Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Vypadalo to, že přátelství mezi Ronem a Hermionou dospělo k definitivnímu konci. Byli na sebe navzájem tak navztekaní, že Harry neviděl možnost, jak by se ještě kdy usmířili.

Rona nejvíc rozčilovalo, že Hermiona nikdy nebrala vážně Křivonožkovy pokusy Prašivku sežrat, že se nenamáhala dost pořádně ho hlídat a že se i teď snažila předstírat, že se Křivonožka ničím neprovinil, a vybízela Rona, aby se po Prašivce podíval pod postelemi všech spolužáků. Hermiona zase zaníceně vykřikovala, že Ron nemá jediný důkaz, že Křivonožka opravdu Prašivku sežral, že ty zrzavé chlupy tam mohly být už od Vánoc a že Ron je proti jejímu kocourovi zaujatý už od chvíle, kdy mu Křivonožka v Kouzelném zvěřinci skočil na hlavu.

Harry osobně vůbec nepochyboval o tom, že Křivonožka Prašivku sežral, když se však snažil Hermioně vysvělit, že tomu všechny okolnosti nasvědčují, ztratila Hermiona trpělivost i s ním.

„No jasně, jen drž s Ronem, stejně jsem věděla, že to tak dopadne!“ vyjela na něj ječivě. „Nejdřív to byl ten Kulový blesk, teď Prašivka a všechno je moje vina, co? Dej mi už pokoj, Harry, mám spoustu práce!“

Ron nesl ztrátu své krysy doopravdy velice těžce.

„No tak, Rone, přece jsi pořád vykládal, jaká je s Prašivkou nuda,“ domlouval mu uklidňujícím tónem Fred. „A hrozně dlouho už měla špatnou barvu a úplně se ztrácela před očima. Nejspíš pro ni bylo lepší, když zahynula takhle naráz. Jedno polknutí — pravděpodobně vůbec nic necítila.“

„ Frede! “ napomenula ho pobouřeně Ginny.

„Nedělala přece nic jiného, než že jedla a spala, Rone, sám jsi to říkal,“ připomínal George.

„Jednou kvůli nám přece pokousala Goyla!“ připomněl nešťastně Ron. „Pamatuješ, Harry?“

„Ano, to je pravda,“ uznal Harry.

„Okamžik jejího skutečného triumfu,“ přidal se Fred, který nedokázal udržet vážnou tvář. „Nechť jizva na Goylově prstu zůstane trvalou připomínkou její památky. No tak, Rone, nech už toho, vyprav se do Prasinek a kup si tam novou krysu. Jaký má smysl takhle fňukat?“

V posledním zoufalém pokusu nějak Rona rozptýlit ho Harry přemluvil, aby se s ním zašel podívat na závěrečný trénink nebelvírského mužstva před zápasem s Havraspárem, a slíbil mu, že po skončení tréninku si bude moci vyzkoušet let na Kulovém blesku. Jak se zdálo, Ron díky tomuto příslibu na chvilku na Prašivku pozapomněl („To je úžasné! Můžu si s ním zkusit střelit pár gólů?“), takže se oba společně vydali na famfrpálové hřiště.

Na madame Hoochovou, která stále ještě chodila na nebelvírské tréninky, aby mohla dohlížet na Harryho, zapůsobil Kulový blesk stejně fantasticky jako na všechny ostatní. Před zahájením hry ho na chvíli vzala do rukou a podělila se s nimi o svůj profesionální názor.

„Podívejte, jak je vyvážený! Pokud má řada Nimbus nějakou chybu, pak v tom, že se na ocase nepatrně naklání dozadu — dost často se stává, že po několika letech začnou maličko zpomalovat. Násada je také zmodernizovaná, maličko štíhlejší než u Zametáků, trochu mi připomíná staré Stříbrné šípy — škoda, že ty už se přestaly vyrábět, učila jsem se na jednom létat, bylo to opravdu báječné staré koště…“

Ještě chvíli se rozplývala dál v tomto duchu, dokud ji Wood nepřerušil: „Hmm, madame Hoochová? Myslíte, že byste ten Kulový blesk mohla Harrymu vrátit? Víte, potřebujeme ještě trénovat…“

„Ach — samozřejmě! Tady ho máte, Pottere,“ přikývla madame Hoochová. „Posadím se tady s Weasleyem…“

Odešla ze hřiště spolu s Ronem, posadili se na tribunu a nebelvírské mužstvo se shromáždilo kolem Wooda, který udílel poslední pokyny pro zítřejší zápas.

„Harry, právě jsem zjistil, kdo za Havraspár nastoupí jako chytač. Bude to Cho Changová. Chodí do čtvrtého ročníku a je zatraceně dobrá… Po pravdě řečeno jsem doufal, že nebude schopná nastoupit, měla nějaké problémy se zraněními…“ Wood se zamračil na znamení nesouhlasu s tím, že Cho Changová se dala kompletně dohromady, a pokračoval: „Na druhé straně létá na Kometě Dva-Šedesát, ta vypadá vedle tvého Kulového blesku jako dětská hračka.“ Vrhl na Harryho koště pohled plný nadšeného obdivu a zamumlal: „Tak dobrá, vážení, pusťme se do toho.“

Konečně, konečně mohl Harry nasednout na svůj Kulový blesk a odlepit se od země!

Bylo to lepší, než si představoval ve svých nejfantastičtějších snech. Kulový blesk měnil směr na to nejlehčí pohlazení; zdálo se, že reaguje spíše na jeho myšlenky než na dotek. Řítil se přes hřiště takovou rychlostí, že se stadion změnil v šedozelenou rozplizlou skvrnu. Harry zabočil tak prudce, že Alice Spinnetová vyděšeně vyjekla, pak přešel v dokonale zvládnutý střemhlavý pád, špičkami nohou pročísl trávu na hřišti a znovu se zdvihl třicet, čtyřicet, padesát stop do vzduchu…

„Vypouštím Zlatonku, Harry!“ zavolal na něj Wood.

Harry se otočil, rozlétl se k brankovým tyčím a cestou lehce předhonil jednoho z Potlouků, všiml si, jak Zlatonka vyskočila z úkrytu za Woodovými zády, a během deseti vteřin už ji pevně držel v ruce.

Celé mužstvo vybuchlo v šílený jásot. Harry nechal Zlatonku letět, poskytl jí asi minutový náskok, než za ní znovu bleskově vystartoval a proplétal se sem a tam mezi ostatními. Zpozoroval, že se schovává nedaleko kolena Katie Bellové, lehce opsal ladnou smyčku a opět ji chytil.

Byl to nejlepší z jejich dosavadních tréninků; celý tým, motivovaný přítomností Kulového blesku ve svém středu, bezchybně zvládal i ty nejobtížnější manévry, a když se všichni znovu shromáždili na zemi, neměl Wood k jejich výkonu jedinou kritickou připomínku, což se stalo, jak nezapomněl poznamenat George Weasley, vůbec poprvé.

„Nenapadá mě nic, co by nás zítra mohlo zastavit,“ zamýšlel se Wood. „Pokud totiž — Harry, ten svůj problém s mozkomory sis už vyřešil, doufám?“

„Jasně,“ ujistil ho Harry, pomyslel na svého neúčinného Patrona a přál si, aby byl silnější.

„Mozkomorové se tu znovu neukážou, Olivere,“ prohlásil sebevědomě Fred, „protože jinak by už Brumbál asi doopravdy vypěnil.“

„No, doufejme, že máš pravdu,“ povzdechl si Wood. „Každopádně vám všem díky za dobrou práci. Pojďme zpátky do věže, měli bychom jít brzy spát —“

„Já se tu ještě chvilku zdržím, Ron si chce ten Kulový blesk vyzkoušet,“ řekl Harry Woodovi. Zatímco zbytek týmu zamířil do šaten, Harry přešel k Ronovi, který přeskočil bariéru oddělující hřiště od tribun a setkal se s ním na půl cestě. Madame Hoochová na svém sedadle usnula.

„Tady máš,“ řekl Harry a podal Ronovi Kulový blesk.

Ron, který se tvářil jako u vytržení, nasedl na koště a okamžitě vyrazil do houstnoucí tmy; Harry zatím obcházel podél hřiště a sledoval ho. Padala už noc, když se madame Hoochová s poplašeným škubnutím probudila, vyčetla Harrymu a Ronovi, že ji nevzbudili dřív, a nemilosrdně je zahnala zpět na hrad.

Harry si položil Kulový blesk na rameno a vydali se s Ronem pryč ze stadionu zahaleného stíny; probírali přitom neobyčejně dokonalé letové vlastnosti Kulového blesku, jeho fenomenální zrychlení a schopnost okamžité změny směru. Byli v polovině cesty k hradu, když Harry pohlédl doleva a uviděl… Srdce mu v hrudi udělalo kotrmelec: v temnotě zářil pár očí.