Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Já žádnou pomoc nepotřebuju,“ zašeptal Ron. „To je přece jasné, co tohle znamená. Dnes v noci bude příšerná mlha.“

Harry i Hermiona se hlasitě rozhihňali.

„Tak klid, prosím!“ napomenula je profesorka Trelawneyová, když se k nim otočily hlavy všech ostatních. Parvati a Levandule se tvářily šokovaně. „Rušíte jasnovidné vibrace!“ Přistoupila k nim a nahlédla do jejich křišťálové koule. Harry cítil, jak mu srdce padá do kalhot. Byl si jistý, že ví, co přijde…

„Něco tam je!“ zašeptala profesorka Trelawneyová a sklonila obličej blíž ke kouli, která se tak dvojnásobně odrazila v jejích velkých brýlích. „Něco se tam pohybuje… ale co to je?“

Harry byl ochoten vsadit všechno, co mu na světě patří, včetně svého Kulového blesku, že ať to bude cokoli, nebude to nic pěkného. A skutečně…

„Bože můj…!“ vydechla profesorka Trelawneyová a upřeně pohlédla na Harryho. „Je tam, je zřetelnější než kdy dřív… chlapče můj drahý , krade se k tobě, je čím dál větší — je to Smr…“

„ Proboha zas! “ přerušila ji hlasitě Hermiona. „ Už zas ten směšný Smrtonoš!“

Profesorka Trelawneyová zdvihla své obrovské oči a pohlédla na Hermionu. Parvati něco pošeptala Levanduli a obě se na Hermionu pohoršeně zamračily. Profesorka Trelawneyová vstala a prohlížela si Hermionu s neklamnou záští.

„S lítostí musím konstatovat, že od prvního okamžiku, kdy jsi přišla do téhle třídy, má drahá, bylo zcela zřejmé, že pro vznešené umění jasnovidectví nemáš potřebné předpoklady. Nepamatuji se dokonce, že bych kdy potkala žáka, jehož mysl by byla tak beznadějně přízemní.“

Následoval okamžik ticha. A pak…

„Výborně!“ vyhrkla náhle Hermiona, vstala a nacpala Odhalování věcí budoucích do brašny. „Výborně!“ zopakovala ještě jednou a přehodila si brašnu přes rameno tak rázně, že Rona málem shodila ze židle. „Takže já to vzdávám! Končím!“

A k naprostému úžasu celé třídy přešla Hermiona k padacím dveřím, kopnutím je rozrazila, vlezla na žebřík, sestoupila a zmizela jim z očí.

Trvalo několik minut, než se třída znovu soustředila na práci. Profesorka Trelawneyová jako by na Smrtonoše úplně zapomněla. Náhlým pohybem se odvrátila od Harryho a Ronova stolku a poněkud těžce oddechovala, když si přitahovala tenoučkou šálu blíž ke krku.

„Jůůůů!“ vyjekla najednou Levandule tak hlasitě, že sebou všichni vylekaně škubli. „Jůůůů, paní profesorko, zrovna jsem si vzpomněla! Vy jste ji viděla odcházet, že je to tak? Že jste ji viděla, paní profesorko! Někdy kolem Velikonoc nás jeden z vás opustí navždy! To jste předpověděla už dávno , paní profesorko!“

Profesorka Trelawneyová jí věnovala laskavý úsměv.

„Ano, moje drahá, skutečně jsem věděla, že se s námi slečna Grangerová rozloučí. Člověk ovšem pokaždé doufá, že si znamení nesprávně vyložil… Rozuměj, vnitřní oko může být opravdové břímě…“

Bylo vidět, že na Levanduli a Parvati to hluboce zapůsobilo. Obě se posunuly stranou, aby si profesorka Trelawneyová mohla přisednout k jejich stolku.

„Že má dnes Hermiona den, co?“ zamumlal Ron Harrymu a zatvářil se trochu vylekaně.

„To tedy má…“

Harry pohlédl do křištálové koule, neviděl v ní však nic než převalující se bílou mlhu. Opravdu profesorka Trelawneyová znovu spatřila Smrtonoše? Spatří ho i on? Poslední, co teď s neúprosně se blížícím finále famfrpálu potřeboval, byla další málem smrtelná nehoda.

O velikonočních prázdninách si nikdo doopravdy neodpočal. Žáci třetího ročníku ještě nikdy nedostali tolik domácích úkolů najednou. Neville Longbottom vypadal, že nemá daleko k nervovému zhroucení, a nebyl sám.

„A tomuhle se říká prázdniny!“ rozčiloval se nahlas jednoho odpoledne ve společenské místnosti Seamus Finnigan. „Do zkoušek je přece ještě spousta času, tak na co si to hrajou?“

Nikdo však neměl víc práce než Hermiona. I bez jasnovidectví jí pořád zbývalo víc předmětů než komukoli jinému. Večer obvykle ze společenské místnosti odcházela jako poslední a následujícího dne ráno se jako první objevovala v knihovně. Pod očima měla stejně hluboké kruhy jako Lupin a neustále působila dojmem, že se užuž rozpláče.

Odpovědnost za odvolání rozsudku nad Klofanem na sebe převzal Ron. Když se právě nevěnoval vlastním povinnostem, pracně se probíral neuvěřitelně tlustými spisy jako Stručná příručka psychologie hipogryfů a Zvíře nebo bestie: Studie brutality hipogryfů . Zabral se do nich natolik, že dokonce zapomínal spílat Křivonožkovi.

Harry mezitím musel na vlastní domácí úkoly hledat čas mezi každodenními famfrpálovými tréninky, vůbec už nemluvě o nekonečných diskusích, které s Woodem vedl o herní taktice. Zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem se měl konat první sobotu po velikonočních prázdninách. Zmijozelští vedli tabulku turnaje o rovné dvě stovky bodů. To znamenalo (jak Wood svému týmu neustále připomínal), že chtějí-li získat pohár, musí nadcházející utkání vyhrát vyšším rozdílem. Znamenalo to také, že hlavní tíže vítězství spočívala na Harryho bedrech, protože za polapení Zlatonky se udělovalo sto padesát bodů.

„Takže ji musíš chytit teprve tehdy , až povedeme o víc než padesát bodů,“ zdůrazňoval nepřetržitě Wood. „Jen budeme-li mít náskok přes padesát bodů, protože jinak sice zápas vyhrajeme, ale prohrajeme pohár. Je ti to doufám jasné? Musíš Zlatonku chytit teprve tehdy, až…“

„JÁ VÍM, OLIVERE!“ zaječel Harry.

Nadcházejícím zápasem byla celá nebelvírská kolej absolutně posedlá. Nebelvír nezískal famfrpálový pohár od té doby, kdy za jeho mužstvo jako chytač hrál legendární Charlie Weasley (Ronův druhý nejstarší bratr). Harry však pochyboval o tom, zda si někdo z ostatních, dokonce včetně Wooda, přeje vítězství stejně toužebně jako on sám. Nepřátelství mezi Harrym a Malfoyem dosáhlo rekordní intenzity. Malfoye stále ještě hnětlo ponížení, které utrpěl při onom incidentu v Prasinkách, kdy po něm Harry házel blátem, a ještě víc ho štvalo, že se mu nějak podařilo vykroutit se z trestu. Harry zase nezapomněl na Malfoyův podrazácký pokus při utkání proti Havraspáru; byla to ovšem záležitost s Klofanem, která ho plnila maximálním odhodláním zvítězit nad Malfoyem před očima celé školy.

Ještě nikdy v historii, alespoň co paměť všech přítomných sahala, žádnému zápasu nepředcházela tak emocionálně vypjatá atmosféra. Když skončily prázdniny, dosáhlo napětí mezi oběma týmy a jejich kolejemi kritického bodu. Na chodbách školy došlo k celé řadě drobných potyček, které vyvrcholily ošklivým incidentem, po němž jeden žák nebelvírského čtvrtého ročníku a jeden žák zmijozelského šestého ročníku skončili na ošetřovně, protože jim oběma z uší rašil pórek.

Pro Harryho znamenalo zmíněné období obzvlášť zlé časy. Nedošel na vyučování bez toho, aby mu zmijozelští ze dveří okolních učeben nenastavovali nohy a nesnažili se dát mu stoličku. Ať šel kamkoli, objevovali se někde poblíž Crabbe s Goylem a zklamaně zase mizeli, pokud byl obklopen spoustou dalších lidí. Wood totiž nařídil, aby měl Harry na každém kroku doprovod ochranného oddílu pro případ, že by se zmijozelští pokusili vyřadit ho ze hry. Celá nebelvírské kolej se tohoto úkolu nadšeně ujala, takže se Harry na jedinou vyučovací hodinu nedokázal dostat včas, protože ho ze všech stran neustále kryl početný štěbetající dav. Harry sám si spíš než o sebe dělal starosti o Kulový blesk. Když na něm právě nelétal, zamykal ho do kufru a o přestávkách pravidelně odbíhal do nebelvírské věže přesvědčit se, že ho tam pořád má.