Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Lupin upil trochu máslového ležáku a pokračoval: „A právě to čeká Siriuse Blacka. Bylo to dnes ráno v Denním věštci . Ministerstvo udělilo mozkomorům povolení to udělat, pokud ho vypátrají.“

Harry chvíli ohromeně seděl a zabýval se v duchu představou někoho, komu ústy vysáli duši z těla. Potom však pomyslel na Blacka.

„Zaslouží si to,“ prohlásil náhle.

„Myslíš?“ opáčil Lupin konverzačním tónem. „Opravdu myslíš, že si někdo něco takového zaslouží?“

„Zaslouží,“ opakoval tvrdohlavě Harry. „Za… za některé věci…“

Hrozně rád by byl Lupinovi pověděl o onom rozhovoru o Blackovi, který vyslechl U Tří košťat, o tom, jak Black zradil jeho matku a otce; to by ovšem znamenalo přiznat, že bez povolení navštívil Prasinky, a Harrymu bylo jasné, že to by na Lupina právě dobrým dojmem nezapůsobilo. Dopil tedy svůj máslový ležák, poděkoval Lupinovi a opustil učebnu dějin čar a kouzel.

Napůl teď už litoval, že se vůbec ptal, co že to je pod mozkomorovou kápí, protože odpověď byla až příliš děsivá, a byl tak pohroužen do nepříjemných myšlenek, jaké to asi musí být, když vám někdo vysaje duši z těla, že v polovině schodiště vrazil přímo do profesorky McGonagallové.

„Dávejte přece pozor, Pottere!“

„Promiňte, paní profesorko —“

„Zrovna jsem vás hledala v nebelvírské společenské místnosti. Tak tady máte to svoje koště, udělali jsme s ním všechno, na co jsme si jen vzpomněli, a zdá se, že je naprosto v pořádku. Máte někde nějakého velice dobrého přítele, Pottere…“

Harrymu poklesla brada. Profesorka McGonagallová mu podávala Kulový blesk, který vypadal stejně skvostně jako předtím.

„Můžu si ho doopravdy vzít?“ zeptal se Harry slabým hláskem. „Vážně?“

„Jistěže,“ přisvědčila profesorka McGonagallová a doopravdy se v tu chvíli usmívala. „Řekla bych, že se s ním ještě před tím sobotním zápasem budete muset procvičit, že ano? A mimochodem, Pottere — tentokrát vážně zkuste vyhrát, ano? Jinak totiž už osmý rok po sobě ztratíme naději na titul, jak mi zrovna včera večer laskavě připomněl profesor Snape…“

Neschopen slova si Harry odnesl Kulový blesk nahoru do nebelvírské věže. Když zahýbal za roh, viděl, že se k němu řítí Ron a šklebí se od ucha k uchu.

„Tak ti ho dala? Vynikající! Poslyš, platí pořád, že se na něm budu smět proletět? Zítra?“

„Jistě… co budeš chtít…“ koktal Harry a u srdce mu bylo radostněji než za celý předchozí měsíc. „Víš co? Měli bychom se usmířit s Hermionou. Myslela to přece dobře…“

„No jasně, samozřejmě,“ souhlasil Ron. „Je zrovna ve společenské místnosti — pro změnu se učí.“

Zabočili do chodby vedoucí k nebelvírské věži a spatřili Nevilla Longbottoma, jak zoufale přesvědčuje sira Cadogana, který ho zřejmě odmítal pustit dovnitř.

„Zapsal jsem si je,“ stěžoval si plačtivě Neville, „ale musel jsem je někde ztratit.“

„Tomu tak budu věřit!“ hřímal sir Cadogan. Pak si všiml Harryho a Rona. „Dobrý večer, moji stateční mladí pachtýři! Pojďte a nasaďte tomuhle ničemovi železa, snaží se vynutit si přístup do vnitřních komnat!“

„Buďte laskavě zticha!“ zarazil ho Ron, když spolu s Harrym došli k Nevillovi.

„Ztratil jsem hesla!“ svěřil se jim zbědovaný Neville. „Požádal jsem ho, aby mi nadiktoval hesla, která bude tento týden používat, protože je v jednom kuse mění, a teď nevím, kam jsem je založil.“

„Otesánek,“ otočil se Harry k siru Cadoganovi, který se zatvářil neobyčejně zklamaně a neochotně se předklonil, aby je vpustil do společenské místnosti. Celá místnost se náhle zaplnila vzrušeným mumláním, když k nim všichni přítomní otočili hlavy, a v příštím okamžiku už Harry užasle naslouchal výkřikům, jež patřily jeho Kulovému blesku.

„Kde jsi ho sehnal, Harry?“

„Necháš mě na něm svézt?“

„Už jsi na něm letěl, Harry?“

„Havraspár nebude mít šanci, létají všichni jen na Zametácích Sedmičkách!“

„Smím si ho podržet , Harry?“

Asi tak po deseti minutách, během nichž Kulový blesk koloval z ruky do ruky a sklízel obdiv ze všech stran, se zvědavci rozptýlili a Harry s Ronem konečně uviděli Hermionu, která je jediná nepřiběhla přivítat, hrbila se nad svými učebnicemi a důsledně se vyhýbala jejich pohledům. Když Harry a Ron přistoupili k jejímu stolu, konečně přece jen zdvihla oči.

„Tak jsem ho dostal zpátky,“ konstatoval Harry, usmál se na ni a zdvihl Kulový blesk nad hlavu.

„Vidíš, Hermiono? Byl úplně v pořádku!“ zdůraznil Ron.

„To je fajn — jenže taky nemusel být!“ bránila se Hermiona. „Takhle přece aspoň víte, že není nebezpečné na něm létat!“

„No, to máš nejspíš pravdu,“ připustil Harry. „Asi bych si ho měl odnést nahoru —“

„Já ho tam vezmu!“ nabídl se dychtivě Ron. „Stejně musím dát Prašivce její krysí tonikum.“

Popadl Kulový blesk, držel ho, jako by byl z porcelánu, a nesl ho nahoru po schodech k chlapeckým ložnicím.

„Můžu si k tobě přisednout?“ zeptal se Harry Hermiony.

„Proč ne?“ opáčila Hermiona a smetla z jedné židle horu pergamenů.

Harry se rozhlédl po přeplněném stole, podíval se na dlouhé pojednání o věštění z čísel, na kterém dosud nezaschl inkoust, na ještě obsáhlejší pojednání ze studia mudlů („Vysvětlete, proč mudlové potřebují elektřinu“) a na překlad runového textu, s nímž se Hermiona právě potýkala.

„Jak vůbec tohle všechno zvládáš?“ zeptal se.

„No, vždyť víš — znáš to — zkrátka to musím našprtat,“ odpověděla Hermiona. Při pohledu zblízka Harry viděl, že vypadá skoro stejně unaveně jako Lupin.

„Tak proč prostě pár předmětů nenecháš plavat?“ navrhl Harry a díval se, jak zdvihá jednu učebnici po druhé a hledá mezi nimi slovník run.

„To přece nemůžu!“ pohlédla na něj šokovaně Hermiona.

„Třeba tohle věštění z čísel vypadá hrozně,“ konstatoval Harry, když zdvihl velice komplikovaně vyhlížející číselný diagram.

„Ne, kdepak, to je báječné,“ ujišťovala ho zapáleně Hermiona. je to můj oblíbený předmět. Je —“

Co vlastně je na věštění z čísel tak báječné, to už se Harry nedozvěděl, protože právě v tu chvíli se k nim ze schodiště k chlapeckým ložnicím donesl přidušený výkřik. Celá společenská místnost ztichla a zírala, jako by zkameněla. Ozvaly se spěšně dusající kroky, a pak se vřítil do místnosti Ron, který za sebou vlekl prostěradlo.

„PODÍVEJ SE!“ zaburácel a přiskočil k Hermioninu stolu. „JEN SE NA TO PODÍVEJ!“ hulákal a mával jí prostěradlem před očima.

„Rone, co se —“

„PRAŠIVKA! PODÍVEJ SE! PRAŠIVKA!“

Hermiona se od Rona odvracela a tvářila se naprosto zmateně. Harry sklopil oči k prostěradlu, které Ron držel v ruce. Byly na něm červené skvrny. Skvrny, jež děsivě připomínaly…

„KREV!“ zahulákal Ron do ohromeného ticha. „PRAŠIVKA JE PRYČ! A VÍTE, CO BYLO NA PODLAZE?“

„N-ne,“ hlesla roztřeseně Hermiona.

Ron něčím mrštil na Hermionin překlad run. Hermiona a Harry se k tomu sklonili. Na podivně hranatých runových značkách leželo pár dlouhých zrzavých kočičích chlupů.