Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Nebýt toho, že věděl, že jde o stejného člověka, v životě by ho nenapadlo spojovat si muže na této staré fotografii s Blackem. Vůbec neměl obličej vyzáblý a vzteklý byl naopak pohledný a celý rozesmátý. Pracoval už pro Voldemorta, když byla tahle fotografie pořízena? Plánoval už tehdy smrt dvou lidí, kteří stáli po jeho boku? Uvědomoval si, že ho čeká dvanáct let v Azkabanu, dvanáct let, během nichž se změní k nepoznání?

Jenže mozkomorové na něj nijak nepůsobí , pomyslel si Harry při pohledu na tu hezkou rozesmátou tvář. Nemusí poslouchat maminčin křik, když se k němu dostanou příliš blízko…

Harry album rozhodným gestem zaklapl, natáhl se a strčil je zpátky do nočního stolku, pak si svlékl hábit, sundal si brýle a zalezl do postele, když se napřed přesvědčil, že ho závěsy skrývají před pohledem zvenčí.

Dveře ložnice se otevřely.

„Harry?“ ozval se nejistě Ronův hlas.

Harry však nehybně ležel a předstíral spánek. Slyšel, jak Ron opět odchází, a s očima otevřenýma dokořán se překulil na záda.

V žilách mu jako jed proudila nenávist, jakou do té chvíle nepoznal. Viděl Blacka, jak se mu v temnotě vysmívá, jako by mu někdo fotografii z alba nalepil rovnou na oči. Díval se (jako na ukázku z nějakého filmu), jak Sirius Black rozprášil Petra Pettigrewa (mimochodem se podobal Nevillu Longbottomovi) na tisíc kousků. Slyšel dokonce (přestože neměl sebemenší ponětí, jaký odstín mohl mít Blackův hlas) tlumené vzrušené mumlání. „Stalo se, jak jsem předpokládal, můj pane… Potterovi mě ustanovili Strážcem svého tajemství…“ A pak se ozval další hlas — řezavě se smál — a to byl ten smích, který Harry slyšel v hlavě pokaždé, když se k němu přiblížili mozkomorové…

„Harry, poslyš — ty vypadáš hrozně.“

Harrymu se podařilo usnout teprve za svítání. Když se probudil, zjistil, že v ložnici nikdo není. Oblékl se tedy a sešel po točitém schodišti dolů do společenské místnosti, která byla dokonale prázdná. Až na Rona, který žvýkal peprmintovou ropuchu a masíroval si žaludek, a Hermionu, která měla na třech stolech rozložené domácí úkoly.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se.

„Odjeli! Je přece první den prázdnin, jestli si vzpomínáš,“ připomněl mu Ron a pozorně si ho prohlížel. „Za chviličku bude oběd. Ještě pár minut a byl bych tě šel vzbudit.“

Harry se zhroutil do křesla u krbu. Za okny stále ještě padal sníh. Křivonožka se rozvalil na podlaze před krbem jako velká oranžová rohož.

„Musím říct, že doopravdy nevypadáš dobře,“ ozvala se Hermiona a celá zneklidnělá se mu upřeně dívala do obličeje.

„Nic mi není,“ odsekl Harry.

„Poslyš, Harry,“ nadechla se a vyměnila si pohled s Ronem, „já vím, že to, co jsme včera vyslechli, tě doopravdy muselo vykolejit. Jde ale o to, že nesmíš udělat žádnou hloupost.“

„Jako co například?“ zeptal se Harry.

„Jako například zkoušet dopadnout Blacka,“ vypálil Ron.

Harrymu bylo jasné, že si to spolu nacvičovali, zatímco on ještě spal. Neodpověděl.

„To bys neudělal, že ne, Harry?“ ujišťovala se Hermiona.

„Protože Black za to nestojí, abys kvůli němu umřel,“ dodal Ron.

Harry na ně pohlédl. Připadalo mu, že vůbec nechápou, o co jde.

„Víte, co vidím a slyším pokaždé, když se ke mně některý mozkomor dostane příliš blízko?“ Ron s Hermionou zavrtěli hlavou a zatvářili se vystrašeně. „Slyším, jak moje máma křičí a prosí Voldemorta o milost. A kdybyste vy slyšeli svoji mámu takhle křičet chvíli před tím, než umře, hned tak byste na to nezapomněli. A kdybyste zjistili, že ten, kdo měl být údajně jejím přítelem, ji vyzradil Voldemortovi —“

„S tím ty ale přece nic nenaděláš!“ vyhrkla sklíčeně Hermiona. „Až mozkomorové Blacka chytí, odvlečou ho zpátky do Azkabanu a — dobře mu tak!“

„Slyšelas, co říkal Popletal. Azkaban na Blacka nepůsobí jako na normální lidi. Není to pro něj stejně krutý trest jako pro ostatní.“

„Tak co vlastně chceš?“ zeptal se Ron s výrazem plným napětí. „Chceš snad Blacka — zabít nebo co?“

„Neblázni!“ okřikla ho Hermiona vystrašeným hlasem. „Harry nechce nikoho zabít, že ne, Harry?“

Ani tentokrát jim neodpověděl. Nevěděl, co vlastně chce udělat. Věděl jen, že nepodniknout nic, zatímco Black je na svobodě, je pro něj prakticky nemyslitelné.

„Malfoy to ví,“ vyhrkl náhle. „Vzpomínáte, co mi tenkrát při lektvarech říkal? Na tvém místě bych si ho našel sám… pomstil bych se mu.“

„Takže se budeš raději řídit Malfoyovou radou než naší?“ vyjel na něj naštvaně Ron. „Poslyš… víš, co dostala Pettigrewova matka, když Black jejího syna zabil? Taťka mi to říkal: Merlinův řád prvního stupně a synův prst v krabičce. To byl ten největší kousek, co z něj našli. Black je šílenec, Harry, a je nebezpečný —“

„Malfoy se to musel dozvědět od otce,“ přemítal Harry a Rona absolutně nebral na vědomí. „Ten patřil k nejbližším z Voldemortova okruhu —“

„ Říkej Ty-víš-kdo, buď tak laskav! “ skočil mu vztekle do řeči Ron.

„— takže Malfoyovi zcela jistě věděli o tom, že Black pracuje pro Voldemorta —“

„— a Malfoy by tě hrozně rád viděl roztrhaného na milion kousků stejně jako Pettigrewa! Pochop to přece, Malfoy prostě doufá, že se necháš zabít dřív, než proti tobě bude muset nastoupit ve famfrpálu!“

„ Prosím tě , Harry,“ žadonila Hermiona, jejíž oči se teď leskly slzami, „ prosím , měj rozum. Black se dopustil strašného, děsivého zločinu, ale ty… ty se nesmíš vystavovat nebezpečí, vždyť právě o to Blackovi jde… Ach, Harry, kdyby ses teď vydal Blacka hledat, nahrával bys mu přímo do karet. Tvoje mamka a tvůj taťka by si určitě nepřáli, aby ti ublížil, že ne? Určitě by si nepřáli, abys po Blackovi začal pátrat!“

„Nikdy se nedozvím, co by si přáli nebo nepřáli, protože kvůli Blackovi jsem s nimi nikdy nemluvil,“ odbyl ji Harry stroze.

Následovala chvíle ticha, během níž si Křivonožka požitkářsky protáhl hřbet a vystrčil drápy. Ronovi se něco zachvělo v kapse.

„Poslyšte,“ ozval se Ron, aby změnil téma, „jsou přece prázdniny! Co nevidět tu máme Vánoce! Co takhle — co takhle zajít za Hagridem? Už jsme u něj nebyli celou věčnost!“

„To tedy ne!“ odmítla okamžitě Hermiona. „Harry přece nemá dovoleno vzdálit se z hradu, Rone —“

„Ale klidně pojďme,“ přerušil ji Harry a zvedl se, „aspoň se ho budu moct zeptat, jak je možné, že mi vůbec nic neřekl o Blackovi, když mi vyprávěl o rodičích.“

Jenže Ron určitě neměl na mysli další řeči o Siriusi Blackovi.

„Nebo bychom si mohli zahrát šachy,“ navrhl spěšně, „nebo tchoříčky. Percy tady nechal svoje figurky —“

„Ne, zajdeme k Hagridovi,“ prohlásil rozhodně Harry. Došli si tedy do ložnic pro pláště, prolezli otvorem v portrétu („Stůjte a bojujte, vy zbabělí prašiví psi!“), sestoupili do přízemí prázdného hradu a dubovou hlavní bránou vyšli ven.

Pomalu se brouzdali travnatou strání a zanechávali za sebou v jiskřivém prašanu mělké stopy; ponožky a lem plášťů měli promáčené a zmrzlé. Zapovězený les vypadal, jako by ho někdo začaroval, každý strom byl posypán stříbrem a Hagridova hájenka připomínala dort s cukrovou polevou.