Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Hagrid se na okamžik odmlčel a zahleděl se do šálku s čajem. Pak tichým hlasem pokračoval: „Taky mě napadlo, že bych Klofana prostě pustil… ňák bych ho donutil, aby někam vodletěl… jak ale hipogryfovi vysvětlím, že se musí skovat? A pak — mám strach z každého porušení zákona…“ Vzhlédl k nim a po tvářích se mu už zase koulely slzy. „Já už nikdy nechci do Azkabanu!“

Návštěva u Hagrida jim sice nepřinesla očekávané rozptýlení, přesto však měla účinek, ve který Ron s Hermionou doufali. I když Harry na Blacka rozhodně nezapomněl, nemohl neustále přemýšlet o pomstě, pokud chtěl Hagridovi pomoci vyhrát spor s komisí pro likvidaci nebezpečných tvorů. Následujícího dne se všichni tři vydali do knihovny a vrátili se do prázdné společenské místnosti s nákladem knih, v nichž doufali najít něco pro přípravu Klofanovy obhajoby. Usadili se před plápolajícím ohněm, pomalu převraceli stránky zaprášených svazků pojednávajících o slavných případech provinilých zvířat, a občas diskutovali o něčem, na co narazili a co jim připadalo použitelné.

„Tady je něco… je to případ z roku 1722… Jenže toho hipogryfa tehdy odsoudili — no fuj, podívejte se, co mu udělali, to je nechutné…“

„Tohle by mohlo pomoct, podívejte… roku 1296 někoho zmrzačila mantichora a nechali ji běžet… ach tak… ne, nechali ji běžet jen proto, že se všichni báli víc se k ní přiblížit…“

Mezitím se ve zbývajících prostorách hradu objevila obvyklá velkolepá vánoční výzdoba, přestože tu zůstala jen hrstka žáků, kteří se mohli potěšit její krásou. Chodby byly lemovány tlustými girlandami cesmíny a jmelí, uvnitř každého brnění blikotala záhadná světélka a Velká síň byla zaplněná obvyklým tuctem vánočních stromků, na nichž se třpytily zlaté hvězdy. Všechny chodby byly navíc prosyceny intenzivní vůní lahodných jídel, která na Štědrý večer zesílila natolik, že i Prašivka vystrčila čumáček z úkrytu v Ronově kapse a v nadějném očekávání nasála okolní vzduch.

Na Boží hod ráno probudil Harryho Ron, který po něm hodil polštářem.

„Hej! Máme tu dárky!“

Harry se natáhl pro brýle, nasadil si je a mžouravě se v polotmě zahleděl do nohou postele, kde se objevila hromádka balíčků. Ron už ze svých dárků strhával balicí papír.

„Další svetr od mamky… a zase kaštanově hnědý… koukni se, jestli jsi taky dostal svetr.“

I Harry ho dostal. Paní Weasleyová mu poslala jasně červený svetr s nebelvírským lvem vypleteným na prsou a k tomu tucet domácích masových pirožků, trochu vánočního cukroví a krabici ledových bonbonů s ořechy. Když všechny tyhle dárky odsunul stranou, viděl, že pod nimi leží nějaký podlouhlý úzký balíček.

„Co to je?“ zajímal se Ron, který se mu díval přes rameno s právě vybalenými kaštanově hnědými ponožkami v ruce.

„Nevím…“

Harry roztrhl obal a zůstal nevěřícně zírat, když se z něj na postel vykutálelo nádherné lesklé koště. Ron upustil ponožky a seskočil z postele, aby se na ně mohl podívat zblízka.

„To snad není pravda!“ vypravil ze sebe chraptivě. Byl to Kulový blesk, přesně stejný jako to vytoužené koště, na které se Harry chodil v Příčné ulici každý den dívat. Když ho uchopil, jeho násada se oslnivě zatřpytila. Cítil, jak mu v rukou vibruje, a pustil ho; zůstal bez jakékoli opory viset ve vzduchu přesně v té výši, která mu umožňovala na něj nasednout. Přelétl očima od zlatého registračního čísla na konci násady až k dokonale hladkým, aerodynamicky uspořádaným březovým větvičkám, z nichž se skládal ocas.

„Kdo ti to poslal?“ vydechl tichým hlasem Ron.

„Podívej se, jestli tam není nějaké přání,“ vyzval ho Harry.

Ron začal trhat z Kulového blesku obal.

„Nic tu není! Zatraceně, kdo na tebe vydal takovou spoustu peněz?“

„No,“ uvažoval Harry, který byl naprosto ohromený. „Dursleyovi určitě ne, na to vem jed.“

„Vsadím se, že to byl Brumbál,“ prohlásil Ron, obcházel Kulový blesk kolem dokola a pásl se pohledem na každičkém kousku té nevídané nádhery. „Poslal ti přece anonymně neviditelný plášť…“

„Jenže ten patřil tátovi,“ namítl Harry. „Brumbál mi ho jen předával. Určitě by za mě neutratil stovky galeonů. Nemůže žákům dávat takovéhle dárky —“

„Právě proto nechce přiznat, že je to od něj!“ vyhrkl Ron. „Pro případ, že by ho nějaký parchant jako Malfoy obvinil, že pěstuje protekci. Hele, Harry —“ Ron se hlasitě zachechtal. „ Malfoy ! Jen počkej, až tě na tomhle koštěti uvidí! Ten se závistí zcvokne! Tohle koště přece vyhovuje mezinárodním normám, že jo?“

„Vůbec tomu nemůžu věřit,“ mumlal Harry a přejížděl rukou po násadě Kulového blesku, zatímco Ron se bezmocně svalil na jeho postel a při pomyšlení na Malfoye se zplna hrdla chechtal. „ Kdo to jen -? “

„Už vím!“ ozval se Ron, který se konečně ovládl. „Vím, kdo to mohl být — Lupin!“

„Cože?“ zalapal po dechu Harry a tentokrát se začal smát on. „ Lupin ? Prosím tebe, kdyby měl zlata nazbyt na tohle, tak by si mohl dovolit pár nových hábitů.“

„Jistě, jenže tebe si oblíbil,“ přesvědčoval ho Ron. „A nebyl tady, když se ti rozbil tvůj Nimbus — možná že se o tom doslechl a rozhodl se zajít do Příčné ulice a koupit ti tohle koště…“

„Jak to myslíš, že tady nebyl?“ zeptal se Harry. „Byl jenom nemocný, když jsem hrál ten zápas.“

„No, na ošetřovně rozhodně neležel,“ prohlásil Ron. „Já jsem tam byl, čistil jsem za trest bažanty, nasolil mi ho Snape, pamatuješ?“

Harry se na Rona zamračeně podíval.

„Nedokážu si představit, že by si Lupin mohl něco takového dovolit.“

„Čemu se vy dva smějete?“

Dovnitř právě vešla Hermiona oblečená v županu a v náručí nesla Křivonožku, který se tvářil velice nerudně, přestože měl kolem krku uvázanou lesklou mašli.

„Nenos ho sem!“ rozkřikl se Ron, honem vylovil z hlubin své postele Prašivku a zastrčil si ji do kapsy pyžama. Hermiona ho však nevnímala. Upustila Křivonožku na Seamusovy prázdnou postel a s pusou dokořán ohromeně zírala na Kulový blesk.

„No ne, Harry ! Kdo ti tohle poslal?“

„Nemám ponětí,“ zavrtěl hlavou Harry. „Nebyl u toho žádný vzkaz ani nic podobného.“

K jeho velkému překvapení se nezdálo, že by tahle novinka Hermionu nějak zvlášť vzrušila nebo zaskočila. Naopak se zatvářila podmračeně a kousla se do rtu.

„Co je s tebou?“ zeptal se Ron.

„Já nevím,“ odpověděla zvolna Hermiona, „ale uznejte, že je to trochu divné. Totiž, tohle by asi mělo být dost dobré koště, že?“

Ron si podrážděně povzdechl.

„Je to nejlepší koště na světě, Hermiono,“ řekl pak.

„Takže muselo být doopravdy drahé…“

„Nejspíš přišlo na víc než všechna zmijozelská košťata dohromady,“ usmál se spokojeně Ron.

„No dobře… jenže kdo mohl poslat Harrymu takhle drahý dárek, a ani se k němu nepřihlásil?“ zajímala se Hermiona.

„Záleží na tom?“ opáčil netrpělivě Ron. „Poslyš, Harry, můžu se na něm prolétnout? Můžu?“

„Myslím, že by na tom koštěti neměl zatím létat nikdo,“ mínila vzdorovitě Hermiona.

Harry a Ron na ni pohlédli.

„A co myslíš, že s ním bude Harry dělat?“ optal se Ron. „Zametat podlahu?“