Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Vál tak silný vítr, že když vykročili na hřiště, smýkl jimi stranou, až se zapotáceli. Pokud jim diváci aplaudovali, neslyšeli to přes čerstvé burácení hromu. Harrymu bušily do brýlí velké dešťové kapky. Jak má pro všechno na světě v tomhle počasí vidět Zlatonku?

Od protějšího konce hřiště se k nim blížilo mužstvo Mrzimoru v kanárkově žlutých hábitech. Kapitáni obou mužstev k sobě přistoupili a potřásli si rukama. Diggory se na Wooda usmál, Wood však nyní vypadal, jako by ho postihl tetanus, a pouze přikývl. Harry viděl, jak madame Hoochová naznačuje ústy Nasedněte na košťata . S hlasitým mlasknutím vytáhl pravou nohu z bahna a přehodil ji přes svůj Nimbus Dva tisíce. Madame Hoochová nasadila k ústům píšťalku a vzápětí se rozlehl hvizd, který zněl pronikavě a vzdáleně zároveň: zápas byl zahájen.

Harry rychle vylétl do výše, jeho Nimbus se však v poryvech větru lehce kymácel. Snažil se ho držet v rovnováze, jak nejvíc mohl, otočil se a zamžoural do deště.

Během pěti minut byl promočený až na kůži a celý zmrzlý; sotva viděl své spoluhráče, natož maličkou Zlatonku. Poletoval nad hřištěm tam a zpátky, míjel rozmazané červené a žluté skvrny a neměl sebemenší ponětí, jak se zápas vyvíjí. Komentář v ohlušivém větru neslyšel. Diváci byli schovaní pod oceánem pršiplášťů a pochroumaných deštníků. Dvakrát nechybělo mnoho, aby ho jeden z Potlouků nesrazil z koštěte. Harry měl rozhled tak zamlžený deštěm, jenž mu stékal po brýlích, že je neviděl přilétat.

Absolutně ztratil pojem o čase. Stále více sil musel vynakládat na to, aby udržel koště ve vodorovné poloze. Obloha tmavla, jako by se noc rozhodla přijít dřív než obvykle. Při dvou příležitostech Harry div nenaletěl do jiného hráče, přičemž vůbec nevěděl, zda to byl spoluhráč nebo protihráč. Všichni už teď byli tak promočení a déšť padal tak hustě, že je od sebe sotva rozeznával…

S prvním šlehnutím blesku zazněl i hvizd píšťalky madame Hoochové. Harry hustým deštěm viděl jen Woodovu siluetu: kapitán ho máváním volal dolů na zem. Celé mužstvo se sneslo do bláta.

„Požádal jsem o oddechový čas!“ hulákal Wood na svůj tým. „Pojďte sem, schovejte se tady —“

Všichni se k sobě přikrčili pod velkým deštníkem na okraji hřiště; Harry si sundal brýle a spěšně si je otíral okrajem hábitu.

„Kolik to je?“

„Vedeme o padesát bodů,“ sdělil mu Wood, „pokud ale rychle nechytíme Zlatonku, budeme hrát do noci.“

„Já s tímhle krámem na nose nemám šanci,“ stěžoval si podrážděně Harry a mával ve vzduchu svými brýlemi.

Právě v tom okamžiku se vedle něj objevila Hermiona; plášť měla přetažený přes hlavu a z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu se šťastně zubila.

„Něco mě napadlo, Harry! Dej mi ty brýle, honem!“

Podal jí je, Hermiona na ně před očima užaslého týmu poklepala hůlkou a zadeklamovala: „ Repellentus! “

„A je to!“ oddechla si a podala brýle zpátky Harrymu. „Teď budou odpuzovat vodu.“

Wood vypadal, že by ji nejraději políbil.

„Geniální!“ volal za ní chraptivě, když mizela v davu. „Tak, kamarádi, jdeme zas na to!“

Hermionino zaklínadlo se ukázalo jako účinné. Harry byl sice pořád ztuhlý zimou, však ještě nikdy v životě nebyl promočenější než teď, nicméně alespoň viděl. Naplněn novým odhodláním hnal své koště vířivými vzdušnými proudy, na všechny strany se rozhlížel po Zlatonce, vyhnul se Potlouku, skrčený prolétl pod Diggorym, který se proti němu hnal opačným směrem…

Vtom opět zaburácel hrom a bezprostředně za ním sjel klikatý blesk. Tahle hra byla čím dál nebezpečnější. Harry věděl, že musí Zlatonku rychle chytit…

Otočil se, aby zamířil zpět ke středu hřiště, vtom však divácké tribuny osvětlil další zášleh blesku a Harry spatřil něco, co dokonale rozptýlilo jeho pozornost: v horní, teď už liduprázdné řadě sedadel se krčila nehybně silueta obrovského chundelatého černého psa a jasně se rýsovala proti obloze.

Harrymu sklouzly zkřehlé ruce po násadě koštěte a jeho Nimbus se propadl o několik stop níž. Harry trhl hlavou, odhodil si promočenou čupřinu z očí a mžoural na tribunu za sebou. Pes zmizel.

„Harry!“ ozval se zoufalý Woodův výkřik od nebelvírských brankových tyčí. „Za tebou, Harry!“

Honem se vyděšeně rozhlédl. Nad hřištěm se o překot řítil vzhůru Cedric Diggory a v deštěm naplněném prostoru mezi nimi se třpytila drobná zlatavá skvrnka —

Mírně popletený Harry se přitiskl k násadě koštěte a rozletěl se za Zlatonkou.

„Tak dělej!“ zavrčel na svůj Nimbus a déšť mu šlehal do tváře. „ Rychleji! “

Dělo se však něco podivného. Nad stadionem zavládlo zlověstné ticho. Vítr dul sice neztenčenou silou, ale zapomněl zřejmě burácet. Bylo to, jako by někdo vypnul zvuk nebo jako by Harry přestal náhle slyšet — co se to stalo?

A pak ho zalila ta úděsně povědomá vlna chladu — pronikla mu až do útrob přesně v okamžiku, kdy si uvědomil, že na hřišti pod ním se něco hýbe…

Než měl čas se nad tím zamyslet, sjel pohledem ze Zlatonky dolů.

Stála tam přinejmenším stovka mozkomorů, stovka zahalených tváří vzhlížela k němu vzhůru. Připadal si, jako by mu v hrudi stoupala ledová voda a zaplavovala mu vnitřnosti. A pak to uslyšel znovu… někdo ječel, uvnitř jeho hlavy někdo ječel… byla to žena…

„ Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne! “

„ Ustup, ty hloupá holko… tak uhni… “

„ Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj —“

Jeho mozek teď zaplňovala jakási otupující, vířivá bílá mlha… Co tady dělá? Proč letí na koštěti? Věděl, že musí té ženě přispěchat na pomoc… Jinak určitě zemře… určitě bude zavražděna…

Padal, řítil se dolů ledovou mlhou.

„ Harryho ne! Prosím… slitování… slitování… “

Jakýsi pronikavý hlas se smál, žena ječela a Harry ztratil vědomí.

„Ještě štěstí, že byla půda tak rozměklá.“

„Vážně jsem myslel, že je po něm.“

„A přitom si ani nerozbil brýle.“

Harry vnímal tlumeně šeptající hlasy, ale to, co říkaly, mu nedávalo ani špetku smysl. Neměl sebemenší ponětí, kde vlastně je, jak se tam dostal nebo co dělal předtím, než se tam ocitl. Jediné, co si uvědomoval, bylo, že ho bolí celé tělo, jako by dostal pořádný výprask.

„Byla to ta nejhroznější věc, jakou jsem kdy v životě viděla.“

Nejhroznější… ta nejhroznější věc… postavy v černých kápích… zima… křik…

Harry prudce otevřel oči. Ležel na ošetřovně. Kolem jeho postele se shromáždilo celé nebelvírské famfrpálové mužstvo, od hlavy k patě obalené bahnem. Byli tam i Ron s Hermionou, kteří vypadali, jako by právě vylezli z bazénu.

„Harry!“ promluvil na něj Fred, který pod vrstvou bláta vypadal neobvykle bledě. „Jak se cítíš?“

Harrymu připadalo, jako by se mu paměť převíjela zvýšenou rychlostí kupředu. Blesky — Smrtonoš — Zlatonka — a mozkomorové…

„Co se stalo?“ vyhrkl a posadil se tak prudce, až sebou všichni polekané škubli.

„Spadl jsi,“ informoval ho Fred. „Muselo to být z takových… kolika — padesáti stop?“

„Mysleli jsme, že ses zabil,“ dodala roztřeseně Alice.

Hermioně unikl jakýsi tichý pisklavý zvuk. Oči měla celé zarudlé.