Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Já nemůžu, Harry, pořád ještě mi zbývá přečíst čtyři sta dvaadvacet stran,“ omlouvala se Hermiona, v jejímž hlase nyní zaznívaly známky hysterie. „A každopádně,“ ohlédla se také na Rona, „ on by mě tam nechtěl.“

Proti tomu se opravdu nedalo argumentovat, protože Ron si právě tento okamžik vybral k tomu, aby hlasitě prohlásil: „Kdyby Prašivku nesežral ten kocour, mohla si teď dát pár těchhle fondánových mušek, měla je totiž doopravdy ráda…“

Hermioně vytryskly slzy. Než stačil Harry cokoli říct nebo udělat, strčila si svou obrovskou knihu do podpaží a s hlasitým vzlykáním se rozběhla ke schodišti vedoucímu k dívčím ložnicím, kde se jim ztratila z očí.

„Nemůžeš jí dát pokoj?“ zeptal se Harry tiše Rona.

„Nemůžu,“ odsekl stroze Ron. „Kdyby se aspoň tvářila, jako že jí to je líto — ale ne, to Hermiona nikdy nepřizná, že nemá pravdu. Pořád dělá, jako by Prašivka odjela na dovolenou nebo co.“

Nebelvírská oslava skončila teprve tehdy, když se ve společenské místnosti v jednu hodinu ráno objevila profesorka McGonagallová v kostkovaném županu a se síťkou na vlasech a nesmlouvavě nařídila, aby si všichni šli lehnout. Harry s Ronem vyšli po schodech do své ložnice a stále ještě se bavili o včerejším utkání. Pak si konečně Harry vyčerpaně zalezl do postele, zatáhl za sebou nebesa, aby k němu nepronikaly paprsky měsíčního světla, ulehl a téměř okamžitě cítil, jak se ho zmocňuje spánek…

Zdál se mu velice podivný sen. Procházel jakýmsi lesem, Kulový blesk si nesl položený na rameni a sledoval cosi stříbřitě bílého. Ta věc se proplétala mezi stromy před ním, takže ji vždy zahlédl jen na kratičký okamžik mezi listy. Chtěl ji co nejrychleji dohnat a přidal do kroku, jenže jakmile zrychlil, udělal totéž i pronásledovaný. Harry se rozběhl a slyšel, jak před ním nabírá rychlost dusot kopyt. Teď už běžel, jak nejrychleji dovedl, a před sebou stále slyšel údery kopyt do země. Pak náhle zabočil, ocitl se na mýtině a…

„OOOOOOUUUUUUU! NNNEEEEEEEEE!“

Harry se probudil stejně náhle, jako by ho někdo udeřil do obličeje. V naprosté tmě si připadal dezorientovaně, zápolil s nebesy… Slyšel, jak se kolem něj něco hýbe, a pak z protější strany ložnice zaslechl hlas Seamuse Finnigana.

„Co se děje?“

Harry měl dojem, že slyší, jak se dveře ložnice hlasitě zabouchly. Konečně našel mezeru mezi závěsy kolem postele, odtrhl je od sebe — a v tomtéž okamžiku Dean Thomas zapálil svou lampu.

Ron seděl na posteli, z níž byly na jedné straně stržené závěsy, a ve tváři měl výraz absolutní hrůzy.

„Black! Sirius Black! A měl nůž!“

„ Cože? “

„Byl tady! Právě teď! Rozpáral závěsy! Probudil mě!“

„Víš určitě, že se ti to jen nezdálo, Rone?“ ubezpečoval se Dean.

„Tak se podívej na ty závěsy! Říkám vám, že tady byl!“

Všichni se vyhrabali z postelí. Harry dorazil jako první ke dveřím ložnice a společně se rozběhli po schodech dolů. Za zády se jim začaly otevírat dveře a spolužáci za nimi volali ospalými hlasy.

„Kdo to křičel?“

„Co tam děláte?“

Společenská místnost byla osvětlena září dohasínajícího ohně a stále ještě plná odpadků, které tu zbyly po oslavě. Nikdo v ní nebyl.

„Víš jistě , že se ti to nezdálo, Rone?“

„Říkám vám, že jsem ho viděl!“

„Co je to tu za kravál?“

„Profesorka McGonagallová vás přece poslala spát!“

Po druhém schodišti sbíhalo několik dívek, které si se zíváním natahovaly župany. Znovu se začali objevovat i chlapci.

„Výborně! Takže se pokračuje?“ pochvaloval si Fred Weasley.

„Všichni okamžitě zpátky nahoru!“ zavelel Percy, který se spěšně objevil ve společenské místnosti a ještě v běhu si k pyžamu připínal odznak primuse.

„Percy, Sirius Black!“ oznámil mdlým hlasem Ron. „V naší ložnici! S nožem! Vzbudil mě!“

Ve společenské místnosti zavládlo naprosté ticho.

„Nesmysl!“ odsekl Percy, ale zatvářil se vyděšeně. „Asi ses přejedl, Rone — tlačila tě noční můra —“

„Říkám ti —“

„No tak, vážně, nic se nemá přehánět!“

Profesorka McGonagallová se vrátila. Rozčileně za sebou přibouchla portrét, když vcházela do společenské místnosti, a rozzuřeně se rozhlížela kolem.

„Velice mě potěšilo, že Nebelvír to utkání vyhrál, ale tohle už začíná být směšné. Spoléhala jsem se, že to zvládnete líp, Percy!“

„K tomu, co se tu teď děje, jsem rozhodně nedal svolení, paní profesorko!“ ohradil se Percy a uraženě se nafoukl. „Zrovna jsem jim přikazoval, aby se všichni vrátili do postele! Můj bratr Ron měl zlý sen —“

„TO NEBYL ŽÁDNÝ ZLÝ SEN!“ vřískl vztekle Ron. „PROBUDIL JSEM SE, PANÍ PROFESORKO, A STÁL NADE MNOU SIRIUS BLACK. V RUCE DRŽEL NŮŽ!“

Profesorka McGonagallová na něj ohromeně zírala.

„Nebuďte směšný, Weasley, jak by asi mohl proniknout otvorem v portrétu?“

„Na to se zeptejte jeho!“ poradil jí Ron a ukázal roztřeseným prstem na zadní stranu portrétu sira Cadogana. „Zeptejte se ho, jestli ho viděl —“

Profesorka McGonagallová Rona zpražila podezřívavým pohledem, pak zatlačila na portrét, otevřela ho a vyšla ven. Celá společenská místnost naslouchala se zatajeným dechem.

„Sire Cadogane, nechal jste před chvílí vstoupit do nebelvírské věže nějakého muže?“

„Samozřejmě, vážená dámo!“ ujistil ji hlasitě sir Cadogan.

Následovalo ohromené ticho, jež zavládlo ve společenské místnosti i před jejími dveřmi.

„Vy — vy jste ho pustil ?“ vykoktala profesorka McGonagallová. „Ale — ale co heslo?“

„Hesla měl,“ oznámil hrdě sir Cadogan. „Měl hesla na celý týden dopředu, vážená dámo. Přečetl mi je z takového malého papírku.“

Profesorka McGonagallová se otvorem v podobizně protáhla zpět do společenské místnosti, kde zůstala stát tváří v tvář ohromeným žákům. Byla bílá jako křída.

„Která osoba,“ zeptala se roztřeseným hlasem, „která nekonečně pošetilá osoba si zapsala hesla na tento týden a potom je někde nechala ležet?“

Zavládlo dokonalé ticho, které narušilo jen to nejtišší představitelné vyděšené zakvílení. Neville Longbottom, který se třásl od hlavy až po paty v plyšových bačkorách, váhavě zvedl ruku.

Té noci nikdo v nebelvírské věži nespal. Všichni věděli, že je hrad znovu prohledáván, a celá kolej zůstala ve společenské místnosti, kde čekala na zprávu, jestli se Blacka podařilo chytit. Za svítání se opět objevila profesorka McGonagallová a sdělila žákům, že Sirius Black opět uprchl.

Všude, kam následujícího dne zavítali, mohli pozorovat známky přísnějších bezpečnostních opatření. Profesora Kratiknota viděli, jak vstupní bránu učí podle velké podobizny poznat Siriuse Blacka. Filch náhle zaměstnaně pobíhal chodbami sem a tam a zatloukal prkny všechno od drobných prasklin ve zdech až po myší díry. Sir Cadogan dostal výpověď. Jeho podobizna byla přenesena zpět na osamělé odpočívadlo v sedmém patře a na jeho místo se vrátila Buclatá dáma. Byla odborně zrestaurována, stále ještě však pociťovala obrovskou nervozitu a ke své někdejší práci se upsala pouze pod podmínkou, že se jí dostane zvláštní ochrany. Byla najata parta nevlídných bezpečnostních trollů, kteří ji měli hlídat. Trollové v hrozivě vyhlížející skupině přecházeli chodbou, bručivě se spolu domlouvali a porovnávali velikost svých kyjů.