Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Ron si Prašivku přitiskl pevněji k hrudi.

„Nechte už toho,“ bránil se chabě. „Chcete snad říct, že jste uprchl z Azkabanu jen proto, abyste dostal Prašivku? To přece…“ Vzhlédl k Harrymu a Hermioně a hledal u nich oporu. „No dobrá, dejme tomu, že se Pettigrew dokázal proměnit v krysu — na světě jsou ale miliony krys — jakpak mohl Black poznat, kterou z nich vlastně hledá, když byl zavřený v Azkabanu?“

„Poslyš, Siriusi, tohle je případná otázka,“ ozval se Lupin, otočil se k němu a lehce se zamračil. „ Jak jsi zjistil, kde je?“

Black vjel jednou svou pazourou pod hábit a vytáhl zmačkaný kus papíru, který nejprve uhladil a pak natáhl k ostatním, aby se na něj podívali.

Byla to fotografie Rona a jeho rodiny, která byla v létě loňského roku otištěna v Denním věštci ; Prašivka na ní trůnila Ronovi na rameni.

„Jak ses k tomu proboha dostal?“ zeptal se Lupin ohromeně Blacka.

„Od Popletala,“ vysvětloval Black. „Když loni přijel do Azkabanu na inspekci, dal mi svoje noviny. A v nich jsem na titulní straně uviděl Petra… seděl tomuhle mládenci na rameni… Poznal jsem ho okamžitě, vždyť kolikrát jsem byl u toho, když se přeměňoval… A v průvodním textu se říkalo, že se ten mládenec bude vracet do Bradavic… tam byl i Harry…“

„Bože můj,“ zašeptal Lupin a těkal pohledem od Prašivky k novinové fotografii a zase zpět. „Na přední tlapce…“

„Co s ní má být?“ vypjal se vzdorovitě Ron.

„Chybí na ní jeden prst,“ ukázal Black.

„Samozřejmě,“ vydechl Lupin, „tak jednoduché… a tak geniální … Uřízl si ho sám?“

„Těsně předtím, než se proměnil,“ potvrdil Black. „Když jsem ho zahnal do kouta, zařval co nejvíc nahlas, aby ho slyšela celá ulice, že jsem Lily a Jamese zradil. A pak, než jsem ho stačil zaklít, vyhodil ulici do vzduchu hůlkou, kterou měl schovanou za zády, zabil každého v okruhu dvaceti stop — a utekl s ostatními krysami do kanálu…“

„Copak jsi to nikdy neslyšel, Rone?“ vložil se do řeči Lupin. „Největší kus, který z Petra našli, byl jeho prst.“

„Heleďte se, Prašivka se nejspíš porvala s nějakou jinou krysou nebo něco takového! Je v naší rodině odjakživa, od té doby, co…“

„Přesněji řečeno dvanáct let,“ doplnil ho Lupin. „Nikdy ses nezamyslel nad tím, jak je možné, že se dožívá tak vysokého věku?“

„No — dobře jsme se o ni starali!“ prohlásil Ron.

„Teď zrovna ale nevypadá nejlíp, co říkáš?“ ušklíbl se Lupin. „Vsadil bych se, že Prašivka Petr hubne od té doby, co se doslechl, že Sirius je zase na svobodě…“

„Má strach z toho poděsa, z toho šíleného kocoura!“ žaloval Ron a kývl směrem ke Křivonožkovi, který spokojeně předl na posteli.

Harry si však náhle uvědomil, že to není tak úplně pravda… Prašivka vypadala nemocně ještě před tím, než se setkala s Křivonožkou… od té doby, co se Ron vrátil z Egypta… od doby, kdy Black uprchl…

„Ten kocour vůbec není šílený,“ ozval se chraptivě Black. Natáhl kostnatou ruku a pohladil Křivonožku po chlupaté hlavě. „Je to to nejinteligentnější zvíře svého druhu, jaké jsem kdy potkal. Jakmile Petra uviděl, okamžitě poznal, co je zač. A když se setkal se mnou, bylo mu jasné, že nejsem pes. Chvíli mi trvalo, než jsem si získal jeho důvěru, nakonec se mi však podařilo mu sdělit, co tady hledám, a on mi od té doby pomáhal…“

„Jak to myslíte?“ vydechla Hermiona.

„Pokoušel se mi Petra přinést, ale nepodařilo se mu to… Tak pro mě ukradl hesla opravňující ke vstupu do nebelvírské věže… Pokud jsem ho správně pochopil, sebral je z nočního stolku jednoho kluka…“

Harryho mozek jako by byl drcen pod váhou toho, co slyšel. Bylo to absurdní… přitom ale…

„Petr si ale domyslel, co se děje, a vzal nohy na ramena,“ skřehotal Black. „Tenhle kocour — říkali jste, že se jmenuje Křivonožka? — mi prozradil, že po sobě nechal na povlečení krev… Nejspíš se sám pokousal… Koneckonců, už jednou mu předstírání vlastní smrti vyšlo…“

Tahle slova probrala Harryho k plnému vědomí.

„Proč ale tenkrát svou smrt předstíral?“ vyjel rozhněvaně. „Protože věděl, že se ho chystáte zabít stejně, jako jste zabil mé rodiče!“

„Ne!“ zarazil ho Lupin. „Harry…“

„A teď jste ho sem přišel dorazit!“

„Ano, to jsem tedy přišel,“ přikývl Black a vrhl po Prašivce nerudný pohled.

„V tom případě jsem měl Snapea nechat, aby vás odvedl!“ zabědoval Harry.

„Harry,“ zasáhl opět spěšně Lupin, „Copak to nechápeš? Celou tu dobu jsme si mysleli, že Sirius zradil tvoje rodiče a Petr že ho pak vystopoval, jenže ono to bylo úplně naopak, nevidíš? Petr zradil tvou matku a tvého otce a Sirius pak vystopoval Petra …“

„TO NENÍ PRAVDA!“ rozkřikl se Harry. „ON BYL STRÁŽCEM JEJICH TAJEMSTVÍ! SÁM TO ŘEKL, NEŽ JSTE SE TADY OBJEVIL. PŘIZNAL, ŽE JE ZABIL!“

Ukazoval prstem na Blacka, který pomalu zavrtěl hlavou. Zapadlé oči mu náhle zazářily ohnivým jasem. „Harry, poslyš… bylo to totéž, jako bych je doopravdy zabil já,“ skřehotal. „Na poslední chvíli jsem Lily a Jamese přesvědčil, aby si místo mě vybrali Petra, přesvědčil jsem je, aby místo mě udělali Strážcem svého tajemství jeho … Můžu za to já a jsem si toho vědom… Té noci, kdy zemřeli, jsem se chtěl stavit u Petra a ujistit se, že je dosud v bezpečí, když jsem ale dorazil do jeho skrýše, byl pryč. Nikde nebyla sebemenší známka nějakého zápasu. Nelíbilo se mi to a měl jsem strach, proto jsem okamžitě vyrazil k domu tvých rodičů. A když jsem viděl, že je jejich dům v troskách, a našel jsem jejich těla — uvědomil jsem si, co Petr udělal. Co jsem já udělal…“

Hlas se mu zlomil. Odvrátil hlavu.

„To už by stačilo,“ ozval se Lupin tak ocelovým hlasem, jaký od něj Harry dosud neslyšel. „Existuje jeden spolehlivý způsob, jak prokázat, co se doopravdy stalo. Rone, dej mi tu krysu .“

„Co s ní uděláte, jestli vám ji dám?“ zeptal se Ron Lupina nervózně.

„Přinutíme ho, aby se nám ukázal,“ odpověděl Lupin. „Pokud je jenom obyčejná krysa, pak jí to neublíží.“

Ron ještě chvíli váhal, než natáhl ruku s Prašivkou. Jakmile si ji Lupin od něj vzal, Prašivka začala bez přestání kvičet, mrskala sebou a škubala a vyvalené oči jí div nevypadly z hlavy.

„Připraven, Siriusi?“ zeptal se Lupin.

Black si už z postele vzal volnou Snapeovu hůlku. Teď přistoupil k Lupinovi a ke vzpouzející se kryse a zvlhlé oči jako by mu náhle v obličeji jasně zaplály.

„Společně?“ zeptal se tiše.

„Asi to bude nejlepší,“ přikývl Lupin, který v jedné ruce pevně svíral Prašivku a v druhé svou hůlku. „Až napočítám do tří. Raz — dva — TŘI!“

Z obou hůlek vytryskl proud modrobílého světla. Prašivka na okamžik zůstala viset ve vzduchu a její drobné černé tělíčko sebou zuřivě zmítalo — Ron křičel — krysa spadla a udeřila se o podlahu. Vyšlehl další oslepující záblesk a pak…

Bylo to jako sledovat zrychlený filmový záznam rostoucího stromu. Z podlahy vyrašila hlava, objevily se zárodky končetin a o chvíli později na místě, kde ležela Prašivka, stál nějaký muž; byl celý přikrčený a zoufale lomil rukama. Křivonožka na posteli vztekle prskal a vrčel a chlupy na hřbetě měl naježené.