Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Musíte zmizet,“ vybízel je Hagrid, který se teď třásl po celém těle. „Nesměj vás tu najít… Tak už dělejte, běžte!“

Ron si nacpal Prašivku do kapsy a Hermiona se chopila neviditelného pláště.

„Pustím vás zadem,“ ukázal Hagrid.

Následovali ho ke dveřím vedoucím do zahrádky za hájovnou. Harry si připadal podivně neskutečně a jeho pocit ještě zesílil, když pár metrů před sebou spatřil Klofana, uvázaného u stromu za Hagridovým dýňovým záhonem. Klofan jako by tušil, že se děje něco neblahého. Pohazoval štíhlou hlavou ze strany na stranu a nervózně hrabal kopyty.

„No tak, Klofane,“ uklidňoval ho Hagrid. „No tak…“ Otočil se k Harrymu, Ronovi a Hermioně: „A vy už běžte,“ přikázal. „Upalujte!“

Ani se nepohnuli.

„Hagride, my nemůžeme —“

„Povíme jim, jak to doopravdy bylo —“

„Nesmějí ho přece zabít —“

„Běžte!“ přikázal rozčileně Hagrid. „Už takhle je to dost špatný. Nemusíte se eště dostat do maléru vy tři!“

Neměli na vybranou. Když Hermiona přehazovala neviditelný plášti přes Harryho a Rona, ozývaly se už před hájovnou hlasy. Hagrid pohlédl na místo, kde se mu před okamžikem ztratili z očí.

„Honem utíkejte,“ vyzval je chraptivě. „Nic neposlouchejte —“

A zamířil do hájenky právě v okamžiku, kdy se ozvalo zaklepání na přední dveře.

Pomalu, jakoby v nějakém děsivém transu, se Harry, Ron a Hermiona potichu vydali na cestu kolem Hagridova domu. Když dospěli na jeho opačnou stranu, přední dveře se právě s hlasitým prásknutím zavřely.

„Pospěšte si, prosím,“ zašeptala Hermiona. „Já to nesnesu, nevydržím to…“

Vydali se po travnatém svahu vzhůru k zámku. Slunce rychle klesalo za obzor; obloha se zbarvila jasnou šedí s nepatrným purpurovým nádechem, západní horizont však ještě zalévala rubínová záře.

Ron se náhle zarazil.

„No tak, Rone, prosím tě,“ vyjela na něj Hermiona.

„To Prašivka — nelíbí se jí, kde je…“

Ron se předklonil a snažil se udržet krysu v kapse, tu však jako by popadlo šílenství. Zuřivě se zmítala, kroutila a mrskala a všemožně se snažila kousnout ho do ruky.

„Prašivko, ty kryso hloupá, to jsem přece já, Ron,“ syčel na ni tiše.

Slyšeli, jak Hagrid otevřel dveře, a dolehly k nim mužské hlasy.

„No tak, Rone, pojď už prosím, oni už se na to chystají!“ žadonila Hermiona.

„Vždyť už jdu… Prašivko, přestaň s tím !“

Znovu vyrazili; Harry se stejně jako Hermiona snažil nevnímat hlasy, které k nim doléhaly zezadu. Ron se opět zastavil.

„Neudržím ji — Zmlkni, Prašivko, takhle nás každý uslyší —“

Krysa divoce kvičela, ne však dost silně, aby přehlušila zvuky z Hagridovy zahrady. Ozvalo se několik nezřetelně hovořících mužských hlasů zároveň a následovala chvíle ticha, kterou náhle přerušilo zřetelné zasvištění a tupý dopad sekery.

Hermiona se lehce zapotácela.

„Oni to udělali!“ zašeptala Harrymu. „Já… nemůžu tomu uvěřit, oni to opravdu udělali!“

Harry měl z toho šoku na okamžik úplně prázdno v hlavě. Všichni tři stáli pod neviditelným pláštěm jako přimrazení děsem. Poslední paprsky zapadajícího slunce zalévaly školní pozemky, překryté dlouhými stíny, krvavým světlem. Potom za sebou zaslechli šílené skučení.

„To byl Hagrid,“ zamumlal Harry. Aniž by přemýšlel o tom, co dělá, otočil se a chystal se vyrazit zpět, Ron s Hermionou ho však popadli za ruce.

„To nemůžeme,“ zašeptal Ron, ve tváři bílý jako papír. „Bude mít ještě větší problémy, jestli se prozradí, že jsme za ním chodili…“

Hermiona dýchala přerývaně a nepravidelně.

„Jak — jak to mohli — udělat?“ zajíkala se. „Jak jen mohli ?“

„Pojďte,“ vyzval je Ron. Zdálo se, že mu cvakají zuby. Znovu vykročili k hradu, ale postupovali pomalu, aby zůstali dokonale skrytí pod neviditelným pláštěm. Světla rychle ubývalo. Když dorazili na otevřené prostranství, padala všude kolem nich tma, jako by ji na ně někdo seslal kouzlem.

„Nemrskej sebou, Prašivko!“ prskal Ron a přitiskl ruku na náprsní kapsu. Krysa sebou zuřivě mlela. Ron se náhle zarazil a pokoušel se ji zastrčit hlouběji. „Co tě to popadlo, ty kryso pitomá? Přestaň se mrskat — AUUU! Ona mě kousla!“

„Buď zticha, Rone!“ naléhala šeptem Hermiona. „Popletal tady bude každou chvíli…“

„Když ona — nechce — dát pokoj —“

Prašivku cosi zjevně vyděsilo k smrti. Mrskala sebou a ze všech sil se snažila vymanit z Ronova sevření.

„Co to s ní je, proboha ?“

Harry to však právě spatřil — s tělem přikrčeným těsně k zemi a s velkýma žlutýma očima zlověstně světélkujícíma ve tmě se k nim tiše kradl — Křivonožka! Harry nedokázal posoudit, zdali je vidí nebo jde prostě za Prašivčiným pištěním.

„Křivonožka!“ zasténala Hermiona. „Ne, běž pryč, Křivonožko! Zmiz!“

Kocour se však blížil víc a víc. „Prašivko — NE!“

Ale bylo pozdě — krysa proklouzla Ronovi mezi sevřenými prsty, dopadla na zem a pelášila pryč. Křivonožka jí byl jediným skokem v patách, a než ho Harry nebo Hermiona stačili zadržet, Ron ze sebe shodil neviditelný plášť a zmizel ve tmě.

„ Rone! “ zanaříkala Hermiona.

Podívali se s Harrym po sobě a vyrazili na ním; protože pod pláštěm nemohli běžet tryskem, setřásli ho, takže za nimi vlál jako rytířská zástava, když se hnali za Ronem. Odněkud zpředu slyšeli, jak dusá a jak křičí na Křivonožku.

„Nech Prašivku na pokoji — nech ji být! Uteč, Prašivko — poběž sem —“

Ozval se hlasitý tupý úder.

„A mám tě ! A ty koukej zmizet, ty hnusná kočko!“

Harry s Hermionou se o Rona málem přerazili; klouzavě zastavili těsně před ním. Ron ležel jak dlouhý tak široký na zemi, Prašivku už však měl znovu v bezpečí v kapse; pevně svíral ten třesoucí se uzlíček masa oběma rukama.

„Rone — dělej honem — zpátky pod plášť —“ zajíkala se Hermiona. „Brumbál — ministr — za chviličku se tudy budou vracet…“

Než však přes sebe stačili přehodit plášť, dokonce ještě dřív, než se stačili pořádně nadechnout, zaslechli měkké pleskání obrovských tlap. Něco se temnotou řítilo přímo na ně — pes! Obrovitý, uhlově černý pes s bledýma očima.

Harry sáhl po hůlce, bylo však už pozdě — pes se odrazil k mohutnému skoku a předními tlapami dopadl Harrymu na prsa. Harry se svalil na záda, zahlcen záplavou chlupů. Cítil horký dech té bestie, viděl její předlouhé zuby…

Prudký skok však způsobil, že se pes vzápětí skutálel z Harryho na zem. Harry se pokusil vstát, přestože mu připadalo, že má zpřelámaná všechna žebra. Slyšel, jak se pes s vrčením obrací a chystá se k novému útoku.

Ron už byl na nohou. Když se pes poznovu vrhl k nim, odstrčil Harryho stranou a zahryzl se Ronovi do natažené paže. Harry po zvířeti skočil a drapl je, ale v ruce mu zůstal jen chomáč chlupů — bestie vlekla Rona pryč stejně snadno, jako by v zubech nesla hadrovou panenku.

A pak — bůhvíodkud — udeřilo Harryho do obličeje cosi tak prudce, že znovu padl k zemi. Slyšel i Hermionin bolestný výkřik a pád.

Zoufale šátral po své hůlce a mrkal, aby se zbavil kapiček krve, jež mu stékaly do očí…