Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Zmijozelští jsou u míče, Zmijozel míří na bránu — Montague dává gól —“ zasténal Lee. „Sedmdesát ku dvaceti pro Nebelvír —“

Harry si teď Malfoye hlídal tak těsně, že do sebe každou chvíli naráželi koleny. Rozhodně neměl v úmyslu pustit Malfoye do Zlatončiny blízkosti.

„Nech toho, Pottere!“ zařval vztekle Malfoy, když se pokusil zatočit a zjistil, že mu v tom Harry brání.

„Angelina Johnsonová získává Camrál pro Nebelvír — leť, Angelino, LEŤ!“

Harry se ohlédl. Doslova všichni zmijozelští hráči kromě Malfoye, dokonce i zmijozelský brankář, se řítili přes hřiště směrem k Angelině — všichni byli připraveni jí zahradit cestu…

Harry otočil Kulový blesk do protisměru, sehnul se tak nízko, že prakticky ležel na násadě, a kopnutím ho vyslal kupředu. Rozlétl se proti zmijozelským jako vystřelená kulka.

„ÁÁÁÁÁ!“

Před řítícím se Kulovým bleskem se všichni rozprchli a Angelina měla volnou cestu.

„JE TO GÓL! JE TO GÓL! Nebelvír vede osmdesát bodů ku dvaceti!“

Harry, který málem čelně narazil do diváků na tribuně, smykem ve vzduchu zastavil, otočil se a zamířil zpět do středu hřiště.

A pak spatřil něco, při čem se mu málem zastavilo srdce. Malfoy se s triumfálním výrazem ve tváři řítil k zemi — a tam, několik stop nad trávníkem, se třpytila drobná zlatá skvrnka.

Harry pobídl Kulový blesk dolů, Malfoy však před ním měl obrovský náskok!

„Leť, leť, leť!“ pobízel Harry svoje koště. Pomalu Malfoye doháněl… Harry se přitiskl k násadě, když vtom na něj Bole vyslal jeden z Potlouků… ale už dosáhl Malfoyových kotníků… už s ním byl na stejné úrovni…

Harry se vrhl kupředu a oběma rukama pustil koště. Odstrčil stranou Malfoyovu paži a…

„MÁM JI!“

S rukou zdviženou vzhůru vyrovnal svůj střemhlavý let a stadion explodoval. Harry vítězně kroužil nad davem diváků a v uších mu podivně zvonilo. V ruce pevně svíral malý zlatý míček, který mu křídly bezmocně tloukl o prsty.

A pak už se k němu řítil Wood, napůl oslepený slzami; chytil Harryho kolem krku a nepokrytě se mu rozplakal na rameni. Harry ucítil dva tupé nárazy, když se k nim připojili Fred s Georgem, a pak se ozvaly hlasy Angeliny, Alice a Katie: „ Vyhráli jsme! Pohár je náš! “ V propleteném objetí mnoha paží se nebelvírský tým s chraptivým křikem snesl na zem.

Přes bariéry se na hřiště valili vlna za vlnou fanoušci v jasně červených hábitech. Po zádech je poplácávaly nesčetné ruce. Harry zaznamenával jen jakýsi zmatený dojem hluku a těl, která se na něj tlačila. Pak ho dav i s ostatními spoluhráči zdvihl na ramena. Ocitl se znovu na světle a spatřil Hagrida celého vyzdobeného červenými kokardami — „Teda vy jste jim to nandali, Harry, nandali jste jim to, jupí! Počkej, až todle povím Klofanovi!“ Byl tam Percy, který zapomněl na veškerou důstojnost a poskakoval jako šílenec. Profesorka McGonagallová se otřásala ještě většími vzlyky než Wood a otírala si oči obrovskou nebelvírskou vlajkou; konečně zahlédl i Rona s Hermionou, jak se k němu prodírají. Nedostávalo se jim slov. Jen zářili štěstím, když dav odnášel Harryho k tribuně, kde už čekal Brumbál s obrovským famfrpálovým pohárem.

Škoda, že tam někde nebyl nějaký mozkomor… Když vzlykající Wood předával Harrymu pohár a když ho Harry sám zdvihal nad hlavu, měl pocit, že právě teď by dokázal vykouzlit toho nejlepšího Patrona na světě.

Harryho euforie z toho, že konečně vyhráli famfrpálový pohár, trvala přinejmenším týden. Dokonce i počasí jako by oslavovalo; jak se blížil červen, dny začaly být bezmračné a rozpálené, takže nikdo neměl chuti dělat nic jiného než vyjít si na procházku po školních pozemcích a natáhnout se někde do trávy s několika pintami chlazené dýňové šťávy, možná si zahrát přátelskou partii tchoříčků nebo se dívat, jak se olbřímí oliheň líně převaluje sem a tam po hladině jezera.

Takovému lenošení se však oddávat nemohli. Zkoušky byly prakticky za dveřmi a místo bezcílného bloumání kolem hradu byli chlapci a děvčata nuceni zdržovat se uvnitř a pokoušet se přinutit mozek, aby se soustředil na studium, zatímco otevřenými okny je lákaly ven závany báječného letního vzduchu. Dokonce i Freda a George Weasleyovy bylo vidět nad knihami: chystali se na zkoušky pro NKÚ (náležitou kouzelnickou úroveň), zatímco Percy se připravoval na OVCE (ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny), tedy na nejvyšší kvalifikaci, jakou Bradavice nabízely. Protože Percy doufal, že dostane místo na ministerstvu kouzel, potřeboval co nejlepší známky. To se odrazilo v jeho vzrůstající nervozitě: uděloval velice přísné tresty každému, kdo po večerech rušil klid ve společenské místnosti. Nervózněji než on vypadala po pravdě řečeno pouze Hermiona.

Harry s Ronem už se vzdali pokusů vyzvědět od ní, jak je možné, že chodí na několik hodin zároveň, nedokázali se však udržet, když viděli rozvrh zkoušek, který si sama pro sebe sepsala.

V prvním sloupci stálo:

Pondělí

9. 00— věštění z čísel

9. 00— přeměňování

Oběd

13. 00— formule

13. 00— starodávné runy

„Hermiono?“ vyptával se Ron opatrně, protože Hermiona měla v oněch dnech při sebemenším vyrušení sklon vybuchnout. „Totiž — víš docela jistě, že sis ty údaje opsala správně?“

„Cože?“ vyštěkla Hermiona, zdvihla rozvrh zkoušek a prohlédla si ho. „Ano, samozřejmě.“

„Má cenu ptát se tě, jak hodláš skládat dvě zkoušky současně?“ zajímal se Harry.

„Ne,“ ujistila ho stroze Hermiona. „Neviděl někdo z vás moji Numerologii a Gramatiku ?“

„Jo, jistě, půjčil jsem si je, abych si v nich před spaním chvíli početl,“ odpověděl Ron, ale jen velice tiše. Hermiona začala po stole přešupovat štosy pergamenů a hledat zmíněné učebnice. Přesně v tom okamžiku se v okně ozvalo zašustění křídel a do místnosti vlétla Hedvika. V zobáku pevně svírala nějaký vzkaz.

„To je od Hagrida,“ oznámil Harry, když ho otevřel. „Jde o Klofanovo odvolací řízení — stanovili ho na šestého.“

„To je zrovna poslední den našich zkoušek,“ konstatovala Hermiona, která se stále ještě všude rozhlížela po své učebnici věštění z čísel.

„A to řízení se bude konat tady.“ pokračoval Harry, který si dosud četl doručený dopis. „Přijede někdo z ministerstva kouzel a — a s ním i kat.“

Hermiona vyděšeně vzhlédla.

„Oni s sebou na odvolací řízení rovnou berou kata? To ale vypadá, jako by bylo rozhodnuto předem!“

„Ano, to tedy vypadá,“ přisvědčil rozvážně Harry.

„To přece nemůžou!“ vyjekl Ron. „Takovou dobu jsem strávil tím, že jsem hledal argumenty pro Klofanovu obhajobu! Nemůžou to jen tak ignorovat!“

Harry však měl strašlivé tušení, že komise pro likvidaci nebezpečných tvorů se už na základě doporučení pana Malfoye rozhodla. Dracovi, který byl od nebelvírského triumfu ve famfrpálovém finále viditelně schlíplý, se v posledních několika dnech zjevně vracelo jeho někdejší arogantní sebevědomí. Soudě podle posměšných poznámek, které Harry vyslechl, Malfoy vůbec nepochyboval o tom, že bude Klofan popraven, a očividně byl nesmírně hrdý na to, že se tak stane jeho přičiněním. Harry při těchto příležitostech musel vynaložit veškeré sebeovládání na to, aby nenapodobil Hermionu a nedal Malfoyovi jednu po hubě. A nejhorší ze všeho bylo, že neměli čas ani příležitost jít se podívat za Hagridem, protože nově vyhlášená přísná bezpečnostní opatření dosud nebyla zrušena a Harry se neodvažoval vypravit se pro svůj neviditelný plášť, který zůstal pod jednookou čarodějnicí.