Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Ne, to tedy neodevzdám!“ ujistil ji Harry.

„Zbláznila ses?“ vyvalil Ron na Hermionu oči. „Odevzdat jí takovou vzácnost?“

„Kdybych ho odevzdal, musel bych říct, jak jsem k němu přišel! A Filch by se dozvěděl, že mu ho Fred s Georgem sebrali!“

„Vzpomeň si ale na Siriuse Blacka!“ zasyčela Hermiona. „Mohl by některou z těch chodeb, co jsou na plánku zakreslené, použít k tomu, aby pronikl do hradu! Učitelé se o tom musejí dozvědět!“

„Žádnou chodbou se dovnitř dostat nemůže,“ zaprotestoval spěšně Harry. „Na plánku je vyznačeno sedm tajných tunelů. Fred a George mají za to, že Filch už o čtyřech z nich ví. A pokud jde o zbývající tři — jeden z nich je zavalený, tamtudy nikdo neprojde. Další ústí přímo pod Vrbou mlátičkou, takže se z něj nedostanete ven. A ten, kterým jsem sem právě přišel — no — vstup do něj je tam dole ve sklepě opravdu stěží rozeznatelný, takže pokud někdo neví, kde přesně je…“

Harry se rozpačitě zarazil. Co kdyby Black o existenci té chodby skutečně věděl? Ron si však významně odkašlal a ukázal prstem na upozornění, které bylo zevnitř nalepené na dveře cukrárny.

Z PŘÍKAZU MINISTERSTVA KOUZEL

Upozorňujeme zákazníky, že ulice Prasinek budou až do odvolání každou noc po západu slunce střeženy mozkomory. Toto opatření bylo vyhlášeno v zájmu bezpečnosti obyvatel Prasinek a odvoláno bude teprve tehdy, až bude Sirius Black znovu dopaden.

Doporučujeme proto všem, aby své nákupy ukončili s dostatečným předstihem před soumrakem.

Veselé Vánoce!

„Tak co?“ šeptl tiše Ron. „Chtěl bych vidět, jak se Black snaží vloupat do Medového ráje“ když se celá vesnice hemží mozkomory. A kromě toho, Hermiono, majitelé Medového ráje by museli slyšet, kdyby se k nim někdo vloupal. Bydlí přece přímo nad krámem!“

„To jistě, ale — ale —“ Hermiona jako by se všemožně snažila najít další problém. „Koukni, Harry by tak jako tak neměl do Prasinek chodit, nemá podepsané povolení! Jestli na to někdo přijde, bude v hrozném maléru! A navíc ještě není západ slunce — co když se tu Sirius Black objeví dnes — třeba právě teď?“

„Chtěl bych vidět, jak by Harryho v tomhle nečasu hledal,“ ušklíbl se Ron a kývl směrem k husté vířivé chumelenici za okny. „No tak, Hermiono, jsou přece Vánoce. Harry si zaslouží trochu zábavy.“

Hermiona si skousla ret a zatvářila se nesmírně ustaraně.

„Chceš to snad na mě říct?“ ušklíbl se na ni Harry.

„Ne — to samozřejmě ne, ale… mám-li být upřímná, Harry…“

„Viděls šumivé bzučivky, Harry?“ vyptával se Ron, popadl Harryho za ruku a odtáhl ho k soudku s šerbetovými koulemi. „A gumové slimáky? A tyhle kyselinové bonbony? Fred mi jeden dal, když mi bylo sedm — propálil mi díru do jazyka. Vzpomínám, jak ho mamka vyplatila svým koštětem.“ Ron zamyšleně zíral do krabice s kyselinovými bonbony. „Myslíš, že by si Fred vzal trochu drcených švábů, kdybych mu řekl, že jsou to buráky?“

Když Ron s Hermionou zaplatili za nakoupené cukroví, vyšli všichni tři z Medového ráje do sněhové vichřice, která zuřila venku.

Prasinky vypadaly jako obrázek z vánoční pohlednice. Malé chaloupky a krámky s doškovými střechami byly zachumlané do vrstvy chřupavého sněhu, na dveřích byly připevněné cesmínové věnce a v korunách stromů rozvěšené girlandy kouzelných svíček.

Harry se roztřásl zimou; na rozdíl od svých dvou společníků neměl plášť. Procházeli ulicí s hlavami skloněnými proti větru a Ron s Hermionou ho hlasitě upozorňovali skrz své šály.

„Támhle je pošta —“

„A támhle Taškář —“

„Mohli bychom zajít k Chroptící chýši —“

„Poslyšte,“ navrhl Ron mezi cvakáním zubů, „co kdybychom si zašli ke Třem košťatům na máslový ležák?“

Harry velice ochotně souhlasil, protože vítr ho nemilosrdně profukoval a ruce mu mrzly. Přešli tedy ulici a za několik minut už vcházeli do malého hostince.

V hostinci byla hlava na hlavě; bylo tam hlučno, teplo a zakouřeno. Nějaká žena výrazně oblých tvarů s pohledným obličejem obsluhovala u nálevního pultu partu rozjařených čarodějů.

„To je madame Rosmerta,“ ukázal na ni Ron. „Dojdu pro pití, ano?“ dodal a nepatrně se začervenal.

Harry s Hermionou se protlačili do zadní části lokálu k volnému malému stolku mezi oknem a roztomilým vánočním stromkem, který stál hned vedle krbu. O pět minut později tam za nimi dorazil i Ron se třemi napěněnými sklenicemi horkého máslového ležáku.

„Veselé Vánoce!“ usmál se spokojeně a zdvihl svou sklenici.

Harry se zhluboka napil. Byl to ten nejlahodnější nápoj, jaký kdy ochutnal, a měl dojem, že mu zevnitř rozehřívá každý kousek těla.

Vtom mu vlasy zčechral nenadálý průvan. Dveře Tří košťat se znovu otevřely. Harry k nim pohlédl přes okraj své sklenice a málem se zalkl.

Do hostince právě uprostřed přívalu sněhových vloček vešli profesorka McGonagallová s profesorem Kratiknotem; krátce nato se objevil i Hagrid, který o něčem zaujatě rozmlouval se zavalitým mužem v citronově zelené buřince a pruhovaném plášti: byl to ministr kouzel Kornelius Popletal.

Ron s Hermionou okamžitě popadli Harryho za vlasy na temeni, sešoupli ho ze židle a zastrčili pod stůl. Harry, kterému z koutků úst ještě odkapával máslový ležák, se přikrčil, aby byl z dohledu, v ruce svíral prázdnou sklenici a sledoval, jak se učitelské i Popletalovy nohy blíží k nálevnímu pultu. Na okamžik se tam zastavily, pak se otočily a zamířily přímo k němu.

Někde nad ním Hermiona šeptem pronesla: „ Mobiliarbus! “

Vánoční stromeček vedle jejich stolku se nadzdvihl několik čísel nad podlahu, pomalu se vzduchem přesunul stranou a s měkkým žuchnutím dopadl přímo před stolek tak, že je skryl před zraky ostatních hostů. Harry, který se díval skrze husté spodní větve, viděl, jak se od sousedního stolu odtahují nohy čtyř židlí, a vzápětí uslyšel úlevné vzdechy a hekání, když si na ně učitelé s ministrem sedali.

V příštím okamžiku spatřil další pár nohou, tentokrát v zářivě tyrkysových lodičkách na vysokém podpatku, a uslyšel ženský hlas.

„Malý odvar z chejru —“

„To je pro mě,“ odpověděl hlas profesorky McGonagallové.

„Čtyři pinty svařené medoviny —“

„Sem, Rosmerto,“ přihlásil se Hagrid.

„Třešňový sirup se sodou, ledem a deštníčkem —“

„Hmmm!“ zamručel profesor Kratiknot a hlasitě mlaskl. „Takže pro vás bude ten rybízový rum, pane ministře.“

„Děkuji, drahá Rosmerto,“ zazněl Popletalův hlas. „Musím říct, že je báječné zase vás vidět. Nechtěla byste si také dát skleničku? Pojďte se k nám posadit —“

„Tak dobře, mockrát vám děkuju, pane ministře.“

Harry sledoval, jak blyštivé podpatky míří pryč a pak se znovu vracejí. Srdce mu poplašeně tlouklo až někde v krku. Jak to, že ho nenapadlo, že tohle je poslední týden pololetí i pro učitele? A jak dlouho tady budou sedět? Pokud se chtěl ještě dnes večer vrátit do školy, potřeboval čas na to, aby nenápadně proklouzl zpět do Medového ráje… Hermionina noha sebou vedle něj nervózně škubla.

„Co vás vlastně přivádí do tohohle zapadákova, pane ministře?“ zazněl hlas madame Rosmerty.

Harry viděl, jak se spodní polovina Popletalova korpulentního těla na židli zkroutila, jako by se rozhlížel, jestli je někdo neposlouchá. Pak tiše odpověděl: „Co jiného, moje drahá, než Sirius Black? Troufám si tvrdit, že jste slyšela, co se ve škole o Všech svatých přihodilo?“