Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Jak to myslíte — samozřejmě že to je krysa —“

„Ne, není to krysa,“ přerušil ho tiše Lupin. „Je to čaroděj.“

„Je to zvěromág,“ dodal Black, „a jmenuje se Petr Pettigrew.“

Trvalo několik vteřin, než jim plně došla absurdnost onoho tvrzení. Potom Ron řekl nahlas, co si Harry říkal jen v duchu.

„Jste oba cvoci.“

„To je směšné!“ hlesla Hermiona.

„Petr Pettigrew je mrtvý !“ přidal se Harry. „To on ho před dvanácti lety zabil!“

Ukázal prstem na Blacka, jehož obličejem škubal křečovitý tik.

„Chtěl jsem ho zabít,“ zavrčel Black a vycenil žluté zuby, „ale náš Petříček byl tehdy lepší než já… zato tentokrát už mi neuteče!“

A Křivonožka obloukem sletěl na podlahu, když se Black střelhbitě vrhl po Prašivce. Ron zaječel bolestí, protože mu celou vahou dopadl na zlomenou nohu.

„NE, Siriusi!“ zahřměl Lupin, přiskočil k němu a odtrhl jej od Rona. „POČKEJ! Takhle to nemůžeš udělat… vždyť oni musí pochopit, jak to bylo… musíme jim to vysvětlit…“

„Vysvětlit jim to můžeme potom!“ zavrčel Black a snažil se Lupina setřást; jednou rukou přitom naprázdno hrabal ve vzduchu, jak se snažil dosáhnout na Prašivku. Ta kvičela jako podřezávané sele a tak zoufale se pokoušela uprchnout, že Rona poškrábala na obličeji i na krku.

„Mají — právo — vědět — všechno!“ oddechoval těžce Lupin a tvrdohlavě se snažil Blacka zadržet. „Ron tu krysu choval jako svého domácího mazlíčka! A některým článkům celé té historie pořád ještě nerozumím ani já. A Harry — Harrymu dlužíš pravdu, Siriusi!“

Black se přestal vzpouzet, propadlé oči však dál upíral na Prašivku, kterou Ron pevně svíral pokousanýma, poškrábanýma a krvácejícíma rukama.

„Dobrá, jak myslíš,“ podvolil se, aniž by spustil krysu z očí. „Pověz jim, co chceš. Ale pověz jim to rychle, Remusi. Chci konečně spáchat tu vraždu, za kterou mě vsadili do vězení…“

„Jste oba šílenci,“ vydechl roztřeseně Ron a ohlížel se po Harrym a Hermioně, aby u nich našel oporu. „Už toho mám všeho dost. Jdu pryč.“

Pokusil se postavit na zdravou nohu, Lupin však opět zdvihl hůlku a namířil ji na Prašivku.

„Budeš mě prostě muset vyslechnout, Rone,“ konstatoval suše. „Jen se snaž pevně držet Petra, zatímco budeš poslouchat.“

„NENÍ TO ŽÁDNÝ PETR, JE TO PRAŠIVKA!“ zařval Ron a pokoušel se vecpat krysu zpět do náprsní kapsy, Prašivka však bojovala příliš úporně. Ron se zapotácel, ztratil rovnováhu a Harry ho zachytil a znovu strčil na postel. Pak se otočil k Lupinovi, přičemž Blacka okázale ignoroval.

„Přihlásili se očití svědkové, kteří viděli Pettigrewa umírat,“ poznamenal. „Byla jich tam plná ulice…“

„Neviděli to, co si mysleli, že vidí!“ prohlásil rozhořčeně Black, který nepřestal sledovat, jak sebou Prašivka v Ronových rukou zuřivě zmítá.

„Všichni si mysleli, že Sirius Petra zabil,“ přikývl Lupin. „Já sám jsem si to taky myslel — dokud jsem se dnes večer nepodíval na ten plánek. Protože Pobertův plánek nikdy nelže… Petr je naživu. Ron ho drží v rukou, Harry.“

Harry shlédl na Rona, a když se jejich pohledy zkřížily, beze slova se shodli na jednom: Blackovi a Lupinovi přeskočilo. Ta jejich historka absolutně nedávala smysl. Jak by Prašivka mohla být ve skutečnosti Petrem Pettigrewem? Vše nasvědčovalo tomu, že Black v Azkabanu přece jen přišel o rozum — proč ho ale v tom nesmyslu podporuje Lupin?

Pak se ozvala Hermiona. Mluvila lehce roztřeseným, zdánlivě klidným hlasem, jako by se profesora Lupina snažila silou vůle přimět, aby přestal plácat nesmysly.

„Ale, pane profesore… Prašivka přece nemůže být Pettigrew… to přece nejde a vy to sám dobře víte…“

„Proč by to nešlo?“ zeptal se Lupin vyrovnaným tónem, jako by právě měli vyučovací hodinu a jako by Hermiona prostě v pokusu s ďasovci narazila na nějaký problém.

„Protože… protože kdyby byl Petr Pettigrew zvěromág, lidé by o tom určitě byli věděli. Probírali jsme zvěromágy s paní profesorkou McGonagallovou. A když jsem pak dělala domácí úkol, našla jsem si je v encyklopedii — ministerstvo si vede záznamy o všech kouzelnících a čarodějkách, kteří jsou schopni přeměňovat se ve zvířata. Vede si rejstřík, v němž se uvádí, v jaké zvíře se kdo proměnil, je tam založen jejich popis a spousta dalších údajů. Později jsem o tom mluvila s profesorkou McGonagallovou a zjistila jsem, že v tomhle století se zatím našlo pouze sedm zvěromágů, jenže Pettigrewovo jméno mezi nimi nebylo…“

Harry měl sotva čas užasnout v duchu nad tím, kolik péče Hermiona vynakládá na vypracování svých domácích úkolů, když se Lupin hlasitě rozesmál.

„Už máš zase pravdu, Hermiono!“ řekl pochvalně. „Jenže ministerstvo se nikdy nedozvědělo, že bývaly doby, kdy se v okolí Bradavic potulovali hned tři neregistrovaní zvěromágové.“

„Jestli jim chceš tu historku vylíčit, tak už se do toho pusť, Remusi,“ zabručel Black, který vytrvale sledoval každý Prašivčin zoufalý pohyb. „Čekal jsem dvanáct let a déle už čekat nehodlám.“

„Samozřejmě… ale budeš mi s tím muset pomoct, Siriusi,“ podotkl Lupin. „Já jen vím, jak to všechno začalo…“

Lupin se náhle odmlčel. Někde za nimi cosi hlasitě zapraskalo. Dveře ložnice se samy od sebe otevřely a celá pětice na ně upřeně zazírala. Potom Lupin vyhlédl na odpočívadlo.

„Nikdo tam není…“

„V tomhle baráku straší!“ vyhrkl Ron.

„Ale nestraší,“ odsekl Lupin, který stále nechápavě hleděl na dveře. „V Chroptící chýši nikdy nestrašilo… to hulákání a vytí, co vesničané slýchali, jsem měl na svědomí já.“

Odhrnul si z očí šedivějící vlasy, na chviličku se zamyslel a pak pokračoval: „Tím to vlastně všechno začalo — tím, že se ze mě stal vlkodlak. Nic dalšího by se nikdy nebylo stalo, nebýt toho kousnutí… a nebýt mé pošetilosti…“

Vypadal rozvážně a unaveně. Ron se užuž chystal skočit mu do řeči, ale Hermiona ho tichým syknutím zarazila. Zkoumavě se na Lupina dívala.

„Byl jsem ještě mrňavý kluk, když mě ten vlkodlak kousl. Rodiče vyzkoušeli všechno možné, ale tenkrát ještě žádný lék neexistoval. Lektvar, který mi připravuje profesor Snape, byl objeven teprve před nedávnem. Díky němu ale nejsem nebezpečný, rozumíte? Pokud ho pravidelně užívám celý týden před úplňkem, uchovám si při následující přeměně zdravý rozum… jsem schopen jako naprosto neškodný vlk se stočit do klubíčka na podlaze u sebe v kanceláři a čekat, až zase měsíc začne ubývat.

Než však byl vynalezen vlkodlačí lektvar, stávala se ze mě vždy jednou za měsíc krvelačná příšera. Zdálo se naprosto nemyslitelné, že bych mohl studovat v Bradavicích. Rodiče ostatních žáků by jistě neradi viděli, kdyby mi byly jejich děti vydány na pospas.

Pak se však ředitelem školy stal Brumbál a ten se mnou soucítil. Prohlásil, že pokud budou přijata jistá bezpečnostní opatření, nevidí důvod, proč bych nemohl být na školu přijat…“ Lupin si povzdechl a zahleděl se přímo na Harryho. „Je to už pár měsíců, co jsem ti říkal, že Vrbu mlátivou zasadili toho roku, kdy jsem přijel do Bradavic. Po pravdě řečeno byla zasazena právě proto , že jsem přijel do Bradavic. Tohle stavení,“ Lupin se neštastně rozhlédl po místnosti, „chodba, která k němu vede, to všechno bylo vybudováno pro moji potřebu. Jednou měsíčně mě potají propašovali z hradu a dopravili sem, abych se tu proměnil. U ústí chodby vysadili strom, který měl zabránit tomu, aby na mě někdo narazil ve dnech, kdy jsem byl nebezpečný.“