cestující.“

Stormerovi společníci si vyměnili pohledy. Vítězové si po jejich kapitulaci diktují podmínky: rozpuštění armády. Museli se tomu podřídit. Stormer se otočil a s přehnanou vlídností se Hansovi uklonil. Jeho oči však výmluvně říkaly: „My se s vámi ještě vypořádáme.“

Když všichni odešli, Winkler se rozesmál, poplácal Hanse po rameni a řekl: „Nezorganizoval jsi to špatně s tím hvízdnutím. Prozíravé.“

„A s tou společenskou místností to také nebylo špatné,“ dodal Zander. „Izolace cestujících je teď nutná. Mají na sebe špatný vliv, když jsou spolu.“

„Jednoho jsem už izoloval,“ řekl Winkler.

„A proto jsem se divil, že se Stormer objevil bez svého zbrojnoše,“ podotkl Hans.

„Škoda jen, že Stormer nepronesl svou řeč. Přece jen by bylo zajímavé, jaké ultimatum nám chtěli nabídnout. Jdeme do společenské místnosti.“

Byla už vyklizena. Cestující zalezli do svých doupat.

„Mám návrh,“ řekl Hans. „Kdyby se nám i podařilo rám iluminátoru odšroubovat, setkali bychom se s další překážkou: vnější ochranné okenice nad skly se už v drážkách jistě slily a nehneme s nimi. Štíty moc silné nejsou. Máme rezervní štíty i skla. Navrhuji, abychom sklo iluminátoru rozbili a provrtali v okenici otvor. Raketu tak moc nepoškodíme a dostaneme se ven.“

Návrh byl přijat a všichni se dali do práce; Dalo jim hodně práce, než zevnitř prorazili silné, pevné sklo.

Se štítem měli ještě více práce. Kolem celého iluminátoru museli provrtat mnoho děr.

Zander a Winkler se jako Hans oblékli tepleji, zavřeli hermetické dveře do chodby a dali se do vrtání.

Od okamžiku, kdy přistáli na Venuši, uplynulo už několik hodin.

Na jídlo snad z nedostatku kyslíku nikdo nepomyslil. Únava však byla stále citelnější. Hlava se jim točila, v uších hučelo, mozek pracoval nesystematicky.

U cestujících došlo po nedávném vzbouření k reakci. Všichni seděli jako mouchy z jara. Hlavy měli svěšené na rameno, malátně vstávali a ruce jim mrtvě klesaly. Zmocňovala se jich apatie… Lépe než ostatní se ve své kajutě cítila žena doktora Theckera s dítětem, protože se Hansovi podařilo postavit do její kabiny bombu z „nedotčených zásob“. Dýchalo se tu snáze, Thecker se zabýval pacienty.

A ve společenské místnosti zatím skřípala elektrická vrtačka.

Vrtačka najednou štít prorazila. První díra. Hans vrtačku vytáhl, dal k otvoru nos a vtáhl vzduch… Zander s Winklerem ho pozorovali se zatajeným dechem.

„Tak co?“ nevydržel to Zander.

„Necítím nic. Nejspíš vychází ze společenské místnosti ven hustý a teplý vzduch. Abychom mohli větrat, musíme udělat ještě alespoň dvě díry. Zatím cítím, že vzduch venku je studený a jako by byl cítit sírou,“ dodal Hans.

Když provrtali druhou díru, všichni hned pocítili, jak zavanul proud ledového vzduchu, prosycený sírovými parami. Hans, Winkler a Zander čichali a rozčileně se dívali jeden na druhého. Byl to nepříjemný vzduch, ale nikdo se necítil špatně.