Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Dva týdny před koncem pololetí se obloha náhle projasnila, nabyla oslnivě zářivou opalizující barvu a na rozbahněné zemi se jednoho dne ráno objevila jiskřivá pokrývka ledové námrazy. Uvnitř hradu byla atmosféra plná předvánočního očekávání. Profesor Kratiknot, který přednášel kouzelné formule, už svou učebnu vyzdobil mihotavými světélky, v nichž se při bližším pohledu daly objevit skutečné třepetající se malé víly. Všichni žáci si mezi sebou spokojeně povídali, jaké mají plány pro nadcházející prázdniny. Ron i Hermiona se rozhodli zůstat v Bradavicích, a přestože Ron tvrdil, že to dělá proto, že by dva týdny v Percyho společnosti nevydýchal, a Hermiona tvrdila, že potřebuje navštěvovat zdejší knihovnu, Harryho tím neoklamali; bylo mu jasné, že zůstávají proto, aby mu dělali společnost, a byl jim za to neskonale vděčný.

Všechny kromě Harryho navíc nesmírně potěšilo, že na poslední víkend pololetí byla naplánována další návštěva Prasinek.

„Můžeme tam obstarat všechny vánoční nákupy!“ zářila Hermiona. „Máma s tátou budou nadšení těmi zubočisticími vláknopastilkami z Medového ráje!“

Smířen se skutečností, že opět jako jediný žák třetího ročníku zůstane ve škole, si Harry od Wooda vypůjčil knihu s názvem Jaké koště? a rozhodl se, že si ten den bude číst o různých značkách košťat. Tréninky se svým mužstvem absolvoval na jednom z prastarých školních košťat značky Meteor, které bylo hrozně pomalé a každou chvíli sebou divoce škubalo. Rozhodně potřeboval nové vlastní koště.

Onoho sobotního rána, kdy se konal výlet do Prasinek, se Harry rozloučil s Ronem a Hermionou, kteří byli zachumlaní do plášťů a šál, pak osamoceně vyšel po mramorovém schodišti a zamířil zpět k nebelvírské věži. Za okny začal padat sníh a hrad byl velice tichý a klidný.

„Šššš — Harry!“

Harry se v polovině chodby ve třetím patře otočil a zjistil, že zpoza sochy hrbaté jednooké čarodějnice na něj vykukují Fred s Georgem.

„Co tady děláte?“ podivil se zvědavě. „Jak to, že nejedete do Prasinek?“

„Přišli jsme ti poskytnout trochu duchovní útěchy a povzbuzení, než odjedeme,“ odpověděl Fred a tajemně na něj zamrkal. „Pojď sem!“ Pokynul směrem k prázdné učebně nalevo od jednooké sochy.

Harry následoval Freda a George dovnitř. George tiše zavřel dveře, potom se otočil a zadíval se na Harryho s rozzářeným úsměvem.

„Máme pro tebe takový předčasný vánoční dárek, Harry,“ oznámil.

Fred něco okázale rozmáchlým gestem vytáhl zpod svého pláště a položil to na stůl. Byl to velký čtverhranný kus nepopsaného, nesmírně zchátrale vyhlížejícího pergamenu. Harry, který Freda a George podezíral, že to je zas nějaký jejich obvyklý žertík, se na pergamen díval dost nejistě.

„Co to má jako být?“

„To je tajemství našeho úspěchu, Harry,“ vysvětloval George a laskavě pergamen pohladil.

„Srdce nám usedá, když ti ho dáváme,“ stýskal si Fred, „ale nakonec jsme si včera večer řekli, že ho potřebuješ víc než my.“

„A my už ho koneckonců známe zpaměti,“ dodal George. „Odkazujeme ti ho. Sami už ho vlastně nepotřebujeme.“

„K čemu mi ale bude kus starého pergamenu?“ podivil se Harry.

„Kus starého pergamenu!“ Fred zavřel oči a pohoršenou grimasou naznačoval, že ho Harry právě smrtelně urazil. „Vysvětli mu to, Georgi!“

„No, totiž… když jsme tady byli prvním rokem, Harry — mladí, bezstarostní a nevinní —“

Harry vyprskl smíchy. Nedokázal si představit, že Fred a George byli někdy nevinní.

„— dobrá, rozhodně nevinnější, než jsme dnes — dostali jsme se do takového maléru s Filchem.“

„Nechali jsme v jedné chodbě vybuchnout bombu hnojůvku a jeho to z nějakého důvodu rozčílilo —“

„Takže nás odvlekl k sobě do kanceláře a začal nám vyhrožovat obvyklými nápravnými prostředky —“

„— školním trestem —“

„— vykucháním —“

„— a nemohli jsme si prostě nevšimnout zásuvky na jedné z jeho kartoték, která byla označená nápisem Zabavené a obzvlášť nebezpečné předměty .“

„Snad nechcete říct —“ vyhrkl Harry a tvář se mu začala roztahovat úšklebkem.

„No, co bys dělal na našem místě ty?“ otázal se Fred. „George zorganizoval manévr na rozptýlení pozornosti, když do chodby vrhl další bombu hnojůvku, já jsem honem otevřel tu zásuvku a popadl jsem — tohleto.“

„A umíte s tím zacházet?“

„No jistě,“ uculil se Fred. „Tahle báječná hračka nás naučila víc než všichni profesoři v celé škole.“

„Napínáte mě,“ prohlásil Harry a prohlížel si roztřepený starý kus pergamenu.

„Vážně?“ ušklíbl se George.

Vytáhl hůlku, lehce se pergamenu dotkl a zadeklamoval: „ Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti .“

Po těchto slovech se z místa, kterého se dotkl hůlkou, začaly okamžitě jako pavučina šířit tenké inkoustové čáry. Propojovaly se navzájem, křižovaly se a rozbíhaly do všech rohů pergamenu; pak se pod horním okrajem začala rýsovat slova, veliká zelená slova psaná ozdobným písmem, která hlásala:

Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák,

dodavatelé čarodějných pomůcek pro všechny rošťáky,

mají tu čest vám předvést

POBERTŮV PLÁNEK

Byla to mapka znázorňující dopodrobna celý bradavický hrad a všechny školní pozemky. Skutečně pozoruhodné však byly maličké inkoustové tečky, které se po ní pohybovaly, každá označená jménem, jež bylo vyvedeno drobným písmem. Harry se k plánku ohromeně sklonil. Označená tečka v levém horním rohu ukazovala, že profesor Brumbál přechází sem a tam po své pracovně, školníkova kočka paní Norrisová slídí po druhém patře a školní strašidlo Protiva momentálně poletuje po Pamětní síni. A když Harry přelétal pohledem nahoru a dolů po dobře známých chodbách, všiml si ještě něčeho jiného.

Na plánku bylo zakresleno několik chodeb, v nichž nikdy nebyl. A mnohé z nich zřejmě vedly…

„Přímo do Prasinek,“ přikývl Fred a přejel prstem po trase jedné z nich. „Celkem jich je sedm. Teď pozor, o těchhle čtyřech Filch ví —“ ukázal, které má na mysli, „ale jsme si jistí, že o těchhle ostatních víme jen my. Na tu, co začíná za zrcadlem ve čtvrtém patře, zapomeň. Používali jsme jí až do loňské zimy, pak se ale propadla a je kompletně zablokovaná. A myslíme, že touhle chodbou nikdy nikdo nechodil, protože Vrba mlátička byla vysazená přímo u vchodu do ní. Podívej se ale na tuhle, ta vede rovnou do sklepa pod Medovým rájem. Už jsme jí mockrát využili. A jak sis možná všiml, vchod je hned před touhle učebnou, leze se do něj hrbem té staré jednooké čarodějnice.“

„Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák,“ povzdechl si George a poklepal na záhlaví plánku. „Dlužíme jim opravdu za mnohé.“

„Šlechetní muži, kteří neúnavně pracovali, aby pomohli nové generaci přestupníků zákona,“ dodal slavnostně Fred.

„Dobrá,“ prohlásil energicky George, „hlavně to nezapomeň po použití smazat —“

„— protože jinak by si to mohl přečíst každý,“ doplnil ho Fred varovným tónem.

„Prostě na to znova klepni a řekni: Neplecha ukončena! A plánek zmizí.“

„Takže, můj drahý mladý Harry,“ napodobil Fred neskutečně věrně Percyho tón, „dobře se bav a nedělej nic, co se nesmí.“