Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Nemá už smysl dál to před vámi tajit, Pottere,“ oslovila ho tím nejvážnějším tónem. „Vím, že to pro vás bude šok, ale Sirius Black —“

„Já vím, že jde po mně,“ přerušil ji unaveně Harry. „Zaslechl jsem to říkat Ronova tatínka paní Weasleyové. On totiž pracuje na ministerstvu kouzel.“

Profesorku McGonagallovou jeho sdělení očividně zarazilo. Vteřinu nebo dvě na Harryho pozorně hleděla a pak prohlásila: „Dobře tedy! V tom případě jistě pochopíte, Pottere, proč myslím, že není zrovna dobré, abyste po večerech chodil na tréninky famfrpálu. Tam venku na hřišti, kde jsou s vámi jen ostatní členové vašeho týmu, jste příliš vystaven nebezpečí, Pottere —“

„Jenže my v sobotu hrajeme první zápas,“ skočil jí rozhořčeně do řeči Harry. „Musím přece trénovat, paní profesorko!“

Profesorka McGonagallová ho upřeně pozorovala. Harry věděl, že jí na prospěchu nebelvírského týmu doopravdy záleží; koneckonců to byla právě ona, kdo ho původně navrhl na post chytače. Čekal a napětím ani nedýchal.

„Hmmm…“ Profesorka McGonagallová vstala a zadívala se oknem ven na famfrpálové hřiště, kam bylo pro déšť sotva vidět. „No… musím přiznat, že bych se ráda dočkala toho, jak ten pohár konečně vyhrajeme… Stejně ale musím říct, Pottere — byla bych klidnější, kdyby tam s vámi byl někdo z učitelů. Požádám madame Hoochovou, aby chodila na vaše tréninky dohlížet.“

Jak se první famfrpálový zápas blížil, počasí se neustále zhoršovalo. Nebelvírské mužstvo se tím však nenechalo odradit a pod pečlivým dohledem madame Hoochové trénovalo ještě intenzivněji než kdy dřív. Na poslední trénink před sobotním zápasem ale přišel Oliver Wood s dosti nepříjemnou zprávou.

„Nebudeme hrát se Zmijozelem!“ oznámil svému družstvu a tvářil se nesmírně rozčileně. „Zrovna za mnou byl Flint. Namísto s nimi se utkáme s Mrzimorem.“

„Proč?“ vyhrkli svorně členové týmu.

„Flint se vymlouvá, že jejich chytač má pořád ještě poraněnou ruku,“ vysvětloval Wood a vztekle skřípal zuby. „Je ale naprosto jasné, proč to dělají. Nechce se jim hrát v tomhle počasí. Mají strach, že by jejich šance ještě víc klesly…“

Celý den dul silný vítr a hustě pršelo a Woodova slova teď doprovodilo vzdálené zadunění hromu.

„Malfoy s tou rukou vůbec nic nemá !“ rozkřikl se rozzuřeně Harry. „Simuluje to!“

„To já vím,“ přisvědčil hořce Wood, „jenže to nemůžeme dokázat. A všechny nacvičené signály jsme trénovali v přesvědčení, že budeme hrát se Zmijozelem, jenže teď proti nám místo nich nastoupí Mrzimor a ten má úplně jiný styl hry. Mají nového kapitána a chytače, Cedrika Diggoryho —“

Angelina, Alice a Katie se náhle zahihňaly.

„Co je?“ reagoval zamračeně Wood na jejich lehkovážné počínání.

„To je takový ten vysoký pohledný kluk, že?“ ujišťovala se Angelina.

„Silný a tichý,“ dodala Katie a všechny tři se znovu začaly hihňat.

„Tichý je jen proto, že je to takový tupec, že nedá dvě slova dohromady,“ odsekl netrpělivě Fred. „Nechápu, s čím si děláš starosti, Olivere, s Mrzimorem to bude procházka růžovým sadem. Když jsme s nimi hráli posledně, chytil Harry Zlatonku asi po pěti minutách, pamatuješ?“

„Tentokrát budeme hrát za úplně jiných podmínek!“ zařval hlasitě Wood a oči mu lehce vylezly z důlků. „Diggory dal dohromady pořádně silnou sestavu! A kromě toho on sám je vynikající chytač. Ostatně toho jsem se bál, že se na to budete dívat takhle. Nesmíme je podcenit! Nesmíme polevit v soustředění! Zmijozel se nás snaží vypéct! My musíme vyhrát!“

„Tak se nerozčiluj, Olivere,“ uklidňoval ho Fred s mírně poplašeným výrazem v obličeji. „My přece Mrzimor bereme vážně. „ Absolutně vážně.“

Den před zápasem nabyl vítr intenzity skučivé vichřice a pršelo ještě vytrvaleji než dosud. Na chodbách a v učebnách byla taková tma, že musely být rozsvíceny další pochodně a lucerny. Mužstvo Zmijozelu vypadalo nadmíru spokojeně a nejspokojeněji se tvářil Malfoy.

„Ach bože, jen kdybych se s tou rukou cítil aspoň o trochu líp,“ povzdechl si, když sledoval, jak zvenčí lomcuje okny vichřice.

Harry neměl v hlavě prostor na to, aby si dělal starosti s čímkoli jiným než s nadcházejícím dnem a chystaným zápasem. Oliver Wood za ním o přestávkách mezi hodinami neustále přibíhal a dával mu různé rady. Když se to stalo potřetí, mluvil tak dlouho, že si Harry náhle uvědomil, že má už deset minut zpoždění na hodinu obrany proti černé magii; rozběhl se do učebny a Wood za ním hulákal: „Diggory má hrozně rychlou kličku, Harry, takže by možná bylo nejlepší zkusit ho obejít velkým obloukem —“

Harry prudce zabrzdil před učebnou obrany proti černé magii, otevřel dveře a vpadl dovnitř.

„Omlouvám se, pane profesore, ale —“

Nebyl to však profesor Lupin, který k němu zdvihl oči od katedry; seděl u ní Snape.

„Hodina začala před deseti minutami, Pottere, takže myslím, že Nebelvíru strhneme deset bodů. Posaďte se.“

Harry se však nehýbal.

„Kde je profesor Lupin?“ zeptal se.

„Říká, že se dnes cítí příliš nemocen na to, aby mohl učit,“ oznámil Snape s pokřiveným úsměvem. „Neříkal jsem vám, abyste se posadil?“

Harry však zůstal stát na místě.

„Co mu je?“

V Snapeových černých očích se zablýsklo.

„Nic, co by ho ohrožovalo na životě,“ pronesl tónem, který naznačoval, že opak by ho těšil mnohem víc. „Strhávám Nebelvíru dalších pět bodů, a jestli vás budu muset ještě jednou vybídnout, abyste se posadil, bude to už za padesát bodů.“

Harry se odloudal na své místo a posadil se. Snape se rozhlédl po třídě.

„Jak jsem říkal, než nás Potter vyrušil, profesor Lupin nezanechal žádné poznámky o tom, které učivo jste doposud probrali —“

„Prosím, pane profesore,“ vyhrkla kvapně Hermiona, „probírali jsme bubáky, karkulinky, tůňodavy a děsovce a právě jsme měli začít —“

„Buďte zticha!“ zarazil ji chladně Snape. „Žádné informace jsem po vás nežádal. Poukazoval jsem jen na organizační nedostatky profesora Lupina.“

„Je to nejlepší učitel obrany proti černé magii, jakého jsme kdy měli,“ ozval se neohroženě Dean Thomas a zbytek třídy ho podpořil tichým souhlasným zabručením. Snape vypadal hrozivěji než kdy jindy.

„To vám tedy ke spokojenosti stačí málo. Lupin vás doopravdy nepřepíná — že se dokážete vypořádat s karkulinkami a děsovci, to bych od vás očekával už v prvním ročníku. Dnes si promluvíme o —“

Harry sledoval, jak listuje učebnicí, dokud se nedostal k úplně poslední kapitole, o níž si mohl být jistý, že ji ještě neprobírali.

„— o vlkodlacích,“ dokončil Snape.

„Ale, pane profesore,“ pípla Hermiona, která se očividně nedokázala udržet, „my ještě vlkodlaky probírat nemáme, dnes máme začít bludníčky —“

„Slečno Grangerová,“ okřikl ji Snape hlasem mrazivým jako smrt, „až doposud jsem žil v domnění, že tuhle hodinu řídím já a ne vy. A říkám vám všem, abyste si nalistovali stranu tři sta devadesát čtyři.“ Znovu se rozhlédl po celé třídě. „ Všichni! A to hned! “

Nebelvírští si otevřeli učebnice s mnoha zahořklými kradmými pohledy stranou a s tichým vzdorovitým mumláním.