Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Zalezte si všichni do spacích pytlů!“ zaburácel Percy. „Pospěšte si, žádné další povídání! Za deset minut se zhasíná!“

„Pojďte,“ pobídl Ron Harryho a Hermionu. Popadli tři spací pytle a odtáhli je do kouta.

„Co myslíte, je Black pořád ještě na hradě?“ zašeptala nervózně Hermiona.

„Jak je vidět, Brumbál si myslí, že by tu být mohl,“ odpověděl Ron.

„Já vám řeknu, že to je opravdu štěstí, že si vybral zrovna dnešní večer,“ uvažovala Hermiona, když oblečení zalezli do spacích pytlů a opřeli se o lokty, aby si spolu mohli dál povídat. „Jediný večer, kdy jsme nebyli ve věži…“

„Počítám, že na útěku ztratil přehled o čase,“ mínil Ron. „Nejspíš si neuvědomil, že je svátek Všech svatých. Jinak by byl vrazil sem.“

Hermiona se zachvěla.

Také jejich spolužáci si kladli stejnou otázku: „ Jak se dostal dovnitř? “

„Třeba se umí přemisťovat pomocí kouzel,“ říkal právě jeden žák z Havraspáru, který ležel kousek od nich. „Víte, co myslím — prostě se tady objevil zčistajasna.“

„Pravděpodobně v přestrojení,“ doplnil ho mrzimorský žák pátého ročníku.

„Taky sem mohl přiletět,“ napadlo Deana Thomase.

„Proboha, jsem tady snad jediná, kdo si dal tu práci a přečetl si Dějiny bradavické školy ?“ zeptala se Hermiona popuzeně Harryho a Rona.

„Nejspíš ano,“ přisvědčil Ron. „Proč?“

„Protože hrad chrání víc než jenom zdi , abyste věděli,“ odsekla Hermiona. „Je chráněn všelijakými kouzelnými zaříkadly, která mají zabránit právě tomu, aby sem někdo tajně pronikl. Přemístit se sem pomocí kouzel prostě není možné. A chtěla bych vidět přestrojení, které by dokázalo oklamat mozkomory. Ti přece hlídají všechny vchody na školní pozemky. Viděli by ho, i kdyby sem přiletěl. A Filch zná všechny zdejší tajné chodby, takže ty taky určitě nechali hlídat…“

„Budeme zhasínat!“ zahulákal Percy. „Rád bych, abyste byli všichni uložení ve spacích pytlech a nechci slyšet žádné další povídání!“

Všechny svíčky naráz zhasly. Jediné světlo nyní vycházelo ze stříbřitě světélkujících duchů, kteří poletovali sem a tam a vážně promlouvali s prefekty, a z kouzelného stropu, který byl stejně jako obloha venku poset hvězdami. Díky jejich světelnému efektu a díky šepotu, který stále ještě naplňoval celou síň, si Harry připadal, jako by spal za mírného vánku pod širákem.

Vždy jednou za hodinu se v síni objevil některý z učitelů, aby se přesvědčil, že je všude klid. Někdy kolem třetí hodiny ranní, když už mnozí konečně usnuli, vstoupil profesor Brumbál. Harry sledoval, jak se rozhlíží a hledá Percyho, který procházel mezi spacími pytli a napomínal ty, kteří se spolu bavili. Percy byl v té chvíli jen kousek od Harryho, Rona a Hermiony, kteří začali předstírat spánek v okamžiku, kdy se k nim přiblížily Brumbálovy kroky.

„Máte nějaké stopy, pane profesore?“ zeptal se šeptem Percy.

„Ne. Tady je všechno v pořádku?“

„Všechno pod kontrolou, pane.“

„Výborně. Teď už by nemělo smysl je všechny stěhovat. Pro otvor v nebelvírském portrétu jsem našel dočasného strážce. Zítra je budete moci přestěhovat zpátky.“

„A co Buclatá dáma, pane?“

„Schovává se v mapě Argyllshiru v druhém patře. Očividně odmítla pustit Blacka dovnitř bez hesla, proto na ni zaútočil. Pořád ještě je silně rozrušená, ale jen co se trochu uklidní, požádám pana Filche, aby ji vrátil na původní místo.“

Harry slyšel, jak se dveře do síně se zavrzáním znovu otevřely, a pak se ozvaly další kroky.

„Pane řediteli?“ Byl to Snape. Harry ležel ani se nehnul a pozorně naslouchal. „Celé třetí poschodí bylo prohledáno. Black tam není. A Filch prošel všechna sklepení. Tam také nikdo není.“

„A co astronomická věž? Pracovna profesorky Trelawneyové? Sovinec?“

„Všechno jsme prohledali…“

„Nuže dobrá, Severusi. Tak jako tak jsem nečekal, že by se tu Black zdržel.“

„Máte nějakou teorii ohledně toho, jak se dostal dovnitř?“ zeptal se Snape.

Harry velice opatrně nadzvedl hlavu položenou na pažích, aby měl volné i druhé ucho.

„Mám jich spoustu, Severusi, ale každá je nepravděpodobná.“

Harry nepatrně pootevřel oči a podíval se směrem, kde stáli; Brumbál byl k němu obrácen zády, zahlédl však vášnivě zaujatý Percyho obličej a Snapeův profil, který vypadal popuzeně.

„Vzpomínáte si na ten rozhovor, pane řediteli, který jsme měli těsně před — no, před začátkem pololetí?“ otázal se Snape, ale téměř přitom nerozevíral rty, jako by chtěl z diskuse vyloučit Percyho.

„Vzpomínám, Severusi,“ přikývl Brumbál a v jeho hlase zaznělo cosi jako varování.

„Zdá se mi — téměř nemožné — že by se Black mohl dostat do školy bez pomoci někoho zevnitř. Dal jsem najevo svoje obavy, když jste jmenoval —“

„Nevěřím, že by uvnitř tohoto hradu existoval jediný člověk, který by byl ochoten pomáhat Blackovi dostat se sem,“ prohlásil Brumbál a z tónu, jakým to řekl, jednoznačně vyplynulo, že pokládá toto téma za uzavřené; Snape už proto nedopověděl. „Musím zajít dolů za mozkomory, pokračoval Brumbál. „Slíbil jsem, že jim řeknu, až skončíme s prohledáváním hradu.“

„Nechtěli nám s tím hledáním vypomoct, pane?“ zajímal se Percy.

„Jistěže ano,“ odpověděl chladně Brumbál. „Obávám se ale, že dokud zde budu ředitelem já, žádný mozkomor nepřekročí práh tohoto hradu.“

Percy se zatvářil poněkud rozpačitě. Brumbál rychlým a tichým krokem opustil síň. Snape ještě chvíli zůstal stát a díval se za ředitelem se záštiplným výrazem, pak ale také odešel.

Harry pohlédl na Rona a Hermionu. I oni měli oči otevřené a zrcadlil se jim v nich hvězdný strop.

„Co to všechno mělo znamenat?“ zeptal se bezhlesým šepotem Ron.

V příštích několika dnech se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o Siriusi Blackovi. Teorie o tom, jak se dostal do hradu, nabývaly stále nepravděpodobnější podoby. Hannah Abbottová z Mrzimoru strávila většinu následující hodiny bylinkářství tím, že každému, kdo byl ochoten ji poslouchat, vykládala, jak je Black schopen proměnit se v kvetoucí keř.

Rozcupované plátno Buclaté dámy bylo sejmuto ze zdi a nahrazeno obrazem sira Cadogana a jeho tlustého šedivého poníka. Nikdo z toho nejásal radostí. Sir Cadogan polovinu času trávil tím, že žáky vyzýval na souboj, a zbytek tím, že si vymýšlel směšně komplikovaná vstupní hesla, která přinejmenším dvakrát denně měnil.

„Je to absolutní cvok,“ stěžoval si Percymu rozzlobeně Seamus Finnigan. „Nemůžeme dostat někoho jiného?“

„Nikdo jiný tu práci nechtěl vzít,“ vysvětloval Percy. „To, co se stalo Buclaté dámě, nahnalo všem strach. Pouze sir Cadogan byl natolik statečný, že se přihlásil dobrovolně.“

Sir Cadogan byl však tím nejmenším z Harryho problémů. Harry sám se teď ocitl pod přísným dohledem. Učitelé nacházeli nejrůznější záminky, aby ho mohli doprovázet po chodbách, a Percy Weasley (který se podle Harryho názoru řídil matčinými příkazy) ho sledoval na každém kroku jako nějaký neobyčejně důležitý hlídací pes. Všechno to pak bylo korunováno tím, když si ho profesorka McGonagallová pozvala k sobě do kabinetu a uvítala ho s výrazem tak truchlivým, až si Harry myslel, že nejspíš někdo zemřel.