Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Tak proto vás Snape nemá rád,“ protáhl zamyšleně Harry. „Myslel si, že jste se tehdy na tom žertíku podílel taky?“

„Přesně tak,“ ozval se chladně posměšný hlas od stěny za Lupinovými zády.

Severus Snape si svlékal neviditelný plášť a hůlkou mířil přímo na Lupina.

Hermiona zaječela. Black vyskočil na nohy. Harry sebou trhl, jako by dostal silný elektrický šok.

„Tohle jsem našel u kmene Vrby mlátičky,“ oznámil Snape, odhodil plášť stranou a byl na pozoru, aby svou hůlkou nepřestal mířit Lupinovi na hruď. Velice užitečné. Děkuji vám, Pottere…“

Snape sice trochu popadal dech, tvář mu však zářila potlačovaným triumfem. „Možná zrovna přemýšlíte o tom, jak jsem se dozvěděl, že jste tady,“ pokračoval a oči mu svítily. „Právě jsem byl ve tvé pracovně, Lupine. Zapomněl sis dnes večer vypít svůj lektvar, tak jsem ti tam jeden pohár donesl. A bylo opravdu štěstí, že jsem to udělal… Chci říct — štěstí pro mě. Na tvém pracovním stole ležel jistý plánek. Jediný pohled na něj mi prozradil vše, co jsem potřeboval vědět. Viděl jsem, jak běžíš touhle chodbou, a pak ses mi ztratil z očí.“

„Severusi —“ začal Lupin, ale Snape ho zarazil.

„Znovu a znovu jsem řediteli opakoval, že svému starému kumpánovi Blackovi pomáháš získat přístup do hradu, Lupine, a teď jsem získal důkaz. Ani mě by ve snu nebylo napadlo, že budeš mít tu drzost a použiješ téhle staré chýše jako svého úkrytu —“

„Mýlíš se, Severusi!“ přesvědčoval ho naléhavě Lupin. „Ještě jsi neslyšel všechno — můžu ti to vysvětlit — Sirius sem nepřišel zabít Harryho —“

„Azkaban dnes v noci dostane hned dva nové vězně,“ pochvaloval si Snape, jehož oči se teď fanaticky leskly. „Jsem moc zvědavý, jak se s tím vším vyrovná Brumbál… byl totiž pevně přesvědčen, že jsi neškodný, Lupine… považoval tě za krotkého vlkodlaka —“

„Ty idiote,“ přerušil ho tiše Lupin. „Je pro tebe snad dávný školní kanadský žertík dostatečným důvodem, abys poslal nevinného člověka zpět do Azkabanu?“

PRÁSK! Z konce Snapeovy hůlky vystřelily tenké hadovité provazce a omotaly se Lupinovi kolem úst, zápěstí a kotníků. Lupin ztratil rovnováhu a svalil se na podlahu, kde zůstal ležet, neschopen pohybu. Black se vzteklým výkřikem vyrazil ke Snapeovi, Snape mu však namířil hůlku přímo mezi oči.

„Dej mi jedinou záminku,“ zašeptal. „Dej mi jedinou záminku to udělat a přísahám, že to doopravdy udělám.“ Black se na místě zarazil. Nebylo možné odhadnout, v čí tváři se zračí větší nenávist.

Harry stál ochromen na místě a nevěděl, co dělat ani komu věřit. Ohlédl se po Ronovi a Hermioně. Ron vypadal stejně zmateně jako on sám a stále ještě se potýkal s Prašivkou, která se snažila vykroutit z jeho sevření. Hermiona však nejistě postoupila o krok ke Snapeovi a téměř bez dechu prohlásila: „Pane profesore — vždyť přece — přece by nijak neuškodilo poslechnout si, co nám chtějí říct, nemyslíte?“

„Slečno Grangerová, už teď je velice pravděpodobné, že budete z této školy vyloučena,“ vyjel na ni Snape. „Spolu s Potterem a Weasleyem jste se nedovoleně vzdálili ze školní budovy a nacházíte se ve společnosti usvědčeného vraha a vlkodlaka. Tak alespoň jednou v životě držte jazyk za zuby .“

„Jestli ale — jestli doopravdy došlo k omylu —“

„DRŽ HUBU, TY NÁNO PITOMÁ!“ zařval Snape, který vážně vypadal, že mu přeskočilo. „NEMLUV O NĚČEM, ČEMU NEROZUMÍŠ!“ Z konce hůlky, kterou dosud mířil Blackovi do obličeje, vylétlo několik jisker. Hermiona zmlkla.

„Pomsta je neobyčejně sladká věc,“ zasyčel Snape na Blacka. „Jak já doufal, že to budu právě já , kdo tě chytí…“

„Zase to budeš ty, komu se budou nakonec smát, Severusi,“ zavrčel Black. „Pokud dovolíš, aby tenhle chlapec“ — kývl hlavou směrem k Ronovi — „odnesl nahoru do hradu svou krysu, půjdu bez odporu…“

„Nahoru do hradu?“ protáhl měkce Snape. „Nemyslím, že budeme muset chodit tak daleko. Úplně bude stačit, když zavolám mozkomory, jakmile pod vrbou vylezeme ven. Moc rádi tě zase uvidí, Blacku… troufám si předpovědět, že ti ze samé radosti dají malé políbení…“

Z Blackovy tváře se vytratily poslední zbytečky barvy.

„Musíš — musíš mě vyslechnout,“ zachroptěl. „Ta krysa — podívej se na tu krysu…“

Ve Snapeových očích se však objevil takový záblesk nepříčetnosti, jaký v nich Harry dosud neviděl. Zdálo se, že zdravý rozum ho zcela opustil.

„Tak pojďte — pěkně všichni najednou!“ zavelel. Luskl prsty a konce provazů, které poutaly Lupina, se vznesly a vlétly mu do rukou. „Vlkodlaka si povedu sám. Možná budou mít mozkomorové polibek i pro něj…“

Než si uvědomil, co vlastně dělá, přešel Harry třemi kroky místnost a postavil se před dveře.

„Uhněte z cesty, Pottere, už tak jste v dost velkém maléru,“ vyjel na něj Snape. „Nebýt toho, že jsem vám přišel zachránit kůži —“

„Profesor Lupin mě v tomhle školním roce mohl zabít nejmíň stokrát,“ namítl Harry. „Byl jsem s ním mnohokrát o samotě, když jsem nacvičoval obranu proti mozkomorům. Proč tedy se mnou už dávno neskoncoval, jestliže pomáhal Blackovi?“

„Nechtějte po mně, abych se vyznal v myšlenkových pochodech vlkodlaka,“ zasyčel Snape. „Uhněte z cesty, Pottere!“

„JSTE POLITOVÁNÍHODNÝ UBOŽÁK!“ zařval Harry. „JEN PROTO, ŽE SI Z VÁS KDYSI VE ŠKOLE VYSTŘELILI, TEĎ ANI NEJSTE OCHOTEN VYSLECHNOUT —“

„TICHO! TAKHLE SE MNOU MLUVIT NEBUDETE!“ zavřískl Snape a vypadal stále nepříčetněji. „Jablko nepadá daleko od stromu, že, Pottere? Právě jsem vám zachránil kůži, měl byste klečet na kolenou a děkovat mi! Bylo by vám jen patřilo, kdyby vás zabil! Byl byste zemřel stejně jako váš otec, příliš arogantní, než abyste si dokázal připustit, že jste se v Blackovi zmýlil — a teď mi uhněte z cesty, než vás k tomu přinutím. „Z CESTY, POTTERE!“

Harry se rozhodl ve zlomku vteřiny. Než stačil Snape postoupit o jediný krok k němu, zdvihl do vzduchu svou hůlku.

„ Expelliarmus! “ zaburácel — jeho hlas ale nebyl jediný, jenž tento výkřik vyrazil. Následovala detonace, při níž se dveře otřásly v pantech. Výbuch vyzdvihl Snapea do vzduchu a udeřil jím o zeď, po níž bezvládně sklouzl na podlahu; zpod vlasů mu vytékal pramínek krve. Byl v bezvědomí.

Harry se rozhlédl kolem. Ron s Hermionou se pokusili Snapea odzbrojit ve stejném okamžiku jako on sám. Snapeova hůlka vylétla vysokým obloukem a přistála na posteli vedle Křivonožky.

„To jste neměli dělat,“ ozval se Black a pohlédl na Harryho. „Měli jste ho přenechat mně…“

Harry uhýbal pohledu Blackových očí. Ani teď si nebyl jistý, zda si počínal správně.

„Napadli jsme učitele… my jsme napadli učitele…“ kňučela tiše Hermiona a vyděšenýma očima zírala na Snapea, který nejevil známky života. „Ach bože, z toho bude takový průšvih…“

Lupin se potýkal se svými pouty. Black se k němu rychle sklonil a rozvázal ho. Lupin se postavil zpříma a mnul si paže v místech, kde se do nich zařezávaly provazy.

„Díky, Harry,“ ozval se.

„Zatím jsem neřekl, že vám věřím,“ odsekl Harry.

„V tom případě je načase, abychom ti předložili nějaký důkaz,“ usoudil Black. „Hej, chlapče, dej mi toho Petra, prosím. Tak honem!“