Alexander Běljajev - Skok do prázdna

„Pojďme blíž,“ pokračoval Hans. „Blottone! Blottone!“ zvolal hlasitě.

Stalo se něco neobvyklého: několik balónků, které ležely na zemi, se křiku leklo, vylétly až nad stromy a vítr je odnesl stranou.

Část plodů, které visely na větvích, se rovněž utrhla.

„Zajímavé. Létající melouny!“

Přistoupili až ke stromu. Několik dalších balónků se utrhlo z větví a vítr je odnesl.

„Tyhle bubliny se nás určitě bojí,“ poznamenal Thecker.

„Nebudou to pravděpodobně plody, ale živí tvorové.“

„Zkusíme jednoho sestřelit.“

Hans zamířil a vystřelil. „Meloun“ najednou splaskl jako propíchnutý dětský nafukovací balónek a spadl na zem.

Vedle splasklého obalu se kroutil tenký, nepříliš dlouhý „husí“ krk, zakončený kulatou hlavou s velmi tenkým zobákem, ostrým jako injekční jehla. Thecker vyndal nůž a provedl pitvu.

Uvnitř balónku nalezl něco jako srdce, jícen, žaludek, v němž byly šišky a jehličí; dále tam byla střeva.

„Ledviny, játra a slezina tu vidět nejsou,“ řekl Thecker, přehrabuje se ve vnitřnostech meteorologického balónku. „Zajímavý pták,“ zasmál se. „Je to samozřejmě pták, když lítá. Našel si ale zvláštní způsob létání! Jeho organismus zřejmě vylučuje jakýsi plyn, který je lehčí než vzduch. Jsou to ptáci-aeronauti. Zajímalo by mě, jestli mohou svůj let řídit?“

Hans vyplašil ještě několik balónků a sledoval jejich let. Ptáky nesl vítr. Vzlétali téměř až do oblak a hned se zase snášeli docela nízko. Konečně našli zřejmě takový vzduchový proud, který je odnášel k háji gigantických „přesliček“, jenž byl daleko od neznámých dvounohých návštěvníků.

„Ptáci-aeronauti mohou bezpochyby regulovat výšku letu. Na Venuši je velmi mnoho vzduchových proudů a balónkoví ptáci potřebný směr snadno najdou. Proto jim naprosto stačí, když mají pouze orgán pro řízení letu po vertikále. Je pravděpodobné, že jednak vylučují část plynu a klesají, jednak ho znovu vytvářejí pomocí nějakého zvláštního orgánu.“

Ale jaký plyn vyměšují? Thecker rozevřel splasklou bublinu a přičichl. Vtom se příšerně rozkašlal, zatočil se, několikrát poskočil a upadl jako podťatý.

Hans mu spěchal na pomoc.

Doktorova tvář byla fialová. Na rtech měl fialovou pěnu, oči otevřené, zřítelnice značně rozšířené.

Snad se neotrávil?… Hans vyndal z lékařovy cestovní lékárničky líh a třel doktorovi fialové spánky. Míjela minuta za minutou a Thecker ležel bez hnutí. Pouze fialovou barvu vystřídala žlutá a Hans nevěděl, jestli to je lepší nebo horší. Za půl hodiny, když už ztrácel naději, že Theckera navrátí životu, doktor se najednou vzpamatoval a vyskočil. Nažloutlá barva obličeje se změnila v normální barvu.

„Co se to s vámi stalo?“ zeptal se Hans.

Doktorovi se třásly ruce a nohy. Cvakal zuby a křičel: „Musím se vzpamatovat…“

Konečně se mu podařilo zastavit záchvat křečovité zimnice.

„Neptejte se mě! To je taková ohavnost… taková ohavnost, pro jakou na Zemi ani jméno neexistuje.“

Šli mlčky dál. Thecker začal kýchat a kýchal do nekonečna.

Museli zůstat stát. Nakonec se mu z nosu spustila krev. A teprve potom se definitivně vzpamatoval.

Na velkém kamenitém prostranství rostly tmavě hnědé rostliny.

Listy široké třicet centimetrů se na konci zužovaly, byly asi patnáct metrů dlouhé a rozvětvovaly se od kořene na všechny strany jako pravidelná růžice. Uprostřed „hvězdy“ se tyčil vysoký kmen, korunovaný čtyřramenným „svícnem“. Na konci každého ramene rostly podlouhlé tmavě červené šišky. Povrch listů byl pokryt puchýřky.

„Jako přísavky na tykadlech chobotnice,“ řekl Hans, vcházeje mezi listy. Dotkl se listu zády. Konec listu ovinul zezadu jeho trup a začal se svinovat i s kořistí, kterou uchopil. Hans se točil, křičel, klátil nohama a rukama, až se dostal do středu rostliny. Sousední rostliny, jichž se dotkly Hansovy ruce a nohy, se také svinuly do trubičky. Pomalu se svinuly i všechny ostatní listy. Z „hvězdy“ se stalo klubko.

„Rychle nůž… řežte!“ křičel Hans sotva dechu popadaje.

Rostlina svírala jeho tělo jako gigantický hroznýš.

Thecker vytrhl lovecký nůž, běžel k rostlině a začal list řezat.

„Opatrně… dejte pozor, aby vás také nechytla!“ křičel Hans.

Obličej mu rudl návalem krve.

Povrchová vrstva listu šla řezat těžko. Thecker hekal a přešlapoval vedle Hanse.

„Třesou se vám ruce… ukažte,“ zachraptěl Hans.

Thecker mu nůž podal. Hans řízl, list praskl. Hanse i Theckera polila jako krev červená tekutina. Hrozné tykadlo bylo odříznuto.

Hans upadl i s listem. Thecker Hanse odkutálel jako soudek dál od rostliny.

Pokusil se ho roztočit, list se však neotevíral. Teprve postupně, jak vytékala červená šťáva, list povoloval a Hans byl konečně volný.

Vedle něho byla velká louže šťávy, která černala a rychle tuhla.

Hans vydechl z plných plic.

„Děkuji, doktore! Myslil jsem, že mi ta rostlinná chobotnice poláme hrudní koš. Venuše zřejmě každému z nás přichystala dárek.

Člověk tu musí být velmi opatrný. Nebezpečí na nás číhá na každém kroku.“

Hans kopl do zčernalého listu.

„Masožravá rostlina, jako naše mucholapky. Ale je čas jít zpět!

Brzy se setmí. Jen abychom se dostali do úžlabiny, tam nezabloudíme. Blottone! Blottone…“

Blotton se neozýval.

„Snad nezahynul?“ zvolal Hans.

A jako na potvrzení této domněnky našel Thecker na zpáteční cestě několik per, útržků černé kůže — snad z „pterodaktylova“ křídla, a stopy krve v kamenné úžlabince.

„Snad se tu ta létající nestvůra s Blottonem nevypořádala?“

„Ale kde jsou kosti?“ zeptal se Thecker.

„Takový křídlatý hroch je schopen sežrat ho i s kostmi…“

Hans a Thecker se vrátili na večeři — na skrovnou večeři ze sucharů.

„Běda, po lordu Blottonovi není ani stopy,“ řekl smutně Thecker.

O peří a stopách krve se nezmínil, aby nejitřil srdce jeho nevěsty.

Elleniny oči byly beztak zarudlé od pláče.

Ke konci večeře pronesl Zander řeč. Mluvil o tom, že jejich zásoby potravin docházejí. Nesmějí ztrácet ani jediný den. Musí sejít do údolí, založit zelinářskou zahradu, zasít obilí, udělat zásoby na zimu.

„A ččím se budeme zzatím žživit?“

„Budeme muset lovit zvěř a ryby…“

„Při pouhém pomyšlení na zdejší létající nestvůry ztrácím veškerou chuť,“ řekl Stormer.

„Není možné, že by se na planetě nenašla zvířata, ryby a rostliny, které by se daly jíst. Co myslíte, doktore?“ zeptal se Zander.

„Myslím, že rostliny i zvířata jsou vcelku všude z jednoho těsta.

Bílkoviny, tuky, uhlohydráty… Ale mohou být i nějaké přísady, které jsou pro nás škodlivé. Vždyť i na Zemi jsou jedovaté rostliny.

Tady musíme být velmi, velmi opatrní.“ A přestože Hansovi zakázal, aby se nezmiňoval o podivných balónkových ptácích, nemohl to vydržet, aby jim nepověděl o smutných dobrodružstvích své cesty.

Posluchačům se na tvářích objevila hrůza, leknutí, odpor.