Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Pořád nějak nemohu uvěřit , že jsi nám o tom neřekla,“ bručel rozmrzele Ron. „Myslel jsem, že jsme tvoji kamarádi .“

„Slíbila jsem, že o tom nepovím nikomu ,“ ohradila se upjatě Hermiona. Ohlédla se na Harryho, který sledoval, jak se jim Bradavice ztrácejí z dohledu za horským masivem. Dva celé měsíce to potrvá, než je zase uvidí…

„No tak, Harry, hlavu vzhůru!“ vybídla ho sklesle.

„Ale jo, to bude v pořádku,“ vyhrkl honem Harry „Jen jsem myslel na prázdniny“

„Jasně, já jsem na ně taky myslel,“ přikývl Ron. „Poslyš, Harry, musíš přijet a chvíli u nás pobýt. Dohodnu to s mamkou a s taťkou a zavolám ti. Teď už vím, jak se používá ten tefalon…“

„ Telefon , Rone,“ opravila ho Hermiona. „Vážně myslím, že bys měl příští rok chodit na studium mudlů ty…“

Ron ji ignoroval.

„Letos v létě se přece hraje mistrovství světa ve famfrpálu! Co ty na to, Harry? Přijedeš a budeš bydlet u nás a budeme spolu chodit na zápasy. Taťka obvykle sežene lístky na ministerstvu.“

Ronův návrh Harrymu citelně pozvedl náladu.

„Tyjó… Vsadím se, že Dursleyovi mě rádi pustí… zvlášť po tom, co jsem provedl tetě Marge…“

S podstatně optimističtější náladou se pak Harry připojil k Ronovi a Hermioně na několik partií řachavého Petra, a když do jejich kupé dorazila čarodějka s občerstvením, koupil si pořádný oběd, i když se vyhnul všemu, na čem byla čokoláda.

A v pozdním odpoledni se stalo něco, co v něm vyvolalo opravdový pocit štěstí…

„Harry,“ ozvala se náhle Hermiona, která se mu dívala přes rameno. „Co je to tam za tebou u okna?“

Harry se otočil a vyhlédl ven. Za okenním sklem se střídavě objevovalo a zase mizelo cosi velice malého a šedivého. Vstal, aby si to mohl lépe prohlédnout, a zjistil, že je to drobná sovička; v zobáku měla dopis, který pro ni byl nepoměrně veliký. Byla tak malá, že se neustále ve vzduchu převracela, a větrný vír vyvolaný pohybem vlaku jí pohazoval sem a tam. Harry rychle stáhl okno, vystrčil ruku a sovičku chytil. Měl pocit, jako by držel velice načechranou Zlatonku. Opatrně ji vtáhl dovnitř. Sovička upustila dopis na jeho sedadlo a začala poletovat sem tam po kupé. Očividně ji potěšilo, že úspěšně splnila svůj úkol. Hedvika cvakala zobákem a dávala tak najevo jakýsi důstojný nesouhlas s jejím počínáním. Křivonožka se na svém sedadle zvedl a sledoval sovičku velkýma žlutýma očima. Když to Ron postřehl, honem ji popadl a uklidil do bezpečí.

Harry zdvihl dopis. Byl adresovaný jemu. Roztrhl obálku a vykřikl: „To je od Siriuse!“

„Cože?“ vyjekli vzrušeně Ron s Hermionou. „Přečti to nahlas!“

Milý Harry,

doufám, že k tobě tenhle dopis dorazí dřív, než se dostaneš ke strýčkovi a tetě. Nevím totiž, jestli jsou zvyklí na soví poštu.

Oba se s Klofanem schováváme. Nepovím ti, kde jsme, pro případ, že by tenhle dopis padl do nesprávných rukou. Mám tak trochu pochybnosti, jestli je ta sova spolehlivá, žádnou lepší jsem ale nenašel a připadalo mi, že ke svému úkolu přistupuje s obrovským nadšením.

Myslím, že mozkomorové po mně pořád ještě pátrají, nemají ale sebemenší šanci, že by mě tu našli. Mám v úmyslu brzy se ukázat nějakým mudlům někde daleko od Bradavic, aby byla na hradě všechna ta bezpečnostní opatření zrušena.

Mám ještě něco, co jsem ti během našeho krátkého setkání nestihl sdělit: byl jsem to já, kdo ti poslal ten Kulový blesk —

„No prosím!“ vyhrkla vítězoslavně Hermiona. „Vidíte? Říkala jsem vám, že přišel od něj!“

„To ano, ale nijak ho neočaroval, víš?“ oponoval Ron. „Auvajs!“ Sovička, která mu teď spokojeně houkala v ruce, ho klovla do prstu. Očividně to považovala za projev láskyplné náklonnosti.

Objednávku za mne do sovince odnesl Křivonožka. Napsal jsem ji tvým jménem, nařídil jsem ale, aby zlato vzali od Gringottových ze schránky číslo sedm set jedenáct — tedy z mé vlastní. Považuj to prosím za dárek od kmotra k třináctým narozeninám.

Chtěl bych se ti také omluvit za to, jak jsem tě nejspíš vystrašil toho loňského večera, kdy jsi utekl z domu svého strýce. Chtěl jsem tě aspoň na chvíli vidět, než se vydám na sever, obávám se ale, že pohled na mě tě vyděsil.

Přikládám ještě něco, co ti myslím trochu zpříjemní příští školní rok v Bradavicích.

Kdybys mě kdykoli potřeboval, dej mi vědět.

Tvoje sova mě najde.

Brzy zase napíšu.

Harry rychle nahlédl do obálky a zjistil, že je v ní složený další pergamen. Rychle si ho přečetl a náhle se cítil tak šťastně a spokojeně, jako by na jeden zátah vypil láhev horkého máslového ležáku.

Já, Sirius Black, kmotr Harryho Pottera, dávám tímto svolení k tomu, aby můj kmotřenec mohl o víkendech navštěvovat Prasinky.

„Tohle bude Brumbálovi stačit!“ zaradoval se Harry. Potom znovu pohlédl na Siriusův dopis.

„Počkejte, ještě je tu pé-es.“

Napadlo mě, že by si tvůj kamarád Ron třeba chtěl tu sovu nechat. Koneckonců je to moje vina, že přišel o krysu.

Ronovi se rozšířily oči. Miniaturní sovička stále ještě vzrušeně houkala.

„Nechat si ji?“ vydechl nejistě. Chvíli sovičku upřeně pozoroval a pak ji k obrovskému Harryho i Hermionině překvapení přidržel Křivonožkovi u čenichu, aby ji mohl očichat.

„Tak co ty na to?“ zeptal se kocoura. „Určitě je to sova?“

Křivonožka zapředl.

„Tak to mi stačí,“ ušklíbl se spokojeně Ron. „Je moje!“

Harry si dopis od Siriuse četl znovu a znovu celou cestu na nádraží King’s Cross. Dokonce ho pořád pevně svíral v ruce, když s Ronem a Hermionou prošel přepážkou na nástupišti devět a tři čtvrtě. Okamžitě si všiml strýce Vernona, který stál v uctivé vzdálenosti od pana a paní Weasleyových a podezíravě na ně zahlížel. Když paní Weasleyová popadla na uvítanou Harryho do náruče, zdálo se, že všechna nejhorší podezření strýce Vernona se potvrdila.

„Zavolám ti ohledně toho mistrovství světa!“ křičel Ron za Harrym, když se s ním a s Hermionou Harry rozloučil a zamířil s vozíkem, na němž měl svůj kufr a klec s Hedvikou, ke strýci Vernonovi. Strýc ho přivítal obvyklým způsobem.

„Co je to?“ zavrčel a díval se na obálku v Harryho ruce. „Jestli je to další formulář, který bych měl podepsat, tak ho můžeš rovnou —“

„Žádný formulář to není,“ ujistil ho spokojeně Harry. „Je to dopis od mého kmotra.“

„Od kmotra?“ vyprskl strýc Vernon. „Ty přece žádného kmotra nemáš!“

„Ale ano, mám,“ usmál se vesele Harry. „Byl to mámin a tátův nejlepší přítel. Odsoudili ho za vraždu, jenže on uprchl z kouzelnického vězení a teď je na útěku. Přesto se mnou ale udržuje pravidelný kontakt… aby se přeptal, co je nového… přesvědčil se, že mi nic nechybí…“

A s širokým úsměvem pozoroval výraz zděšení, který se objevil v tváři strýce Vernona. Hedvičina klec před ním hlasitě rachotila, když vykročil k východu z nádraží vstříc létu, jež vypadalo mnohem nadějněji než to loňské.