Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Jestli Klofana doopravdy někdo ukradl, Macnaire, vážně si myslíte, že ho odtud zloděj odvedl pěšky?“ zeptal se Brumbál a vypadalo to, že se dobře baví. „Jestli chcete, můžete prohledat oblohu… Hagride, přišel by mi vhod šálek čaje. Nebo pořádná sklenice brandy.“

„Sa-samozřejmě, pane profesore,“ přisvědčil Hagrid hlasem, který zněl, jako by přetékal štěstím. „Jen pojďte dovnitř, pojďte, prosím…“

Harry s Hermionou pozorně naslouchali. Slyšeli něčí kroky, tlumené katovy nadávky a bouchnutí dveří, po němž opět zavládlo ticho.

„A co teď?“ zašeptal Harry a rozhlížel se kolem.

„Budeme tady muset zůstat schovaní,“ prohlásila Hermiona, která vypadala pořádně šokovaně. „Musíme počkat, dokud se nevrátí na hrad. Pak ještě počkáme, až bude bezpečné odletět s Klofanem k Siriusovu oknu. Bude ještě pár hodin trvat, než se tam dostane… Ach bože, to bude těžké…“

Nervózně se ohlédla přes rameno do hloubi lesa. Slunce právě zapadlo.

„Budeme se muset přesunout jinam,“ rozhodl Harry po chvíli usilovného přemýšlení. „Někam, odkud budeme mít výhled na Vrbu mlátičku, protože jinak nebudeme vědět, co se zrovna děje.“

„Dobře,“ souhlasila Hermiona a pevněji uchopila Klofana za provaz. „Nezapomínej ale, že na nás nesmí být vidět, Harry…“

Pomalu se ubírali podél Zapovězeného lesa, zatímco krajinu pohlcovala hustá tma, až se ocitli skrytí za skupinkou stromů, skrze jejichž větve rozeznávali obrysy Vrby mlátičky.

„Támhle je Ron!“ ozval se náhle Harry.

Po travnatém svahu běžela nějaká temná postava, jejíž pokřik se rozléhal tichým nočním vzduchem.

„Nech Prašivku na pokoji — nech ji být! Uteč, Prašivko — poběž sem —“

A pak viděli, jak se odnikud zčistajasna vylouply dvě další postavy. Harry se pozoroval, jak spolu s Hermionou pronásledují Rona. Viděl, jak se Ron střemhlav vrhl k zemi.

„ A mám tě ! A ty koukej zmizet, ty hnusná kočko!“

„Už je tu Sirius,“ upozornil Harry. Od kořenů vrby vyskočila obrovitá psí silueta. Viděli, jak pes srazil Harryho k zemi a po chvíli popadl Rona…

„Odtud to vypadá ještě hůř, nezdá se ti?“ poznamenal Harry, když se díval, jak pes vleče Rona do díry pod kořeny „Au… podívej, ten strom mě zrovna pořádně bacil… a tebe taky… to je ale neskutečné …“

Vrba mlátička skřípěla a rozháněla se spodními větvemi. Sledovali sami sebe, jak uskakují ze strany na stranu a snaží se dosáhnout na kmen. A pak strom znehybněl.

„To Křivonožka zmáčkl ten suk,“ ozvala se Hermiona.

„A tam jdeme my…“ zamumlal Harry. „Už jsme uvnitř.“

Jakmile zmizeli v otvoru, začal se strom znovu zachvívat. O několik vteřin později zaslechli úplně nablízku kroky. Byli to Brumbál, Macnair, Popletal a onen stařík z komise, vraceli se nahoru na hrad.

„Těsně po tom, co jsme vlezli do té chodby!“ rozčilovala se Hermiona. „Kdybychom jen byli přesvědčili Brumbála, aby šel s námi…“

„Macnair a Popletal by byli šli s ním,“ dořekl za ni hořce Harry. „Vsadím se, o co chceš, že by byl Popletal Macnairovi nařídil, aby Siriuse na místě popravil…“

Sledovali, jak všichni čtyři muži stoupají po hradním schodišti a mizí jim z očí. Na několik minut zůstala scéna opuštěná. A potom…

„Támhle přichází Lupin!“ vyhrkl Harry, když spatřili, jak po kamenném schodišti sbíhá další postava a uhání k vrbě. Harry pohlédl na oblohu; mraky dokonale zakrývaly měsíc.

Dívali se, jak Lupin ze země sebral ulomenou větev a přimáčkl ji k suku na kmeni. Strom přestal vzdorovat a Lupin také zmizel v otvoru mezi kořeny.

„Kdyby byl sebral i ten plášti,“ postýskl si Harry. „Takhle tam jen tak leží…“

Otočil se k Hermioně.

„Kdybych teď pro něj vyrazil a drapl ho, Snape by se k němu vůbec nedostal a…“

„Harry, nikdo nás nesmí vidět !“

„Jak tohle můžeš vydržet?“ vyjel vztekle na Hermionu. „Jen tady čučet na to, co se ti stane?“ Zaváhal. „Já jdu pro ten plášt!“

„ Ne , Harry!“

Hermiona v poslední vteřince chňapla Harryho za hábit. Přesně v tomtéž okamžiku zaslechli hlasitý zpěv. Byl to Hagrid, který se ubíral vzhůru k zámku, z plna hrdla si prozpěvoval a mírně se motal. V rukou nejistě svíral velkou láhev.

„ Vidíš to? “ zašeptala Hermiona. „ Vidíš, co se mohlo stát? Musíme zůstat schovaní, aby nás nikdo neviděl! Nech toho, Klofane! “

Hipogryf už se zas všemožně snažil vytrhnout se jim a připojit se k Hagridovi. Harry se rovněž chopil provazu a pomáhal Hermioně zvíře udržet. Sledovali, jak Hagrid podnapile vrávorá k hradu. A teď zmizel. Klofan zanechal pokusů osvobodit se a hlava mu smutně poklesla k zemi.

Po pouhých dalších dvou minutách se hradní brána znovu rozletěla dokořán. Tryskem z ní vyrazil Snape a rozběhl se přímo k Vrbě mlátičce.

Harry stiskl ruce v pěst, když sledoval, jak Snape u stromu prudce zabrzdil a rozhlédl se kolem. Uviděl plášť a sebral ho ze země.

„Nesahej na něj těma špinavýma rukama!“ zahuhlal si Harry pod vousy.

„Psst!“

Snape popadl větev, kterou před ním použil i Lupin, aby vrbu znehybnil, zatlačil na suk a ztratil se, když si přehodil plášti přes sebe.

„A je to,“ poznamenala tiše Hermiona. „Už jsme všichni dole… teď nám nezbývá než počkat, dokud zas nevylezeme ven…“

Uchopila konec Klofanova provazu a pevně ho zauzlila kolem nejbližšího stromu; pak se posadila na kousek suché země a rukama si obemkla kolena.

„Je tady jedna věc, které nerozumím, Harry… Proč vlastně mozkomorové Siriuse nesebrali a neodvedli ho? Vzpomínám si, jak se tam objevili, myslím ale, že potom jsem ztratila vědomí… byla jich taková spousta…“

Harry se také posadil. Vylíčil jí, co viděl on; jak v okamžiku, kdy se k němu nejblíže stojící mozkomor naklonil ústy, přicválalo přes jezero cosi velkého a stříbřitého a přimělo mozkomory k ústupu.

Když jí to dovykládal, zírala na něj Hermiona s mírně pootevřenou pusou.

„Co to ale bylo?“

„Existuje jen jediná věc, která mohla zahnat mozkomory na útěk,“ mínil Harry. „Skutečný Patron. Opravdu mocný.“

„Kdo ho ale vyčaroval?“

Harry neodpovídal. Znovu přemýšlel, jakou osobu to viděl na protějším břehu jezera. Sám za sebe tušil, kdo to byl — ale copak bylo něco takového možné ?

„Tys neviděl, jak ten člověk vypadal?“ vyptávala se dychtivě Hermiona. „Nebyl to někdo z učitelů?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Nikdo z učitelů to nebyl.“

„Musel to ale být nějaký doopravdy mocný kouzelník, když zahnal všechny ty mozkomory pryč… Když jeho Patron tak zářivě plál, neosvítil i jeho obličej? Nevšiml sis…“

„Ale ano, viděl jsem ho,“ připustil jen neochotně Harry „Jenže… možná jsem si to jen představoval… Hned potom jsem ztratil vědomí…“

„Kdo sis myslel, že to je?“

„Myslím…“ Harry polkl naprázdno — uvědomoval si, jak podivně to bude znít. „Myslím, že to byl můj táta.“

Přitom pohlédl na Hermionu a viděl, že má ústa úplně dokořán. Upřeně na něj zírala s obavami i soucitem zároveň.

„Harry, tvůj táta je ale — no — je přece mrtvý ,“ hlesla tiše.

„Já vím,“ vyhrkl honem Harry.

„Myslíš, že to byl jeho duch?“