Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Harry s Ronem skládali poslední zkoušku z jasnovidectví, zatímco Hermionu na závěr čekalo studium mudlů. Vyšli společně nahoru po mramorovém schodišti, Hermiona se od nich v prvním patře odloučila a oba chlapci pokračovali až do sedmého patra, kde už na točitých schodech vedoucích k učebně profesorky Trelawneyové seděli mnozí jejich spolužáci a snažili se na poslední chvíli si ještě něco vecpat do hlavy.

„Volá si nás k sobě jednotlivě,“ oznámil Neville, když k němu přisedli. V klíně měl rozevřenou učebnici Odhalování věcí budoucích a četl si v kapitole pojednávající o věštění z křišťálových koulí. „Viděl aspoň někdo z vás vůbec kdy něco v křišťálové kouli?“ vyptával se nešťastně.

„Ne,“ ujistil ho nepřítomně Ron, který se v jednom kuse díval na hodinky. Harry věděl, že odpočítává čas, který ještě zbýval do začátku Klofanova odvolacího řízení.

Fronta čekajících před učebnou se zkracovala jen velice pomalu. Pokaždé, když někdo sešplhal dolů po stříbrném žebříku, zbytek třídy zasyčel: „Na co se ptala? Jak to dopadlo?“

Nikdo z odzkoušených však nic neprozradil.

„Řekla mi, že jí její křišťálové koule prozradila, že pokud vám něco povím, postihne mě strašlivé neštěstí!“ zakvílel Neville, když se spouštěl po žebříku k Harrymu a Ronovi, kteří už postoupili až na odpočívadlo.

„Taková výmluva, to se jí podobá,“ odfrkl si Ron. „Abys věděl, začínám mít dojem, že měla Hermiona v jejím případě úplnou pravdu,“ ukázal palcem směrem k padacím dveřím nad svou hlavou, „je to stará prolhaná maškara.“

„To tedy je,“ prohlásil Harry a pohlédl na hodinky. Byly právě dvě hodiny. „Kdyby to aspoň neprotahovala…“

Parvati slezla po žebříku a nadýmala se pýchou. „Říká, že mám všechny předpoklady k tomu, abych se stala opravdovou vědmou,“ informovala Harryho a Rona. „Viděla jsem spoustu věcí… No, zlomte vaz!“

Spěšně seběhla po točitých schodech k Levanduli.

„Ronald Weasley,“ ozval se známý zamlžený hlas nad jejich hlavami. Ron se na Harryho ušklíbl, vyšplhal po stříbrném žebříku a zmizel. Harry teď zůstal jako poslední, koho zbývalo vyzkoušet. Usadil se na podlahu, zády se opřel o zeď, poslouchal, jak na okně zalitém sluncem bzučí moucha a jeho myšlenky se zatoulaly k Hagridovi.

Konečně, asi po dvaceti minutách, se na žebříku znovu objevily Ronovy velké nohy.

„Jak to šlo?“ zajímal se Harry a vstal.

„Je to hovadina,“ ujistil ho Ron. „Vůbec nic jsem neviděl, tak jsem si prostě něco vymyslel. Myslím ale, že jsem ji nepřesvědčil…“

„Počkej na mě ve společenské místnosti,“ zamumlal Harry, když se ozvalo volání profesorky Trelawneyové: „Harry Potter!“

Ve věžní komnatě bylo ještě větší vedro než obvykle. Závěsy byly zatažené, oheň vesele plápolal a známý dávivý pach nutkal Harryho ke kašli, když se neohrabaně proplétal mezi neuspořádanou změtí křesílek a stolků k místu, kde seděla profesorka Trelawneyová a čekala na něj před velkou křišťálovou koulí.

„Dobrý den, chlapče,“ přivítala ho tiše. „Buď tak laskav a podívej se do orbity… Můžeš si dát klidně na čas… potom mi povíš, co v ní vidíš…“

Harry se sklonil nad křišťálovou koulí a vhlížel se do ní, hleděl do ní tak úporně, jak jen byl schopen, a snažil se ji silou vůle přimět, aby mu ukázala něco jiného než vířící bílou mlhu. Nic se však nestalo.

„Tak co?“ pobídla ho jemně profesorka Trelawneyová. „Co tam vidíš?“

Horko bylo absolutně vyčerpávající a v nosních dírkách štípal Harryho vonný dým, jenž k němu stoupal z hořícího ohně. Vzpomněl si, co mu před okamžikem řekl Ron, a rozhodl se, že si něco vymyslí.

„N-no…“ zakoktal váhavě, „nějaký temný stín… ehmm…“

„Čemu se podobá?“ vyzvídala šeptem profesorka Trelawneyová. „Zamysli se…“

Harry uvažoval, čeho se chytit, a myšlenky se mu znovu stočily ke Klofanovi.

„Hipogryfovi,“ pravil pevně.

„Vážně?“ zašeptala profesorka Trelawneyová a zaujatě něco čmárala na pergamen, který měla rozložený na kolenou. „Chlapče můj drahý, je docela možné, že vidíš konečný výsledek potíží chudáka Hagrida s ministerstvem kouzel! Podívej se důkladněji… řekl bys, že ten hipogryf má… že má hlavu?“

„Ano,“ ujistil ji rozhodně Harry.

„Víš to jistě?“ dorážela na něj profesorka Trelawneyová. „Jsi si naprosto jistý, drahoušku? Nevidíš ho třeba, jak se svíjí na zemi a za ním jak nějaká nezřetelná postava zdvihá nad hlavu sekeru?“

„Ne!“ odpověděl Harry, jemuž se z toho všeho začal lehce zvedat žaludek.

„Žádnou krev? Vzlykajícího Hagrida?“

„Ne!“ opakoval Harry, který už se nemohl dočkat, až opustí dusnou komnatu. „Nezdá se, že by mu něco bylo. A teď — teď odlétá…“

Profesorka Trelawneyová si povzdechla.

„Dobrá, drahoušku, myslím, že už toho necháme… Je to tak trochu zklamání… jsem si ale jistá, žes dělal, co bylo v tvých silách.“

Harry s úlevou vstal, popadl brašnu a otočil se k odchodu, vtom se však za ním ozval pronikavý nakřáplý hlas.

„STANE SE TO DNES VEČER.“

Harry se prudce otočil. Profesorka Trelawneyová prkenně seděla ve svém křesle; měla rozostřené oči a povislou bradu.

„Pro-prosím?“ zakoktal Harry.

Zdálo se však, že ho profesorka Trelawneyová neslyší. Oči se jí začaly v důlcích protáčet. Harry zůstal stát a zmocňovala se ho panika — vypadala, jako by se o ni pokoušel nějaký záchvat. Zaváhal a napadlo ho, že se rozběhne na ošetřovnu — a pak profesorka Trelawneyová znovu promluvila stejným nakřáplým hlasem, který se jejímu vlastnímu hlasu vůbec nepodobal.

„ PÁN TEMNOT SE SKRÝVÁ O SAMOTĚ A BEZ PŘÁTEL, OPUŠTĚN SVÝMI NÁSLEDOVNÍKY. JEHO SLUŽEBNÍK POSLEDNÍCH DVANÁCT LET STRÁVIL V ŘETĚZECH. DNES VEČER, JEŠTĚ PŘED PŮLNOCÍ, SE TENTO SLUŽEBNÍK OSVOBODÍ A VYDÁ SE SPOJIT SÍLY SE SVÝM MISTREM. PÁN TEMNOT ZA PŘISPĚNÍ SVÉHO SLUŽEBNÍKA ZNOVU POVSTANE, SILNĚJŠÍ A DĚSIVĚJŠÍ NEŽ KDY DŘÍV. DNES VEČER… PŘED PŮLNOCÍ… SE SLUŽEBNÍK… VYDÁ NA CESTU… ABY SE ZNOVU PŘIPOJIL… KE SVÉMU MISTROVI… “

Profesorce Trelawneyové klesla hlava na prsa. Z hrdla se jí vydral jakýsi chroptivý zvuk. Pak ale zcela náhle hlavu zas zdvihla.

„Moc se omlouvám, drahoušku,“ zašveholila jako ze sna. „Dnes je opravdu horko, vždyť víš… na chviličku jsem si asi zdřímla…“

Harry stál jako přikovaný a ohromeně na ni zíral.

„Stalo se něco, můj milý?“

„No … zrovna jste mi řekla, že… že se Pán temnot chystá znovu povstat… že se k němu vrací jeho někdejší služebník…“

Profesorka Trelawneyová se zatvářila dokonale zmateně.

„Pán temnot? Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit? Chlapče drahý, o něčem takovém se doopravdy nežertuje — Znovu povstat, to tak —“

„Ale vy jste to právě teď řekla! Povídala jste, že Pán temnot —“

„Myslím, že sis nejspíš také na chviličku zdříml, miláčku!“ usoudila profesorka Trelawneyová. „Ani ve snu by mě nenapadlo předpovídat něco tak dokonale nepravděpodobného, jako je tohle !“

Harry sešplhal po žebříku dolů, seběhl po točitých schodech a přemýšlel, jestli… jestli právě z úst profesorky Trelawneyové neslyšel náhodou skutečnou věštbu. Nebo to snad byla jen její představa o impozantním ukončení zkoušky?