Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Harry, hej, Harry, co má tohle znamenat?“ zlobil se Popletal. „Ty máš pěkně ležet v posteli — dostal nějakou čokoládu?“ obrátil se neklidně k madame Pomfreyové.

„Vyslechněte mě, pane ministře,“ vyhrkl Harry, „Sirius Black je nevinný! Petr Pettigrew svou smrt jen předstíral! Dnes večer jsme ho viděli! Nesmíte mozkomorům dovolit, aby Siriusovi udělali tu hroznou věc, on je —“

Popletal však jen kroutil hlavou a vlídně se na něj usmíval.

„Harry, Harry, máš pořádný zmatek v hlavě po tom děsivém zážitku. Pěkně si teď lehni a neboj se, všechno máme pevně v rukou…“

„PRÁVĚ ŽE NEMÁTE!“ rozkřikl se Harry. „ZAVŘELI JSTE TOHO NEPRAVÉHO!“

„Vyslechněte nás, prosím, pane ministře,“ přidala se Hermiona, která spěšně stanula Harrymu po boku a prosebně hleděla Popletalovi do tváře. „Já ho taky viděla. Byl proměněný v Ronovu krysu, je to zvěromág, ten Pettigrew, a…“

„Vidíte, pane ministře?“ přerušil ji Snape. „Oba si počínají jako pominutí… Black se opravdu činil…“

„NEJSME POMINUTÍ!“ zaburácel Harry.

„Pane ministře! Pane profesore!“ ozvala se rozzlobeně madame Pomfreyová. „Musím trvat na tom, abyste okamžitě odešli. Potter je můj pacient a neměl by se rozčilovat.“

„Já se nerozčiluju, jen se snažím vysvětlit, co se stalo!“ protestoval rozhorleně Harry. „Jen kdyby poslouchali…“

Madame Pomfreyová však náhle Harrymu nacpala do úst obrovitý kus čokolády. Když se zakuckal, využila toho a zatlačila ho zpátky do postele.

„Snažně vás prosím , pane ministře, tyhle děti teď potřebují moji péči. Odejděte, prosím —“

Vtom se otevřely dveře a vstoupil Brumbál. Harry s nesmírnou námahou spolkl hroudu čokolády, kterou měl v ústech, a znovu se postavil.

„Pane profesore, Sirius Black —“

„U všech všudy!“ zaječela hystericky madame Pomfreyová, „Je tohleto ošetřovna nebo ne? Pane řediteli, musím trvat na tom, aby — „

„Moc se omlouvám, Poppy, ale potřebuji si chviličku pohovořit tady s panem Potterem a se slečnou Grangerovou,“ odpověděl nevzrušeně Brumbál. „Zrovna jsem mluvil se Siriusem Blackem —“

„Předpokládám, že vám vykládal stejnou báchorku, jakou zasel do hlavy Potterovi,“ ušklíbl se Snape. „Něco o nějaké kryse a o tom, že Pettigrew žije…“

„Máte pravdu, přesně to Black tvrdí,“ připustil Brumbál a pozorně si Snapea prohlížel skrze své půlměsícové brýle.

„A co moje svědectví — to se nepočítá?“ zavrčel podrážděně Snape. „Petr Pettigrew v Chroptící chýši nebyl a ani na školních pozemcích jsem ho nikde neviděl.“

„To proto, že jste byl omráčený, pane profesore!“ vysvětlovala vážným hlasem Hermiona. „Nedorazil jste včas, nemohl jste slyšet —“

„Slečno Grangerová, DRŽTE JAZYK ZA ZUBY!“

„No tak, Snape,“ napomenul ho vylekaně Popletal, „ta mladá dáma má v hlavě po tom všem pořádný zmatek, k tomu přece musíme přihlédnout…“

„Rád bych si s Harrym a s Hermionou promluvil o samotě,“ oznámil stroze Brumbál. „Korneliusi, Severusi, Poppy — buďte tak laskavi a odejděte.“

„Pane řediteli!“ zalykala se rozčilením madame Pomfreyová. „Oni se potřebují léčit, potřebují klid…“

„Tohle nepočká,“ prohlásil nesmlouvavě Brumbál. „Důrazně vás o to žádám.“

Madame Pomfreyová našpulila rty, uraženě odkráčela do své kanceláře na konci nemocničního pokoje a práskla za sebou dveřmi. Popletal pohlédl na velké zlaté kapesní hodinky, které měl připnuté k vestě.

„Už by tady měli být mozkomorové,“ konstatoval. „Půjdu si s nimi promluvit. Uvidíme se nahoře, Brumbále.“

Přešel ke dveřím a přidržel je otevřené pro Snapea, profesor se však nepohnul.

„Doufám, že z té Blackovy báchorky nevěříte ani slovu,“ zašeptal a upřeně pohlížel Brumbálovi do očí.

„Přeji si mluvit s Harrym a s Hermionou o samotě,“ opakoval Brumbál.

Snape postoupil o krok k němu.

„Že je schopen vraždy, to Sirius Black prokázal už ve svých šestnácti letech,“ zasyčel tiše. „Doufám, že jste na to nezapomněl, pane řediteli? Nezapomněl jste, že se kdysi pokusil zabít mě?“

„Paměť mi slouží stejně dobře jako tenkrát, Severusi,“ ujistil ho klidně Brumbál.

Snape se otočil na podpatku a prošel dveřmi, které mu Popletal stále ještě přidržoval. Zavřely se za nimi a Brumbál se otočil k Harrymu a Hermioně. Oba v tu ránu spustili zároveň.

„Pane profesore, Black mluví pravdu. Viděli jsme Pettigrewa —“

„— utekl, hned jak se profesor Lupin proměnil ve vlkodlaka —“

„— Pettigrew je teď krysa —“

„— a ta jeho přední tlapka, chci říct — uřízl si prst…“

„A Rona napadl Pettigrew, ne Sirius…“

Brumbál však zdvihl ruku a rozhodným gestem zastavil ten příval slov.

„Jen si poslechněte, co vám řeknu já, a snažně vás prosím, abyste mě nepřerušovali, protože máme málo času,“ skočil jim klidně do řeči. „Kromě vašich tvrzení neexistuje jediný důkaz, který by Blackovu historku podpořil — a slovo dvou třináctiletých čarodějů nikoho nepřesvědčí. Očití svědkové z celé ulice tenkrát vypověděli pod přísahou, že viděli, jak Sirius Pettigrewa zabil. Já sám jsem ministerstvu dosvědčil, že Sirius byl Strážcem tajemství manželů Potterových.“

„Profesor Lupin vám může potvrdit, že —“ nedokázal se Harry zdržet slova.

„Profesor Lupin je teď zrovna někde uprostřed Zapovězeného lesa a nikomu nic potvrdit nemůže. Až na sebe znovu vezme lidskou podobu, bude už pozdě. Sirius na tom bude hůř, než kdyby zemřel. A chtěl bych ještě dodat, že pro většinu z nás jsou vlkodlaci tvorové natolik nedůvěryhodní, že by Lupinovo svědectví stejně nic neznamenalo — a krom toho skutečnost, že on a Sirius jsou staří kamarádi…“

„Ale…“

„ Poslouchej mě, Harry! Na tohle na všechno je pozdě, chápeš? Musí ti přece být jasné, že verze událostí, jak je líčí profesor Snape, je mnohem přesvědčivější než ta vaše.“

„Snape Siriuse nenávidí,“ vysvětlovala zoufale Hermiona. „A to jen kvůli nějakému hloupému žertu, kterým si z něj Sirius kdysi vystřelil…“

„Sirius si rozhodně nepočíná jako nevinný člověk. Ten útok na Buclatou dámu — to, jak pronikl do nebelvírské věže s nožem v ruce — bez Pettigrewa, ať už živého nebo mrtvého — nemáme sebemenší šanci rozsudek nad Blackem zvrátit.“

„ Vy nám ale věříte .“

„Ano, já vám věřím,“ potvrdil tiše Brumbál. „Není ale v mých silách přimět ostatní, aby prozřeli a dali pravdě průchod, a nemohu změnit rozhodnutí ministra kouzel…“

Harry vzhlížel k Brumbálovi, který se tvářil neobyčejně vážně, a měl pocit, jako by se mu celý jeho svět rozpadal od základů. Už dávno přivykl myšlence, že si Brumbál dokáže poradit s jakýmkoli problémem, a očekával proto, že i z téhle bryndy nějak úžasně vybruslí. Ale nic takového se nestalo… pohasla i jejich poslední naděje.

„V tomhle případě,“ pokračoval Brumbál pomalu a přejel světlemodrýma očima z Harryho na Hermionu, „potřebujeme víc času .“

„Ale —“ špitla Hermiona; pak náhle vykulila oči, div jí nevypadly z důlků. „AHA!“

„Teď dávejte dobrý pozor,“ vyzval je Brumbál. Mluvil velice tichým, ale naprosto zřetelným hlasem. „Sirius je zamčený v pracovně profesora Kratiknota v sedmém patře. Je to třinácté okno zprava v západní věži. Pokud všechno půjde dobře, podaří se vám dnes večer zachránit víc než jeden nevinný život. Jedno si ale oba dva zapamatujte. Nikdo vás nesmí vidět . Vy to pravidlo znáte, slečno Grangerová — víte, co je v sázce… nikdo — vás — nesmí — vidět .“