Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Večer před zápasem ustaly v nebelvírské společenské místnosti všechny obvyklé kratochvíle. Dokonce i Hermiona odložila své učebnice.

„Nemůžu pracovat,“ stěžovala si nervózně, „vůbec se nesoustředím.“

Panoval tu obrovský kravál. Fred a George Weasleyovi čelili nervozitě tím, že byli ještě ukřičenější a bujnější než obvykle. Oliver Wood se v koutě krčil nad maketou famfrpálového hřiště, posouval po ní hůlkou drobné figurky a něco si pro sebe mumlal. Angelina, Alice a Katie se smály Fredovým a Georgeovým kouskům. Harry seděl s Ronem a s Hermionou poněkud stranou od středu dění a pokoušel se nemyslet na nadcházející den, protože pokaždé, když tak učinil, zmocnil se ho strašlivý pocit, že se mu žaludek obrací naruby.

„Určitě to zvládneš,“ ujišťovala ho Hermiona, i když sama vypadala absolutně vyděšeně.

„Máš přece Kulový blesk !“ připomínal Ron.

„Jasnačka,“ hlesl Harry a sevřel se mu žaludek.

Přišlo to jako vysvobození, když Wood náhle vstal a zahulákal: „Mužstvo! Spát!“

Harry spal mizerně. Nejdřív se mu zdálo, že zaspal a že na něj Wood křičí: „Kdes byl? Museli jsme místo tebe postavit Nevilla!“ V dalším snu pak Malfoy a zbytek zmijozelského týmu dorazili na zápas na dracích. Harry mezi nimi právě prolétal krkolomnou rychlostí a snažil se vyhnout plamenům, které vyšlehly z tlamy Malfoyova draka, když si uvědomil, že si svůj Kulový blesk zapomněl doma. Propadl se vzduchem dolů a poplašeně se probudil.

Několik dalších vteřin mu trvalo, než si vzpomněl, že zápas dosud nebyl odehrán, že leží bezpečně v posteli a že rozhodčí by rozhodně nepřipustili, aby mužstvo Zmijozelu hrálo na dracích. Měl ukrutnou žízeň. Jak nejtišeji dovedl, vylezl z postele s nebesy a šel si nalít trochu vody ze stříbrného džbánku pod oknem.

Školní pozemky byly tiché a klidné. Koruny stromů v Zapovězeném lese nečechral ani ten nejslabší vánek a Vrba mlátička, jež se ani nepohnula, působila absolutně nevinně. Vypadalo to, že se zápas bude konat za ideálních podmínek.

Harry odložil pohár a právě se chtěl otočit a vrátit se do postele, když vtom něco upoutalo jeho pozornost. Přes stříbřitě orosený trávník se opatrně kradlo nějaké zvíře.

Harry byl skokem u nočního stolku, popadl brýle, nasadil si je a honem se vrátil k oknu. Nemohl to přece být Smrtonoš — rozhodně ne teď — ne přímo před zápasem —“

Znovu vyhlédl na školní pozemek a asi po minutě horečného pátrání to uviděl. Běželo to teď podél lesa… Vůbec to nebyl Smrtonoš… byla to kočka… Harry úlevně sevřel rukama okenní parapet, když poznal ten ohon podobný kartáči na vymývání lahví. Byl to jen Křivonožka…

Ale byl to doopravdy jen Křivonožka? Harry přimhouřil oči a přitiskl nos ke sklu. Zdálo se mu, že se Křivonožka zastavil. Harry si byl jistý, že vidí ještě něco jiného, co se pohybuje ve stínu stromů.

A v následujícím okamžiku to vyšlo ze stínu ven: obrovský chundelatý černý pes, který si to kradmo namířil přímo přes trávník a Křivonožka mu běžel po boku. Harry je vyjeveně sledoval. Co to mělo znamenat? Pokud toho psa viděl i Křivonožka, jak mohl být předzvěstí Harryho smrti?

„Rone!“ zasyčel Harry. „Probuď se, Rone!“

„Co je?“

„Potřebuju, abys mi řekl, jestli něco vidíš!“

„Vždyť je všude tma, Harry,“ zamumlal ospale Ron. „O čem to mluvíš?“

„Támhle dole —“

Harry rychle znovu vyhlédl z okna.

Křivonožka i pes zmizeli. Harry vylezl na okenní parapet, aby se podíval přímo dolů do stínů hradu, ale nebyli tam. Kam se poděli?

Hlasité zachrápání mu prozradilo, že Ron už zase spí.

Druhého dne ráno přivítal Harryho a ostatní hráče nebelvírského týmu při vstupu do Velké síně hlasitý potlesk. Harry se musel široce usmát, když viděl, že jim tleskají i stoly Havraspáru a Mrzimoru. Zmijozelský stůl hlasitě syčel, když kolem něj procházeli. Harry si všiml, že Malfoy vypadá ještě bledší než obvykle.

Wood po celou snídani vybízel svůj tým k jídlu, ale sám se ničeho ani nedotkl. Pak hráče vyhnal na hřiště dřív, než dojedli všichni ostatní, aby se seznámili s podmínkami, za nichž se bude hrát. Když odcházeli z Velké síně, všichni jim znovu zatleskali.

„Hodně štěstí, Harry!“ zavolala Cho Changová. Harry cítil, jak se červená.

„Tak dobrá — prakticky vůbec nefouká — slunce trochu oslňuje, to by vám mohlo zhoršit vidění, dávejte si na to pozor — půda je poměrně tvrdá, to je dobré, budeme mít rychlý start —“

Wood přecházel po hřišti, rozhlížel se na všechny strany a mužstvo se mu drželo za zády. Konečně uviděli, jak se v dálce otevřela hlavní hradní brána a zbytek školy se vyhrnul na trávník.

„Do šaten!“ zavelel nervózně Wood.

Nikdo neřekl jediné slovo, když se převlékali do zářivě červených hábitů. Harryho by bylo zajímalo, jestli se všichni cítí stejně jako on: jako by k snídani snědl něco obzvlášť neposedného. Zdálo se mu, že neutekla ani minuta, když Wood zavolal: „No tak, už je čas, jdeme —“

Vyšli ven na hřiště a uvítala je přílivová vlna jásotu. Tři čtvrtiny shromážděného davu měly červené kokardy, mávaly červenými vlaječkami se zobrazením nebelvírského lva, nebo držely nad hlavou transparenty s hesly jako NEBELVÍR, DO TOHO! a POHÁR PATŘÍ LVŮM! Za zmijozelskými brankovými tyčemi však byly dvě stovky diváků oblečených v zeleném; na jejich vlaječkách se třpytil zelený zmijozelský had a v první řadě seděl profesor Snape, který měl na sobě stejný zelený hábit jako všichni ostatní a velice pochmurně se usmíval.

„A tady jsou nebelvírští!“ vyvolával Lee Jordan, který byl jako obvykle pověřen funkcí komentátora. „Potter, Bellová, Johnsonová, Spinnetová, Weasley, Weasley a Wood. Všeobecně považovaní za nejlepší tým, jaký jsme v Bradavicích viděli za posledních bůhvíkolik let —“

Leeho komentář zanikl v přívalu nesouhlasného bučení ze zmijozelské tribuny.

„A tady přichází i mužstvo Zmijozelu, vedené kapitánem Flintem. Ten ve složení svého týmu přistoupil k určitým změnám a jak se zdá, dává přednost spíše síle před obratností —“

Ozvaly se další protesty zmijozelských diváků. Harry si však uvědomil, že na Leeově postřehu něco je. Malfoy byl ve zmijozelském týmu zdaleka nejmenší; všichni ostatní byli přímo obrovití.

„Kapitáni, podejte si ruce!“ nařídila madame Hoochová.

Flint s Woodem k sobě přistoupili a stiskli si ruce v železném sevření. Vypadalo to, jako by se oba snažili tomu druhému rozdrtit prsty.

„Nasedněte na košťata!“ zavelela madame Hoochová. „Tři — dva — jedna —“

Hvizd její píšťalky zanikl v řevu shromážděného davu, když čtrnáct košťat vyrazilo do vzduchu. Harry cítil, jak se mu čupřina odlepila od čela. Ve vzrušení z letu z něj spadla veškerá nervozita, rozhlédl se kolem sebe, spatřil v závěsu za sebou Malfoye, přidal na rychlosti a vydal se hledat Zlatonku.

„A míč má v držení Nebelvír, Alice Spinnetová z nebelvírského mužstva má Camrál a míří s ním přímo ke zmijozelské brance, to vypadá slibně, Alice! Ale ne, sakra… Camrálu se zmocnil Warrington, Warrington ze Zmijozelu se řítí přes celé hřiště — PRÁSK! To byla vynikající práce s Potloukem v podání George Weasleyho, Warrington upustil Camrál, toho se zmocnila — Johnsonová, míč má znovu v držení Nebelvír — tak dělej, Angelino! — překrásná klička kolem Montaguea — uhni, Angelino, to je Potlouk ! — A DÁVÁ GÓL! DESET NULA PRO NEBELVÍR!“