Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Na Lupinově tváři se rozhostil jakýsi zvláštní, neproniknutelný výraz.

„No tak?“ dotíral Snape.

Lupin dál upřeně zíral na plánek. Harry měl dojem, že o něčem horečně přemýšlí.

„No tak ?“ opakoval Snape. „Ten pergamen je očividně plný černé magie. To je přece obor, ve kterém jsi vyhlášený expert, Lupine. Kde myslíš, že Potter k něčemu takovému přišel?“

Lupin zdvihl oči a jediným kratičkým pohledem Harrymu naznačil, aby se do toho nepletl.

„Plný černé magie?“ opakoval měkce. „To si vážně myslíš, Severusi? Já bych řekl, že je to jen kus pergamenu, který uráží každého, kdo se ho pokusí přečíst. To je sice dětinské, ale rozhodně nijak nebezpečné. Počítám, že ho Harry koupil v nějakém obchodu s žertovnými předměty —“

„Opravdu?“ ucedil Snape. Ústa mu ztuhla vztekem. „Myslíš, že něco takového mohl sehnat v obchodu s žertovnými předměty? Nemyslíš, že je pravděpodobnější, že to dostal přímo od výrobců ?“

Harry nechápal, co tím chce Snape říct. Stejně na tom byl i Lupin.

„Myslíš tím od pana Červíčka nebo od některého z těch ostatních?“ zeptal se. „Ty snad někoho z nich znáš, Harry?“

„Ne,“ ujistil ho spěšně Harry.

„No tak vidíš, Severusi,“ otočil se Lupin zpět k Snapeovi. „Připadá mi to jako něco od Taškáře…“

Jako na zavolanou vrazil do pracovny Ron. Byl absolutně bez dechu a sotva se stačil zarazit před Snapeovým psacím stolem. Držel se za hrudník, v němž ho píchalo, a snažil se promluvit.

„Ty věci — jsem dal — Harrymu — já,“ lapal po dechu. „Koupil jsem je — už dávno —“

„No prosím!“ zaradoval se Lupin, zamnul si ruce a spokojeně se rozhlédl. „A je to zřejmě všechno jasné! Severusi, tohle si vezmu s sebou, smím?“ Složil plánek a zastrčil si ho pod hábit. „Harry, Rone, pojďte se mnou, chci si s vámi promluvit o tom pojednání o upírech. — Omluv nás, Severusi.“

Harry se neodvážil na Snapea pohlédnout, když odcházeli z jeho pracovny. Bez jediného slova se s Ronem a s Lupinem vrátil až do vstupní síně. Teprve tam se otočil k Lupinovi.

„Pane profesore, já —“

„Nechci slyšet žádné vysvětlování,“ zarazil ho přísně Lupin. Rozhlédl se po prázdné vstupní síni a ztlumil hlas. „Čirou náhodou je mi známo, že tenhle plánek před mnoha lety pan Filch zkonfiskoval jednomu z žáků. Ano, vím, že je to plánek,“ dodal, když viděl ohromené pohledy Harryho a Rona. „Nevím, jak jste se k němu dostali vy dva, ale doopravdy žasnu nad tím, že jste nám ho neodevzdali. Zejména poté, co se stalo naposledy, když jeden žák někde nechal ležet volně přístupné informace o hradě. A rozhodně ti ho nemohu vrátit, Harry.“

Harry ani nečekal nic jiného. Navíc příliš dychtil po informacích, než aby protestoval.

„Proč si Snape myslel, že jsem ho dostal od jeho výrobců?“

„Protože…“ zaváhal Lupin, „protože ti, co ten plánek nakreslili, by tě určitě chtěli vylákat ven ze školy. Považovali by to za ohromnou legraci.“

„Vy je znáte ?“ zeptal se užasle Harry.

„Setkal jsem se s nimi,“ přisvědčil stroze Lupin. Díval se na Harryho vážněji než kdykoli dřív.

„Nepočítej s tím, že tě budu ještě někdy vytahovat z bryndy, Harry. K tomu, abys bral Siriuse Blacka vážně, tě donutit nemůžu. Domníval jsme se ale, že to, co slyšíš, když se k tobě mozkomorové dostanou příliš blízko, na tebe bude mít větší účinek. Tvoji rodiče položili životy za to, aby zachránili ten tvůj, Harry. Špatně se jim odvděčuješ, když jejich oběť dáváš v sázku kvůli pytlíku čarodějnických rošťáren.“

Otočil se a odešel; Harry si po jeho odchodu připadal mnohem hůř než kdykoli ve Snapeově pracovně. Pomalu s Ronem stoupali po mramorovém schodišti. Když procházeli kolem jednooké čarodějnice, vzpomněl si Harry na neviditelný plášť — pořád ještě byl tam dole. Neodvažoval se však jít si pro něj.

„Za to můžu já,“ ozval se najednou Ron. „To já tě přemluvil, abys šel se mnou do Prasinek. Lupin má pravdu, byla to pitomost, neměli jsme to dělat —“

Zarazil se v půli věty. Došli právě k chodbě, kterou sem a tam přecházeli bezpečnostní trollové, a zjistili, že jim vstříc kráčí Hermiona. Jediný pohled na ni Harrymu prozradil, že už slyšela, co se stalo. Srdce mu vylétlo až do krku — řekla to profesorce McGonagallové?

„Přišla ses nám vysmát?“ vyjel vztekle Ron, když se před nimi zastavila. „Nebo jsi na nás teprve teď byla žalovat?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Hermiona. V ruce držela dopis a rty se jí chvěly. „Jen jsem si myslela, že byste to měli vědět… Hagrid ten případ prohrál. Klofan bude popraven.“

„Poslal — poslal mi tohle,“ pokračovala Hermiona a podávala jim dopis.

Harry ho od ní vzal. Pergamen byl zavlhlý a inkoust byl místy natolik rozmazaný obrovskými slzami, že text přečetl jen s velkými obtížemi.

Milá Hermiono,

prohráli jsme. Dovolili mně vodvízt si ho zpátky do Bradavic. Datum popravy bude teprv stanovený.

Klofanovi se v Londýně moc líbilo.

Nezapomenu na všechnu pomoc,

kterou jsi nám poskytla.

„To přece nemůžou udělat,“ vydechl Harry. „To nemůžou. Klofan není nebezpečný.“

„Malfoyův otec komisi zastrašil, donutil ji k tomu,“ prohlásila Hermiona a otírala si oči. „Víte, co je zač. A komise je banda třaslavých senilních tupců, co si nechali nahnat strach. Bude samozřejmě odvolací řízení, to se koná vždycky. Jenže já nevidím žádnou naději — nic se nezmění —“

„Ale ano, změní!“ vyhrkl zaníceně Ron. „Tentokrát nebudeš muset všechnu tu práci obstarávat sama, Hermiono. Budu ti pomáhat.“

„Ach, Rone!“

Hermiona objala Rona kolem krku a v tu ránu se zhroutila. Rona tím úplně vyděsila a začal ji neobratně hladit po vlasech. Po chvíli se od něj odtáhla.

„Rone, to s Prašivkou je mi doopravdy moc líto…“ zavzlykala.

„No… vždyť ona… Už byla stará,“ koktal Ron, kterému se obrovsky ulevilo, když ho konečně pustila. „A vlastně už k ničemu nebyla. Kdoví, třeba mi teď mamka s taťkou koupí sovu.“

Bezpečnostní opatření, která byla na žáky po druhém Blackově vloupání do školy uvalena, znemožňovala Harrymu, Ronovi a Hermioně navštěvovat po večerech Hagrida. Jedinou příležitost, kdy si s ním mohli promluvit, měli při hodinách péče o kouzelné tvory.

Byl ještě šokovaný z vyneseného rozsudku.

„Je to všecko moje vina. Jazyk mi ouplně zdřevěněl. Voni tam proti mně seděli v těch černejch hábitech a mně v jednom kuse padaly papíry s poznámkama na podlahu a zapomínal jsem všecky ty věci, cos mi našla, Hermiono. A potom vstal Lucius Malfoy, prones svou řeč a komise rozhodla do puntíku přesně, jak chtěl on…“

„Ještě zbývá odvolání!“ prohlásil odhodlaně Ron. „Ještě to nevzdávej, pracujeme na tom!“

Spolu se zbytkem třídy se vraceli zpět k hradu. Před sebou viděli Malfoye ve společnosti Crabbeho a Goyla; neustále se otáčel a posměšně se smál.

„To k ničemu nebude, Rone,“ povzdechl si smutně Hagrid, když došli k hradnímu schodišti. „Lucius Malfoy má celou tu komisi v kapse. Nezbejvá mně než dohlídnout, aby Klofan měl zbejvající dny svýho života tak šťastný, jako eště nikdy. To jsem mu prostě dlužnej…“