Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Jaký mělo smysl postavit se nejzkaženějšímu černokněžníkovi, jaký kdy existoval?“ opakoval po něm Black a ve tváři měl výraz děsivé zuřivosti. „Jen bys zachránil pár nevinných životů, Petře!“

„Ty to nechápeš!“ zakvílel Pettigrew. „Býval by mě zabil, Siriusi!“

„V TOM PŘÍPADĚ JSI MĚL ZEMŘÍT!“ zahřměl Black. „RADĚJI ZEMŘÍT, NEŽ ZRADIT SVÉ PŘÁTELE, JAKO BYCHOM BYLI MY ZEMŘELI PRO TEBE!“

Black s Lupinem stáli svorně vedle sebe se zdviženými hůlkami.

„Měl sis uvědomit,“ dodal klidně Lupin, „že pokud tě nezabije Voldemort, zabijeme tě my. Sbohem, Petře.“

Hermiona si skryla obličej do dlaní a otočila se ke zdi.

„NE!“ vytrysklo náhle z Harryho. Vrhl se kupředu a stoupl si před Pettigrewa čelem k oběma hůlkám. „Nemůžete ho zabít,“ lapal po dechu. „To nejde.“

Black i Lupin se zatvářili, jako by do nich uhodilo.

„Harry, tenhle ničemný parazit může za to, že jsi ztratil rodiče,“ zavrčel Black. „Tenhle ubohý kus bláta by se byl klidně díval i na to, jak umíráš ty sám, a nehnul by ani brvou. Slyšels ho. Jeho vlastní smradlavá kůže pro něj znamenala víc než celá tvoje rodina.“

„Já vím,“ oddechoval horečně Harry. „Odvedeme ho nahoru do hradu a předáme ho mozkomorům. Můžou ho odvést do Azkabanu… jen ho nezabíjejte!“

„Harry!“ vydechl Pettigrew a oběma rukama objal Harryho kolena. „Ty jsi… díky… to je víc, než si zasloužím… díky…“

„Pusť mě!“ vyštěkl Harry a znechuceně ze sebe strhl Pettigrewovy ruce. „Nedělám to pro tebe. Dělám to, protože si myslím, že by táta nechtěl, aby se z jeho nejlepších přátel stali zabijáci — kvůli něčemu, jako jsi ty.“

Nikdo se nepohnul ani nešpitl kromě Pettigrewa, který chroptivě oddechoval a tiskl si ruce k hrudi. Black s Lupinem se na sebe chvíli dívali a pak jediným svorným pohybem sklonili hůlky.

„Jsi tu jediný, kdo má právo o tom rozhodnout, Harry,“ připustil Black. „Pomysli ale… pomysli na to všechno, co spáchal…“

„Může jít do Azkabanu,“ opakoval Harry. Jestli si někdo takové vězení zaslouží, je to on…“

Pettigrew za ním stále ještě lapal po dechu.

„Dobrá,“ přikývl Lupin. „Ustup stranou, Harry.“

Harry zaváhal.

„Jenom ho spoutám,“ vysvětloval Lupin. „To je všechno, přísahám.“

Harry mu ustoupil z cesty. Z Lupinovy hůlky vystřelily tenké provazce a v příštím okamžiku se Pettigrew svíjel na podlaze spoutaný a s roubíkem v ústech.

„Pokud se ale proměníš, Petře,“ zavrčel Black a také on mířil hůlkou na Pettigrewa, „budeme tě muset zabít. Souhlasíš, Harry?“

Harry pohlédl na ubohou postavu ležící na podlaze a přikývl tak, aby to Pettigrew jasně viděl.

„Tak dál,“ prohlásil Lupin náhle rozhodným a věcným tónem. „Rone, nedokážu napravovat kosti ani zdaleka tak dobře jako madame Pomfreyová, takže myslím, že bude nejlepší, když ti tu nohu prostě znehybním do doby, než tě dostaneme na ošetřovnu.“

Pospíšil si k Ronovi, sklonil se k němu, poklepal mu na nohu hůlkou a zamumlal: „ Ferula .“ Kolem nohy se omotaly obvazy a pevně ji připoutaly k přiložené dlaze. Lupin pomohl Ronovi na nohy; ten se postavil, opatrně na zraněnou nohu přenesl váhu a ani nemrkl.

„To už je lepší,“ poznamenal. „Díky.“

„Co bude s profesorem Snapem?“ vyptávala se Hermiona stísněným hláskem a shlížela na Snapeovo bezvládné tělo.

„Není to nic vážného,“ prohlásil Lupin poté, co se nad ním sklonil a zkontroloval mu tep. Jen to bylo z vaší strany trochu — přehnané nadšení. Zatím je tuhý jako špalek. Hmmm — možná bude nejlepší, když ho nebudeme probírat k životu, dokud se s ním nedostaneme do bezpečí v hradu. Můžeme ho tam dopravit takhle…“

Zamumlal: „ Mobilicorpus .“ Jako by měl kolem zápěstí, krku a kolen uvázané neviditelné provazy, Snapea to vzpřímilo; protože hlava mu ošklivě klinkala ze strany na stranu, vypadal jako groteskní loutka. Vznášel se pár čísel nad zemí a bezvládné nohy mu visely ve vzduchu. Lupin zvedl neviditelný plášť a uložil jej do bezpečí jedné ze svých kapes.

„A teď by se dva z nás měli připoutat k tomuhle,“ poznamenal Black a šťouchl palcem u nohy do Pettigrewa. „Jen pro úplnou jistotu.“

„Já se připoutám,“ přihlásil se Lupin.

„A já taky,“ přidal se tvrdě Ron a kulhavě postoupil kupředu.

Black odkudsi z čistého vzduchu vyčaroval masivní okovy; zakrátko Pettigrew zas vzpřímeně stál, levou paži připoutanou k Lupinově pravé a pravou k Ronově levé paži. Ronova tvář byla jako vytesaná z kamene. Vypadal, že Prašivčinu skutečnou totožnost chápe jako osobní urážku. Křivonožka lehce seskočil z postele a jako první vyšel z místnosti ven; kartáčovitý ocas držel furiantsky zdvižený.

Ještě v životě nebyl Harry součástí tak podivného společenství. V čele družiny scházel po schodech Křivonožka, po něm následovali Lupin, Pettigrew a Ron, kteří vypadali jako účastníci závodu komických trojic. V patách za nimi se jako přízrak vznášel profesor Snape, který při sestupu brnkal palci u nohou o každý schod, přidržován ve vzduchu vlastní hůlkou, jíž na něj mířil Sirius. Zadní voj uzavírali Harry s Hermionou.

Dostat se zpět do tajné chodby jim činilo nemalé potíže. Lupin, Pettigrew a Ron se museli ke vchodu natočit bokem, než se jim to podařilo; Lupin na Pettigrewa nepřestával mířit svou hůlkou. Harry viděl, jak se jeden za druhým neobratně posunují chodbou. V čele šel stále Křivonožka. Harry se držel těsně za Siriusem, který nadále dohlížel na Snapea plujícího vzduchem před nimi. Snape co chvíli narážel bezvládně visící hlavou do nízkého stropu a Harry měl pocit, že Sirius se nijak nesnaží tomu zabránit.

„Víš, co tohle všechno znamená?“ otočil se nečekaně k Harrymu při pomalém postupu chodbou. „Když Pettigrewa předáme úřadům?“

„Že jste svobodný,“ usmál se Harry.

„Ano…“ přikývl Sirius. „Ale jsem ještě něco — nevím, jestli ti to někdy někdo pověděl, ale… jsem tvůj kmotr.“

„Ano, to už jsem věděl,“ potvrdil Harry.

„Totiž… tvoji rodiče mě jmenovali tvým opatrovníkem,“ soukal že sebe namáhavě. „Pro případ, že by se s nimi něco stalo…“

Harry čekal. Nevěděl, jestli má Sirius na mysli to, co ho právě napadlo.

„Samozřejmě pro to budu mít pochopení, jestliže budeš chtít zůstat u tety a u strýčka,“ pokračoval Sirius. „Ale… zkrátka si to dobře promysli. Jakmile bude mé jméno očištěné… Kdybys pak chtěl… nový domov…“

Harrymu jako by v žaludku náhle explodoval granát. „Cože… že bych bydlel s vámi?“ zakoktal a udeřil přitom hlavou do kusu skály, trčícího ze stropu. „Že bych odešel od Dursleyových?“

„Samozřejmě jsem si myslel, že by se ti to asi moc nezamlouvalo,“ vyhrkl spěšně Sirius. „Úplně to chápu. Jenom mě napadlo, že bych mohl…“

„Zbláznil jste se?“ zachroptěl Harry hlasem neméně skřehotavým než Sirius. „Samozřejmě, že bych chtěl od Dursleyových odejít! Vy máte vlastní dům? Kdy se můžu nastěhovat?“

Sirius se k němu otočil a díval se na něj; Snapeova hlava dřela o strop, ale on tomu očividně nevěnoval pozornost.

„Ty bys chtěl?“ vydechl. „Vážně bys chtěl?“

„Ano, vážně bych chtěl!“ přisvědčil Harry.