Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„ Lumos! “ šeptl.

Z hůlky vytrysklo světlo, jež odhalilo kmen silného stromu. Při honičce za Prašivkou se dostali až k Vrbě mlátičce, v jejíchž větvích to praskalo, jako by jimi zmítal prudký vichr. Kymácely se sem a tam a bránily jim přistoupit blíž.

A tam dole, kde se kmen nořil ze země, byl pes a pozpátku vlekl Rona do velké díry mezi kořeny — Ron se zuřivě bránil, avšak jeho hlava a horní část těla už mizely v díře…

„Rone!“ vykřikl Harry a pokusil se vyrazit za ním, jedna silná větev však smrtícím obloukem fiala vpřed a donutila ho ustoupit.

Z Rona teď bylo vidět jen jeho nohu, kterou se zahákl o tlustý kořen, aby ho pes nemohl táhnout dál pod zem. Potom však vzduch jak výstřel z pušky prořízlo ošklivé rrrup: to prasklo v Ronově noze a v příštím okamžiku jim zmizela z očí.

„Harry — musíme běžet pro pomoc -!“ zabědovala Hermiona. Také ona krvácela. Vrba mlátička jí uštědřila ránu do ramene.

„Ne! Ta potvora je dost velká, může ho sežrat, nemáme čas —“

„Ale bez pomoci se za ním nikdy nedostaneme, Harry…“

Zaútočila proti nim další větev s menšími pakostivými haluzemi vytrčenými vpřed jako sevřené pěsti. „Když se tam dovnitř dostala ta psí obluda, dokážeme to i my,“ oddechoval těžce Harry, poskakoval sem a tam a pokoušel se proklouznout zlomyslně švihajícími větvemi. Nedokázal se však dostat ani o píď blíž ke kořenům a zůstat mimo dosah úderů, které mu Vrba mlátička uštědřovala.

„Ach pomoc, pomoc,“ šeptala zoufale Hermiona a nejistě poskakovala na místě, „prosím…“

Křivonožka vyrazil k náhlému útoku. Nečekaně jako had se prosmekl mezi tlukoucími větvemi a položil přední tlapky na jeden ze suků na kmeni.

Vrba jako by se náhle proměnila v mramorovou sochu a znehybněla. Nezatřepotal se a nezaševelil na ní jediný lísteček.

„Křivonožko!“ zašeptala udiveně Hermiona. Držela se teď Harryho paže tak křečovitě, až mu to působilo bolest. „Jak věděl —“

„Kamarádí se s tím psem,“ vysvětloval ponuře Harry. „Už jsem je spolu viděl. Tak pojď — a hůlku měj připravenou —“

V několika sekundách byli až u kmene, ale ještě než se dostali k otvoru mezi kořeny, Křivonožka do něj zajel a mávl jim ocasem podobným štětce na vymývání lahví. Jako druhý se do otvoru vnořil Harry. Vlezl dovnitř hlavou napřed a sklouzl po hlinitém svahu na dno nizoučké chodby. Křivonožka byl kousek před ním a ve světle hůlky mu blýskaly oči. O pár sekund později sjela dolů k Harrymu i Hermiona.

„Kde je Ron?“ šeptla vyděšeným hláskem.

„Někde támhle,“ ukázal Harry a s ohnutými zády se vydal za Křivonožkou.

„Kde ta chodba ústí nahoru?“ vyptávala se Hermiona a lapala po dechu.

„To nevím… Je sice zakreslená na Pobertově plánku, ale Fred s Georgem říkali, že se nikdy nikomu nepodařilo do ní dostat. Je vyznačená jenom k okraji toho plánku, ale mohla by končit v Prasinkách…“

Postupovali tak rychle, jak to jen v hlubokém předklonu šlo; před nimi jim neustále mizel z očí a znovu se objevoval Křivonožkův ocas. Chodba pokračovala dál a dál a Harrymu připadalo, že je přinejmenším stejně dlouhá jako ta, která končila v Medovém ráji. Nedokázal myslet na nic jiného než na Rona a na to, co s ním asi zrovna vyvádí ten obrovitý pes… Nadechoval vzduch do plic krátkými bodavými doušky a přihrbeně klusal vpřed…

A pak chodba začala stoupat, o chviličku později se zatočila a Křivonožka zmizel. Místo něj uviděl Harry skvrnu matného světla, jež do chodby pronikalo malým otvorem.

Zastavili se s Hermionou, lapali po dechu a pomalu se kradli kupředu. Oba zdvihli hůlky, aby zjistili, co za tím otvorem je.

Byla tam nějaká místnost, strašně neupravená a zaprášená. Ze stěn se odlupovaly tapety, podlaha byla plná špinavých skvrn, veškerý nábytek byl rozbitý, jako by ho někdo úmyslně roztřískal. Všechna okna byla zatlučená dřevěnými prkny.

Harry pohlédl na Hermionu, která se tvářila vylekaně, přesto však přikývla.

A tak se vysoukal nahoru a rozhlédl se kolem. V místnosti nikdo nebyl, vpravo však uviděl otevřené dveře, jež vedly do temné předsíňky. Vtom ho Hermiona znovu chytila za paži. Široce rozevřenýma očima si prohlížela zatlučená okna.

„Harry,“ zašeptala, „myslím, že jsme se dostali do Chroptící chýše.“

Harry se díval kolem. Oči mu padly na čalouněné křeslo, které leželo kousíček od nich. Byly z něj vyrvány celé kusy a jednu nohu mu někdo úplně ulomil.

„Tohle neudělal žádný duch,“ usoudil rozvážně.

V tomtéž okamžiku nahoře cosi zavrzalo. Někdo tam v patře s něčím hýbal. Oba zdvihli oči ke stropu. Hermiona mu stiskla paži tak silně, že málem ztrácel cit v prstech. Pohlédl na ni s tázavě zdviženým obočím. Znovu přikývla a pustila ho.

Jak jen to nejtišeji šlo, vykradli se pomalu do předsíně a začali opatrně stoupat po bortících se schodech. Všechno bylo pokryto tlustou vrstvou prachu; všechno až na široký zářivý pruh na podlaze, jak po ní někdo něco vlekl nahoru.

Dospěli na temné odpočívadlo.

„ Nox ,“ zašeptali společně a světla na koncích jejich hůlek uhasla. Byly tam jen jedny otevřené dveře. Když se k nim pomalu plížili, zaslechli, jak se za nimi něco hýbe; dolehlo k nim tiché zasténání a pak hluboké hlasité předení. Naposledy se dorozuměli pohledem a vzájemným přikývnutím.

Pak Harry kopnutím rozrazil dveře dokořán, s hůlkou pevně sevřenou v ruce a namířenou vpřed.

Na majestátní posteli s nebesy a se zaprášenými závěsy ležel Křivonožka, zamžoural na ně a začal hlasitě příst. Na podlaze vedle postele si Ron svíral nohu, kterou měl zkroucenou v nepřirozeném úhlu.

Harry a Hermiona byli skokem u něj.

„Rone — jsi v pořádku?“

„Kde je ten pes?“

„To není pes,“ sténal Ron. Zuby zatínal bolestí. „Tohle je past, Harry —“

„Co —“

„ Ten pes je on … je to zvěromág… “

Ron zíral kamsi Harrymu přes rameno. Harry se bleskově otočil. Muž, který se do té doby ukrýval ve stínu, s prásknutím přibouchl dveře.

Hustá hříva špinavých, zcuchaných vlasů mu visela až k loktům. Nebýt toho, že mu v temných zapadlých očnicích žhnuly skutečně oči, mohl si ho kdokoli splést s mrtvolou. Voskově žlutou kůži měl přes lícní kosti nataženu tak pevně, že obličej připomínal lebku. Zažloutlé zuby měl vyceněné v širokém úšklebku. Byl to Sirius Black.

„ Expelliarmus! “ zaskřehotal a namířil na ně Ronovou hůlkou.

Harrymu i Hermioně vystřelily hůlky z rukou a vznesly se vysoko do vzduchu, kde je Black chytil. Pak k nim přistoupil o krok blíž, oči upřené na Harryho.

„Napadlo mě, že přijdeš kamarádovi na pomoc,“ prohlásil chraptivě. Znělo to, jako by si už dávno odvykl používat hlasu. „Tvůj otec by byl pro mne udělal totéž. Bylo od tebe statečné, žes neběžel pro nikoho z učitelů. Jsem ti za to vděčný… Takhle to totiž všechno bude mnohem jednodušší…“

Posměšná poznámka o otci zadrnčela Harrymu v uších stejnou silou, jako kdyby ji Black zařval z plna hrdla. Harrymu se v prsou zvedla žhavá vlna nenávisti, která neponechávala sebemenší prostor pro strach. Poprvé v životě se mu stalo, že si přál mít v ruce svou hůlku ne proto, aby se mohl bránit, ale proto, aby mohl zaútočit… aby mohl zabít. Aniž by si uvědomoval, co dělá, pokročil kupředu, vtom však zaznamenal pohyb z obou stran a dva páry rukou ho popadly a zadržely. „Ne, Harry!“ vydechla Hermiona vyděšeně. Ron však oslovil přímo Blacka.