Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Než však Hermiona stačila odpovědět, Křivonožka vyskočil ze Seamusovy postele a přistál Ronovi přímo na prsou.

„KOUKEJ — ODTUD — TU KOČKU — VYHODIT!“ zaburácel Ron, když mu Křivonožka zaťal drápy do pyžama a Prašivka se zoufale pokusila o útěk po jeho rameni. Ron ji popadl za ocas a vyjel po Křivonožkovi špatně mířeným kopancem, kterým trefil kufr v nohách Harryho postele; kufr se převrátil, zatímco Ron poskakoval na jedné noze a skučel bolestí.

Vtom se Křivonožkovi zježily všechny chlupy. Místnost naplnil pronikavý kovový hvizd, když ze starých ponožek strýce Vernona vypadl kapesní lotroskop a s třpytivými záblesky se točil na podlaze.

„Já na něj úplně zapomněl,“ vyhrkl Harry a sehnul se pro lotroskop. „Nikdy tyhle ponožky nenosím, pokud to není absolutně nutné…“

Lotroskop mu rotoval a pištěl i v ruce a Křivonožka na něj vztekle syčel a prskal.

„Buď tak laskavá a odnes to zvíře, Hermiono,“ požádal rozčileně Ron, který seděl na Harryho posteli a ohmatával si prsty na noze. „Nemůžeš ten krám vypnout?“ obořil se vzápětí na Harryho, když Hermiona opouštěla ložnici a Křivonožka na něj pořád ještě zlomyslně zíral upřeným pohledem svých žlutých očí.

Harry nacpal lotroskop znovu mezi ponožky a hodil ho zpátky do kufru. V ložnici teď nebylo slyšet nic kromě Ronova tlumeného bolestivého a vzteklého sténání. Prašivka se bázlivě krčila Ronovi v dlaních. Bylo to už poměrně dlouho, co ji Harry naposledy viděl, Ron ji pořád nosil v kapse, a tak ho teď nepříjemně překvapilo, že kdysi obtloustlá krysa je jen kost a kůže. Navíc se zdálo, že jí vypadávají celé chomáče srsti.

„Nevypadá nejlíp, co?“ poznamenal Harry.

„To je tím stresem,“ rozčiloval se Ron. „Nic by jí nechybělo, kdyby ji ta Hermionina pitomá chlupatá koule nechala na pokoji.“

Když si však Harry vzpomněl, co říkala čarodějka v Kouzelném zvěřinci o tom, že krysy se dožívají pouze tří let, nedokázal se ubránit pocitu, že nemá-li Prašivka schopnosti, které dosud nikdy nedala najevo, blíží se její poslední dny. A navzdory častým Ronovým stížnostem, že je Prašivka nudná a navíc naprosto neužitečná, nepochyboval o tom, že kdyby umřela, Ron by z toho byl velice smutný.

Vánoční atmosféra se toho dopoledne v nebelvírské společenské místnosti zabydlovala opravdu jen velice obtížně. Hermiona zavřela Křivonožku u sebe v ložnici, byla však na Rona naštvaná za to, že ho chtěl nakopnout; Ron zase soptil, kdykoli si vzpomněl na poslední Křivonožkův pokus sežrat Prašivku. Harry se po chvíli vzdal snahy přimět je, aby spolu začali mluvit, a podrobně zkoumal Kulový blesk, který si do společenské místnosti přinesl s sebou. Hermiona vypadala, že i tohle ji kdovíproč rozčiluje. Neřekla sice ani slovo, ale neustále na koště vyčítavě zahlížela, jako by i ono patřilo k těm, kdo nesnášejí jejího kocoura.

Když potom v poledne sešli dolů do Velké síně, zjistili, že stoly všech čtyř kolejí jsou opět přiražené ke stěnám a uprostřed sálu že je prostřený jediný stůl pro dvanáct osob. Seděli u něj profesor Brumbál, profesorka McGonagallová, profesor Snape, profesorka Prýtová a profesor Kratiknot spolu se školníkem panem Filchem, který odložil své obvyklé hnědé sako a místo něj si vzal na sebe velice starý a poněkud plesnivě vyhlížející frak. Společnost jim dělali pouze tři další žáci: dva neobyčejně nervózně vyhlížející prváci a jeden trucovitě se tvářící chlapec z pátého ročníku Zmijozelu.

„Veselé Vánoce!“ popřál Brumbál, když Harry, Ron a Hermiona došli ke stolu. „Vzhledem k tomu, že nás tu zbylo tak málo, nám připadalo pošetilé rozdělovat se ke kolejním stolům… No tak se posaďte, prosím!“

Harry, Ron a Hermiona se usadili na samém konci stolu.

„Prskavky!“ oznámil nadšeně Brumbál a nabídl konec jedné velké stříbrné žabky Snapeovi, který ji jen neochotně uchopil a zatáhl. Ozvala se rána podobná výstřelu z pušky, žabka se rozletěla a Snape místo ní držel v ruce velký čarodějnický klobouk s vycpaným supem na špici.

Harry, který si vzpomněl na bubáka, pohlédl na Rona a oba se ušklíbli; Snape pevně stiskl rty a postrčil klobouk k Brumbálovi, který ho okamžitě vyměnil za svou vlastní špičatou čarodějnickou pokrývku hlavy.

„Tak se dejte do jídla!“ vyzval všechny kolem stolu se širokým úsměvem.

Harry si právě nakládal na talíř opékané brambory, když se dveře Velké síně znovu otevřely. Vstoupila profesorka Trelawneyová a blížila se k nim tak plavným krokem, až se zdálo, jako by popojížděla na kolech. Pro dnešní slavnostní příležitost si oblékla zelenou flitrovou róbu, v níž ještě víc než obvykle připomínala přerostlou blyštivou vážku.

„To je ale příjemné překvapení, Sybilo!“ rozzářil se Brumbál a povstal.

„Hleděla jsem právě do křišťálové koule, pane řediteli,“ vysvětlovala profesorka Trelawneyová svým nejzamlženějším a nejodlehlejším hlasem, „a ke svému úžasu jsem spatřila sebe samu, jak odcházím od svého osamělého stolu a připojuji se k vám. Kdo jsem, abych se stavěla proti vůli osudu? Okamžitě jsem za vámi přispěchala ze své věže a prosím o odpuštění, že jsem se opozdila…“

„Ale jistě, jistě,“ uklonil se Brumbál s rozzářenýma očima. „Hned vám seženu židli…“

A skutečně hůlkou vykouzlil židli, která se několik vteřin otáčela ve vzduchu, než s žuchnutím dopadla mezi profesora Snapea a profesorku McGonagallovou. Profesorka Trelawneyová se však neposadila. Přejížděla obrovskýma očima stolovníky a náhle ze sebe vyrazila přidušený výkřik.

„To nemohu udělat, pane řediteli! Pokud si přisednu k vašemu stolu, bude nás třináct. Větší neštěstí si nedokážu představit! Nezapomínejte, že když spolu večeří třináct lidí, první, kdo vstane od stolu, také první zemře!“

„My už se s tím nějak vyrovnáme, Sybilo,“ zavrčela netrpělivě profesorka McGonagallová. „Hlavně se už posaď, než ten krocan úplně vystydne.“

Profesorka Trelawneyová ještě okamžik váhala a pak usedla do prázdné židle s očima zavřenýma a rty pevně semknutými, jako by čekala, že do stolu udeří blesk. Profesorka McGonagallová okamžitě ponořila velkou servírovací lžíci do nejbližší mísy.

„Trochu drůbků, Sybilo?“

Profesorka Trelawneyová ji ignorovala. Otevřela oči, ještě jednou se rozhlédla kolem stolu a zeptala se: „Ale kde je drahoušek profesor Lupin?“

„Obávám se, že chudák opět onemocněl,“ odpověděl Brumbál a gestem vyzval všechny přítomné, aby se obsloužili. „Je to smůla, že se mu to stalo zrovna na Boží hod.“

„To jsi už ale nepochybně musela vědět, Sybilo?“ poznamenala profesorka McGonagallová se zdviženým obočím.

Profesorka Trelawneyová po ní střelila neobyčejně mrazivým pohledem.

„Samozřejmě že jsem to věděla, Minervo,“ ujistila ji tiše. „Není ale vhodné veřejně se vychloubat vlastní vševědoucností. Často proto předstírám, že žádné vnitřní oko nemám, abych lidi kolem sebe neuváděla do rozpaků.“

„Tím se mnohé vysvětluje,“ konstatovala kousavě profesorka McGonagallová.

Hlas profesorky Trelawneyové náhle ztratil podstatnou část své zamlženosti.

„Pokud to musíš vědět, Minervo, viděla jsem, že chudinka profesor Lupin už s námi příliš dlouho nepobude. Sám si je očividně vědom toho, že se jeho čas krátí. Úplně panicky odmítl moji nabídku, že se mu podívám na budoucnost do křišťálové koule…“