Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Dokonce i bradavičtí duchové se jí raději vyhýbají,“ vyprávěl Ron, když se opírali o plot a prohlíželi si ji. „Ptal jsem se Skoro bezhlavého Nicka… říkal, že podle toho, co slyšel, tam přebývá nějaká pěkně drsná chasa. Dovnitř se nikdo nedostane. Fred s Georgem to zkoušeli, ale všechny vchody jsou hermeticky uzavřené…“

Harry, který se při výstupu do kopce pořádně zahřál, právě uvažoval o tom, že si na pár minut svlékne neviditelný plášť, když odněkud znedaleka zaslechli čísi hlasy. Někdo se blížil k domu z protější strany kopce; o minutku později se objevil Malfoy, kterému šli v patách Crabbe a Goyle. Malfoy jim právě cosi říkal.

„…už by mi každým dnem měla přijít od otce sova. Musel na to přelíčení jít, aby jim pověděl, jak to bylo s tou mojí rukou… že jsem s ní tři měsíce nemohl pohnout…“

Crabbe s Goylem se zachechtali.

„Je mi fakt líto, že neuslyším, jak se ho ten zarostlý přiblblý kolohnát bude snažit hájit: ,Von přeci vůbec neni zlej, vážně…’ — Říkám vám, že s tím hipogryfem je už teď amen…“

Malfoy si náhle všiml Ronovy přítomnosti. Tvář se mu roztáhla ve zlomyslném úšklebku.

„Co tady děláš, Weasleyi?“

Zahleděl se na zchátralý dům za Ronem.

„Nejspíš bys tady hrozně rád bydlel, že jo, Weasleyi? Necháváš si zdát o tom, že máš ložnici jen sám pro sebe? Slyšel jsem, že doma spíte všichni v jednom pokoji — je to pravda?“

Harry popadl Rona zezadu za hábit, aby mu zabránil vrhnout se po Malfoyovi.

„Přenech ho mně,“ zasyčel mu do ucha.

Tak dokonalou příležitost prostě nemohl propást. Tiše se přikradl Malfoyovi, Crabbemu a Goylovi za záda, sehnul se a sebral z rozbahněné cesty obrovskou hroudu bláta.

„Zrovna jsme se bavili o tvém kamarádíčkovi Hagridovi,“ oznámil Ronovi Malfoy. „Jen jsme se snažili představit si, co asi říká komisi pro likvidaci nebezpečných tvorů. Myslíš, že bude brečet, až tomu jeho hipogryfovi uříznou…“

PLESK!

Malfoyovi poskočila hlava dopředu, když ho trefila hrouda bláta; z jeho stříbřitě plavých vlasů náhle odkapávalo na zem špinavé bahno.

„Co to —“

Ron se rozchechtal tak upřímně, že se musel přidržet plotu, aby se udržel na nohou. Malfoy, Crabbe a Goyle se otočili a přihlouple se rozhlíželi kolem. Malfoy se snažil otřít si vlasy od bláta.

„Opravdu tady nahoře straší, že?“ poznamenal Ron s výrazem člověka, který mluví o počasí.

Crabbe a Goyle se tvářili vystrašeně. Proti duchům jim jejich vypracované svaly nebyly nic platné. Malfoy těkal vzteklýma očima po liduprázdném okolí.

Harry se tiše kradl podél cesty k místu, kde jedna obzvlášť rozčvachtaná louže nabízela bohatou zásobu ohavně páchnoucího nazelenalého svinstva.

PLESK!

Tentokrát dostali svou dávku Crabbe s Goylem. Goyle začal na místě zuřivě poskakovat a snažil se vytřít si bahno z malých tupých očí.

„Přilétlo to támhle odtud!“ vyhrkl Malfoy, otřel si obličej a upřeně se zadíval na místo asi tak metr dva nalevo od Harryho.

Crabbe se jako mátoha vztekle vrhl kupředu, s dlouhými pažemi nataženými před sebou. Harry se přikrčil, prosmýkl se kolem něj, zdvihl ze země klacek a přetáhl ho přes záda. Popadal se za břicho tichým smíchem, když Crabbe předvedl ve vzduchu jakousi piruetu, aby zjistil, kdo po něm klacek hodil. Protože Ron byl jediný, koho Crabbe viděl, rozběhl se směrem k němu, Harry mu však nastavil nohu. Crabbe zakopl — a jeho obrovská plochá noha se zachytila v lemu Harryho pláště. Harry pocítil prudké škubnutí a pak mu neviditelný plášť sklouzl z obličeje.

Na zlomek vteřiny mu Malfoy hleděl přímo do tváře.

„ÁÁÁÁÁ!“ zařval a ukázal na Harryho hlavu. Pak se prudce otočil a krkolomnou rychlostí se rozběhl zpět z kopce dolů; Crabbe s Goylem ho následovali.

Harry se honem zahalil pláštěm. To, co se stalo, se už však nedalo napravit.

„Harry!“ vyhrkl Ron, klopýtavě pokročil kupředu a zoufale hleděl na místo, kde mu Harry zmizel z dohledu, „asi bys měl honem běžet! Jestli to Malfoy někomu poví — musíš se vrátit na hrad, honem —“

„Tak zatím ahoj,“ rozloučil se Harry a bez dalšího slova se rozběhl po cestičce dolů do Prasinek.

Uvažoval o tom, zda Malfoy uvěří tomu, co viděl. A bude někdo věřit Malfoyovi? O neviditelném plášti nikdo nevěděl — totiž nikdo kromě Brumbála. Harryho žaludek udělal kotrmelec — pokud Malfoy něco poví, bude Brumbál hned vědět, co se stalo…

Zpátky do Medového ráje, zpátky dolů po schodech do sklepa, přes kamennou podlahu k padacím dvířkům — tam si svlékl plášť, strčil si ho do podpaží a jak nejrychleji mohl, rozběhl se chodbou… Malfoy to určitě stihne zpět dřív než on… Jak dlouho mu potrvá, než najde někoho z učitelů? Přestože se mu nedostávalo dechu a v boku ho bolestivě píchalo, Harry nezpomalil, dokud nedorazil ke kamenné skluzavce. Věděl, že plášť bude muset nechat na místě, byl by to příliš výmluvný důkaz proti němu, kdyby už Malfoy stačil informovat některého učitele. Zastrčil ho do temného kouta a pak začal maximální možnou rychlostí šplhat vzhůru; zpocené ruce se mu smekaly po okrajích šachty. Když dospěl až pod hrb kamenné čarodějnice, zaťukal na něj hůlkou, vystrčil hlavu a vytáhl se ven. Hrb se za ním zavřel, a právě když Harry vyskočil zpoza sochy, slyšel, že se k němu přibližují rázné kroky.

Byl to Snape. Blížil se k Harrymu rychlým tempem, s černým hábitem rozevlátým za sebou, a zastavil se těsně u něj.

„Táák,“ protáhl.

Ve tváři mu pohrával sotva potlačovaný triumf. Harry se snažil nasadit nevinný výraz, až příliš si však byl vědom svého zpoceného obličeje a zablácených rukou, které honem zastrčil do kapes.

„Pojďte se mnou, Pottere,“ nařídil mu Snape.

Harry ho následoval po schodech dolů a pokoušel se otřít si ruce do čista o vnitřek hábitu tak, aby si toho Snape nevšiml. Po dalším schodišti sestoupili do sklepení a pokračovali ke Snapeově pracovně.

Harry tam byl pouze jednou a i tenkrát kvůli velice vážnému maléru. Snape si od jeho poslední návštěvy obstaral několik dalších odporných exponátů, které měl rozestavené ve sklenicích na polici za pracovním stolem, kde se leskly v plamenech ohně a přispívaly k hrozivé atmosféře celé místnosti.

„Posaďte se!“ vyštěkl Snape.

Harry se posadil, Snape však zůstal stát.

„Pan Malfoy za mnou právě byl s velice podivnou historkou, Pottere,“ začal Snape.

Harry neodpověděl.

„Řekl mi, že byl nahoře u Chroptící chýše, a narazil tam na Weasleyho — očividně byl sám.“

Harry stále nic neříkal.

„Pan Malfoy tvrdí, že stál a hovořil s ním, když ho najednou zezadu trefila do hlavy velká hrouda bláta. Jak myslíte, že se to mohlo stát?“

Harry se snažil nasadit výraz mírného překvapení.

„To nevím, pane profesore.“

Snapeovy oči se zavrtávaly do Harryho. Bylo to přesně totéž jako snažit se čelit pohledu hipogryfa. Harry se usilovně pokoušel nemrkat.

„Pan Malfoy poté spatřil jisté pozoruhodné zjevení. Nenapadá vás, co to mohlo být, Pottere?“

„Ne,“ ujistil ho Harry, který tentokrát usiloval, aby jeho hlas zněl nevinně zvědavě.

„Byla to vaše hlava, Pottere. Vznášela se ve vzduchu.“

Následovalo dlouhé ticho.

„Možná by si měl Malfoy zajít za madame Pomfreyovou,“ mínil nakonec Harry „Jestli má takovéhle vidiny…“