Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Zatím ne,“ přiznal Harry.

„Cože? Tak poslyš, měl by sis pospíšit — nemůžeš proti Havraspáru nastoupit na Meteoru!“

„Dostal k Vánocům Kulový blesk,“ ozval se Ron.

„ Kulový blesk ? Ne! Vážně? O-opravdový Kulový blesk ?“

„Jen se moc nevzrušuj, Olivere,“ zarazil ho chmurně Harry. „Už ho totiž nemám. Zabavili mi ho.“ Vysvětlil, jak se stalo, že je jeho Kulový blesk nyní testován na zlá zaklínadla.

„Zaklínadla? Jak by mohl být zakletý?“

„To ten Sirius Black,“ vysvětloval unaveně Harry. „Jde mi prý po krku, takže McGonagallovou napadlo, že mi Kulový blesk možná poslal on.“

Informaci, že se známý vrah chystá zlikvidovat chytače jeho týmu, přešel Wood bez komentáře. „Black ti ho ale koupit nemohl,“ prohlásil. „Je přece na útěku! Celá země je ve střehu a hledá ho! Jak by asi mohl jen tak vejít do Prvotřídních potřeb pro famfrpál a koupit tam koště?“

„Já vím,“ přikývl Harry, „jenže McGonagallová ho stejně chce rozebrat…“

Wood zbledl.

„Zajdu za ní a promluvím s ní, Harry,“ slíbil. „Donutím ji, aby se na to dívala rozumně… Kulový blesk… opravdový Kulový blesk v našem týmu… Přeje si přece, aby Nebelvír vyhrál, zrovna tak jako my… Přiměju ji, aby se na to dívala rozumně… Kulový blesk …“

Následujícího dne začala znovu výuka. To poslední, nač se kdokoli z žáků těšil, bylo strávit za mrazivého lednového rána dvě hodiny venku na školních pozemcích, Hagrid se je však rozhodl pobavit tím, že zapálil hranici plnou salamandrů. Celou učební hodinu pak sbírali suché dřevo a listí na oheň, zatímco ještěři, kteří si v plamenech libovali, se hemžili nahoru a dolů po rozpadajících se, do běla rozžhavených polenech. První hodina jasnovidectví nového pololetí už zdaleka tak zábavná nebyla; profesorka Trelawneyová je teď učila číst z dlaně a bez váhání Harrymu sdělila, že má tu nejkratší čáru života, jakou kdy viděla.

Zato obrany proti černé magii se už Harry doslova nemohl dočkat. Po svém rozhovoru s Woodem chtěl s výcvikem ochrany před mozkomory začít co možná nejdřív.

„Ano, jistě,“ přisvědčil Lupin, když mu Harry na konci hodiny připomněl jeho slib. „Počkej chviličku… co takhle ve čtvrtek večer v osm? Učebna dějin čar a kouzel by měla být dost velká… Budu si muset důkladně promyslet, jakou metodu zvolíme… Nemůžeme do hradu přivést opravdového mozkomora, abychom si to na něm zkoušeli…“

„Pořád ještě nevypadá zdravě, co říkáš?“ zeptal se Ron, když kráčeli chodbou a mířili na večeři. „Co myslíš, že je to za nemoc?“

Za zády se jim ozvalo hlasité a netrpělivé pche. Byla to Hermiona, která seděla pod jedním z brnění a přerovnávala si věci v aktovce, kterou měla tak přecpanou knihami, že se nedala zavřít.

„Co mělo znamenat to tvoje pche?“ vyjel na ni podrážděně Ron.

„Vůbec nic,“ odsekla povýšenecky Hermiona a zdvihla si aktovku na záda.

„Ale ano, něco jsi tím myslela,“ nenechal se odbýt Ron. „Řekl jsem, že by mě zajímalo, co má Lupin za nemoc, a tys na to —“

„Copak to není jasné ?“ ušklíbla se Hermiona a zatvářila se nesnesitelně přehlíživě.

„Když nám to nechceš říct, klidně si to nech pro sebe,“ osopil se na ni Ron.

„Taky že nechám,“ přikývla bohorovně Hermiona a zamířila pryč.

„Ví houby s octem,“ prohlásil Ron a navztekaně se za ní díval. „Jen se nás snaží přimět, abychom se s ní zase začali bavit.“

Ve čtvrtek v osm hodin večer vyšel Harry z nebelvírské věže a zamířil do učebny dějin čar a kouzel. Když tam dorazil, byla temná a prázdná, rozsvítil však hůlkou lampy a čekal pouhých pět minut, než se objevil profesor Lupin se solidní kartonovou krabicí, kterou zdvihl a položil na katedru profesora Binnse.

„Co to je?“ zajímal se Harry.

„Další bubák,“ vysvětloval Lupin a svlékal si plášť. „Už od úterka jsem pročesával celý hrad a měl jsem to štěstí, že jsem tohohle lotra našel, jak se schovává v kartotéce pana Filche. Neseženeme nic, co by se víc podobalo skutečnému mozkomorovi. Až tě bubák uvidí, promění se v mozkomora, takže se na něm budeme moci cvičit. Když ho nebudeme používat, můžu ho schovat u sebe v kanceláři; je tam pod psacím stolem skříňka, která se mu bude zamlouvat.“

„Tak dobře,“ souhlasil Harry a snažil se, aby to vyznělo, že není ani trochu nervózní a že je upřímně rád, že Lupin našel tak vynikající náhradu za skutečného mozkomora.

„Takže…“ Profesor Lupin vytáhl svou hůlku a gestem naznačil Harrymu, aby udělal totéž. „Zaklínadlo, které se tě pokusím naučit, patří k pokročilému kouzelnictví, Harry — dalece přesahuje rámec náležité kouzelnické úrovně. Jmenuje se Patronovo zaklínadlo.“

„Jak působí?“ vyzvídal nervózně Harry.

„No, pokud se správně použije, vykouzlí se jím Patron,“ vysvětloval Lupin, „což je vlastně jakýsi antimozkomor — strážce, který působí jako štít mezi tebou a mozkomorem.“

Harrymu náhle v mysli blikla představa sebe sama, jak se krčí za postavou velikosti Hagrida, která v ruce drží obrovský kyj. „Patron je něco jako pozitivní síla,“ pokračoval profesor Lupin, „promítá se do něj všechno, z čeho mozkomor čerpá svou energii — naděje, štěstí, touha přežít — na rozdíl od skutečných lidí však Patron nepropadá nikdy zoufalství, takže mu mozkomorové nemohou ublížit. Musím tě ovšem varovat, Harry — není vyloučeno, že to pro tebe bude zaklínadlo příliš náročné. Mají s ním problémy mnozí vyučení čarodějové.“

„Jak ten Patron vypadá?“ vyptával se zvědavě Harry.

„Každý je úplně jiný a jeho podoba závisí na čaroději, který ho vyvolal.“

„A jak se dá vyvolat?“

„Zaklínací formulí, která ovšem funguje jen v případě, že se zároveň absolutně soustředíš na jedinou velice šťastnou vzpomínku.“

Harry pátral v paměti po nějaké šťastné vzpomínce. Bylo mu jasné, že rozhodně nevystačí s ničím z toho, co kdy zažil u Dursleyových. Nakonec se rozhodl pro okamžik, kdy poprvé nasedl na koště.

„Dobrá,“ přikývl a snažil se co možná nejvěrněji si připomenout ten báječný pocit, který se mu rozlil žaludkem, když se odlepil od země.

„Ta formule zní takhle…“ Lupin si odkašlal, „ expecto patronum! “

„ Expecto patronum ,“ opakoval po něm tiše Harry. „ Expecto patronum .“

„Soustředíš se pořádně na tu šťastnou vzpomínku?“

„Ano — jistě —“ přisvědčil Harry a honem své myšlenky vyslal zpět k onomu prvnímu letu na koštěti. „ Expecto — vlastně ne, patronum — omlouvám se — Expecto patronum , expecto patronum —“

Z konce jeho hůlky náhle něco syčivě vylétlo — vypadalo to jako obláček stříbřitého plynu.

„Viděl jste to?“ vykřikl nadšeně Harry. „Něco se stalo!“

„Velmi dobře,“ pochválil ho s úsměvem Lupin. „Tak dobrá, jsi připraven vyzkoušet to na mozkomora?“

„Ano,“ rozhodl se Harry, pevně stiskl hůlku a přesunul se doprostřed opuštěné učebny. Snažil se udržet své myšlenky u létání, neustále se mu však do nich pletlo něco jiného… Věděl, že každou vteřinou možná opět uslyší matku… Na to by ale neměl myslet, protože jinak ji doopravdy opět uslyší, a to přece nechce… nebo snad chce?