Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Je to vážně hrozný mizera,“ zašeptala Hermiona s uchem přiloženým ke dveřím. „Vsadím se, že je celý štěstím bez sebe, že se mozkomorové chystají Siriuse vyřídit…“ Podívala se na hodinky. „Máme tři minuty, Harry!“

Počkali, dokud se Protivův triumfální chechot neztratil v dáli, a pak tiše vyklouzli z učebny a znovu se dali do běhu.

„Hermiono — co se stane — jestli nestihneme — dorazit dovnitř, než — Brumbál zamkne?“ sípal udýchaně Harry.

„Na to nechci ani pomyslet!“ zasténala Hermiona a znovu pohlédla na hodinky. „Zbývá minuta!“

Doběhli na konec chodby, odkud se vcházelo na ošetřovnu. „Fajn, už slyším Brumbála,“ poznamenala nervózně Hermiona. „Tak pojď, Harry!“

Kradli se chodbou podél zdi. Dveře na ošetřovnu se otevřely a objevila se Brumbálova záda.

„Teď vás tady zamknu,“ slyšeli ho říkat. „Je za pět minut půlnoc. Měly by stačit tři obrátky, slečno Grangerová. Hodně štěstí.“

Brumbál pozadu vycouval z místnosti, zavřel za sebou a vytáhl hůlku, aby pomocí kouzla zamkl. Harry s Hermionou v tu chvíli propadli panice a vrhli se k němu. Brumbál vzhlédl a ústa se mu pod dlouhým stříbrným knírem roztáhla v široký úsměv. „Tak co?“ zeptal se klidně.

„Zvládli jsme to!“ hlásil bez dechu Harry. „Sirius je pryč, odletěl na Klofanovi…“

Brumbál se celý rozzářil.

„Výborně! Myslím…“ pozorně poslouchal, jestli se z ošetřovny neozve nějaký zvuk. „Ano, myslím, že už jste taky pryč. Běžte tam a já vás zamknu…“

Harry s Hermionou proklouzli na ošetřovnu. Nebyl tam nikdo s výjimkou Rona, který dosud nehybně ležel v posteli až na konci pokoje. Když za nimi zacvakl zámek, připlížili se Harry s Hermionou ke svým lůžkům; Hermiona si honem strkala obraceč času pod hábit. V příštím okamžiku ze své pracovny rázně vykročila madame Pomfreyová.

„Slyšela jsem správně, že ředitel odešel? Smím se teď postarat o svoje pacienty?“

Byla očividně velice špatně naložená. Harry s Hermionou pokládali za nejlepší bez odporu si vzít nabízenou čokoládu. Madame Pomfreyová nad nimi postávala, aby měla jistotu, že ji doopravdy všechnu spořádají. Harry byl však sotva s to polykat. Byli s Hermionou oba nastražení, poslouchali a nervy měli napjaté jako provazy… A pak, právě když si oba od madame Pomfreyové brali čtvrtý kousek čokolády, zaslechli odněkud z horních pater vzdálený vzteklý řev…

„Co to bylo?“ zeptala se vyplašeně madame Pomfreyová.

Teď už slyšeli i další rozzuřené hlasy, které nabývaly stále víc na síle. Madame Pomfreyová upřeně hleděla na dveře.

„No tohle — vždyť všechny probudí! Co je to napadá takhle vyvádět?“

Harry se pokoušel rozpoznat, o čem to mluví. Hlasy se stále víc blížily k jejich dveřím.

„Určitě použil kouzlo přemístění, Severusi, měli jsme s ním na tom pokoji někoho nechat. Až se tohle proslechne na veřejnosti…“

„NIKAM SE NEPŘEMÍSTIL!“ zaburácel Snape, který už byl velice blízko dveří. „NA POZEMCÍCH TOHOTO HRADU NENÍ PŘEMISŤOVÁNÍ SEM ANI TAM MOŽNÉ! V TĚHLE — VĚCI — MÁ — NĚJAKÝM — ZPŮSOBEM — PRSTY — POTTER!“

„Severusi, mějte přece rozum. Harry byl celou dobu zamčený…“

PRÁSK!

Dveře ošetřovny se rozlétly dokořán.

Do lůžkového oddělení vešli rychlým krokem Popletal, Snape a Brumbál. Jedině Brumbál vypadal vyrovnaně; tvářil se dokonce, jako by se náramně bavil. Popletal se zdál být rozčilený, Snape však soptil úplně bez sebe vzteky.

„KOUKEJTE KÁPNOUT BOŽSKOU, POTTERE!“ zahulákal. „CO JSTE TO ZASE PROVEDL?“

„Profesore Snape!“ zaječela madame Pomfreyová. „Ovládejte se!“

„No tak, Snape, mějte přece rozum,“ domlouval mu i Popletal. „Tyhle dveře byly zamčené, viděli jsme právě, že…“

„POMOHLI MU UPRCHNOUT, JÁ TO VÍM!“ zavyl Snape a ukázal prstem na Harryho a Hermionu. Tvář měl zkřivenou a z úst mu létaly napěněné sliny.

„Uklidněte se, člověče!“ vyštěkl Popletal. „Plácáte nesmysly!“

„VY NEZNÁTE POTTERA!“ ječel Snape. „TO JE JEHO PRÁCE, VÍM, ŽE JE TO JEHO PRÁCE…“

„To už by stačilo, Severusi,“ zarazil ho klidně Brumbál. „Zamyslete se přece nad tím, co říkáte. Tyhle dveře byly zamčené od chvíle, kdy jsem před deseti minutami z ošetřovny odešel. Madame Pomfreyová, opustili tito žáci svoje lůžka?“

„Samozřejmě že ne!“ naježila se madame Pomfreyová. „Od vašeho odchodu jsem tu po celou dobu byla s nimi.“

„No tak vidíte, Severusi,“ pokračoval nevzrušeně Brumbál. „Pokud nám nechcete tvrdit, že Harry a Hermiona jsou schopni být na dvou místech zároveň, obávám se, že neexistuje sebemenší důvod, proč bychom je měli dál obtěžovat.“

Snape, v němž všechno kypělo zlostí, nehybně stál a přelétal očima od Popletala, dokonale šokovaného jeho chováním, k Brumbálovi, jehož oči za brýlemi pobaveně jiskřily. Pak se prudce otočil a s povlávajícím hábitem vyběhl rozzuřeně z ošetřovny.

„Ten chlapík se zdá být nějak duševně nevyrovnaný,“ poznamenal Popletal a hleděl za ním. „Na vašem místě bych si na něj dával pozor, Brumbále.“

„Ale ne, není nevyrovnaný,“ ujistil ho smířlivě Brumbál. „Jen právě zažil obrovské zklamání.“

„To ovšem neplatí jen o něm!“ odfrkl si Popletal. „ Denní věštec si na tom pěkně smlsne! Měli jsme Blacka zahnaného do kouta, a přesto nám zase proklouzl mezi prsty! Ještě by chybělo, aby na veřejnost pronikla zpráva o útěku toho hipogryfa, a budu pro všechny terčem posměchu! No prosím… asi bych měl jít a informovat ministerstvo…“

„A co mozkomorové?“ zeptal se Brumbál. „Doufám, že budou z naší školy odvoláni?“

„Ano, jistě, budou muset odejít,“ přitakal Popletal a mimoděk si prsty jako hřebenem pročesával vlasy. „Ani ve snu by mě nebylo napadlo, že se pokusí počastovat polibkem nevinného chlapce… Úplně se nám to vymklo z rukou… Kdepak, zařídím, aby se ještě dnes večer vrátili do Azkabanu. Možná bychom měli u vchodů na školní pozemky nechat hlídat draky…“

„To by se Hagridovi líbilo,“ poznamenal Brumbál a věnoval Harrymu a Hermioně rychlý úsměv. Když spolu s Popletalem odešel z ošetřovny, madame Pomfreyová se okamžitě vrhla ke dveřím a znovu je zamkla. Pak zamířila zpět do své kanceláře a nerudně si pro sebe něco mumlala.

Z druhého konce lůžkového oddělení se ozvalo tiché zasténání. To se probudil Ron. Viděli, jak si na posteli sedá, opatrně si ohmatává hlavu a rozhlíží se kolem.

„Co… co se stalo?“ zasténal. „Harry? Co tady děláme? Kde je Sirius? Kde je Lupin? Co se děje?“

Harry s Hermionou se na sebe podívali.

„Pověz mu to ty,“ vybídl Harry Hermionu a vzal si ještě kousek čokolády.

Když Harry, Ron a Hermiona v poledne následujícího dne opustili ošetřovnu, zjistili, že hrad je prakticky vylidněný. Neúprosná vedra na konci zkoušek způsobila, že všichni s velkou radostí využili příležitosti k další návštěvě Prasinek. Ron ani Hermiona neměli chuť nikam jezdit, zato se šli spolu s Harrym projít po školních pozemcích. Stále ještě probírali neobyčejné události předchozího večera a přemítali, kde teď asi jsou Sirius a Klofan. Usadili se nedaleko jezera a pozorovali, jak olbřímí oliheň líně mává nad vodou svými chapadly; pojednou Harry přestal hovor vnímat a zahleděl se na protější břeh. Právě odtamtud k němu včera večer přiběhl ten jelen…