Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„Kdo z vás mi dokáže povědět, jak odlišíme vlkodlaka od pravého vlka?“ otázal se Snape.

Všichni nehybně seděli a mlčeli — totiž všichni až na Hermionu, jejíž ruka, jak bylo jejím častým zvykem, doslova vystřelila vzhůru.

„Ví to někdo?“ ušklíbl se Snape a Hermiony si nevšímal. Na rtech mu už zas pohrával ten pokřivený úsměv. „Chcete mi snad tvrdit, že vás profesor Lupin nenaučil dokonce ani základní rozdíly mezi —“

„Říkali jsme vám přece,“ ozvala se náhle Parvati, „že jsme se k vlkodlakům zatím nedostali, jsme teprve u —“

„ Ticho! “ zavrčel Snape. „Ale, ale, ale, v životě by mě nenapadlo, že ve třetím ročníku narazím na třídu, jejíž žáci nepoznají vlkodlaka, když se před nimi objeví. Nesmím zapomenout informovat profesora Brumbála o tom, jak hrozně jste pozadu…“

„Prosím, pane profesore,“ vyhrkla Hermiona, která stále ještě mávala rukou ve vzduchu, „vlkodlak se od pravého vlka liší několika drobnými detaily. Čenich vlkodlaka —“

„To je už podruhé, co jste promluvila bez dovolení, slečno Grangerová,“ otočil se k ní chladně Snape. „Odebírám Nebelvíru dalších pět bodů za to, že jste takový nesnesitelný šprt.“

Hermiona zrudla jako mák, konečně ruku spustila a uslzenýma očima se zavrtala do podlahy. Způsob, jakým nyní celá třída na Snapea zahlížela, byl nejvýmluvnější známkou toho, jak upřímně ho všichni nenávidí, protože každý z nich už minimálně jednou Hermionu za šprta označil také, a Ron, který jí tak říkal přinejmenším dvakrát týdně, hlasitě zaprotestoval: „Položil jste nám otázku a ona zná odpověď. Tak proč se ptáte, když to nechcete slyšet?“

Třídě bylo okamžitě jasné, že přestřelil. Snape k němu pomalu dokráčel a všichni přítomní zadrželi dech.

„Uděluji vám školní trest, Weasleyi,“ usmál se sladce Snape s obličejem skloněným těsně k Ronovi. „A jestli vás ještě jednou uslyším, jak kritizujete moje výukové metody, budete toho hodně dlouho litovat.“

Po celý zbytek hodiny nikdo nevydal sebemenší hlásek. Seděli a vypisovali si z učebnice poznámky o vlkodlacích, zatímco Snape procházel sem a tam mezi lavicemi a prohlížel si práce, které sepsali pro profesora Lupina.

„Velice uboze vysvětleno… tohle je nepřesné, tůňodava častěji nacházíme v Mongolsku… profesor Lupin to ohodnotil osmi body z deseti možných? Já bych tomu nedal ani tři…“

Když konečně zazvonilo, Snape je ještě na okamžik zadržel ve třídě.

„Každý z vás napíše esej, který mi předá osobně do ruky, a sice o metodách rozpoznávání a zabíjení vlkodlaků. Požaduji, abyste na toto téma popsali dva svitky pergamenu, a své práce mi odevzdáte v pondělí dopoledne. Je načase, aby tuhle třídu někdo vzal pevně do ruky. Vy tu ještě zůstaňte, Weasleayi, musíme se dohodnout na vašem trestu.“

Harry a Hermiona odešli z učebny spolu s ostatními. Jejich spolužáci počkali, dokud se nedostali bezpečně mimo Snapeův doslech, a pak začali na profesora svorně nadávat.

„I kdyby byla pravda, že Snape o to místo usiluje, takhle se ještě vůči žádnému jinému našemu učiteli obrany proti černé magii nikdy nechoval,“ řekl Harry Hermioně. „Proč je zrovna proti Lupinovi tak zaujatý? Myslíš, že to je všechno kvůli tomu bubákovi?“

„Já nevím,“ zavrtěla zamyšleně hlavou Hermiona. „Vážně ale doufám, že se profesor Lupin brzy uzdraví…“

O pět minut později je dohonil Ron, který se ještě třásl vztekem.

„Víte, jakou práci si pro mě ten…“ (použil pro Snapea označení, po němž Hermiona šokovaně vyjekla Rone! ) „vymyslel? Mám jít na ošetřovnu drhnout bažanty! Bez kouzlení !“ Rozzuřeně přitom oddechoval a prsty bezděčně zalamoval v pěst. „Proč jen se Black neschoval v jeho pracovně, no řekněte? Mohl nám přece udělat tu laskavost a zbavit nás Snapea jednou provždy!“

Druhého dne ráno se Harry probudil neobvykle brzo; tak brzo, že byla ještě tma. Na okamžik měl dojem, že ho probudilo burácení větru, potom však v týlu pocítil proud studeného vzduchu a prudce se posadil — školní strašidlo Protiva se vznášel těsně nad ním a usilovně mu foukal do ucha.

„Co to děláš?“ vyjel na něj Harry vztekle.

Protiva nadmul tváře, důkladně si odfoukl a s krákoravým smíchem pozpátku vylétl z ložnice.

Harry rozespale sáhl po budíku a podíval se na něj. Bylo půl páté. V duchu Protivu proklel, převalil se na druhý bok a pokusil se znovu usnout, jenže teď, když už byl jednou vzhůru, bylo velice obtížné ignorovat údery hromu, které se mu rozléhaly nad hlavou, svist větru narážejícího do hradních zdí a vzdálený praskot stromů v Zapovězeném lese. Věděl, že za několik málo hodin bude venku na famfrpálovém hřišti a bude v té bouři zápasit o vítězství. Nakonec se vzdal pomyšlení na další spánek, vstal, oblékl se, zdvihl svůj Nimbus Dva tisíce a tiše vyklouzl z ložnice.

Když otevíral dveře, něco se mu otřelo o nohu. Sklonil se právě včas, aby stačil polapit Křivonožku za konec huňatého ocasu a vytáhnout ho ven.

„Tak poslyš, mám takový dojem, že se v tobě Ron nezmýlil,“ otočil se ke Křivonožkovi podezřívavě. „Celý tenhle hrad je plný myší“ tak běž a hoň se za nimi. No tak běž,“ vybídl ho znovu a přitom ho nohou strkal dolů z točitého schodiště. „A Prašivce dej pokoj!“

Rachot bouře se ve společenské místnosti rozléhal ještě mohutněji. Harry věděl, že nemá smysl doufat, že by zápas mohl být zrušen. Famfrpálová utkání se nikdy neodvolávala kvůli takovým prkotinám, jako byly bouře. Přesto začínal pociťovat určitou nervozitu. Wood mu jednou na chodbě ukázal Cedrika Diggoryho; byl to žák pátého ročníku a byl o hodně větší než Harry. Za chytače se obvykle vybírali lehcí a rychlí hráči, v takovémhle počasí však Diggoryho váha představovala určitou výhodu, protože bylo méně pravděpodobné, že ho vítr vychýlí z kurzu.

Hodiny, které zbývaly do svítání, strávil Harry u ohně, od něhož jen čas od času vstal, aby zabránil Křivonožkovi proplížit se znovu vzhůru po schodišti k chlapeckým ložnicím. Konečně pak usoudil, že už musí být čas snídaně, a prošel osamoceně otvorem v podobizně.

„Postav se mi a bojuj, ty prašivý pse!“ hulákal na něj sir Cadogan.

„Sklapni, prosím tě,“ zazíval Harry.

Nad velkou miskou ovesné kaše trochu pookřál, a když se zakousl do topinky, dostavil se k snídani i zbytek mužstva.

„Bude to těžký zápas,“ prorokoval Wood, který nesnědl ani sousto.

„Přestaň se už bát, Olivere,“ konejšila ho Alice, „nám přece trocha deště nevadí.“

Venku však padalo něco podstatně horšího než jen trocha deště. Famfrpál se těšil takové oblibě, že se na zápas vydala jako obvykle celá škola, diváci však k hřišti přibíhali po trávnících s hlavou skloněnou proti zuřivému větru, který jim cestou vytrhával deštníky z rukou. Těsně předtím, než vešel do šatny, všiml si Harry, jak se Malfoy, Crabbe a Goyle chechtají a ukazují si na něj zpod obrovitého deštníku, pod nímž přicházeli na stadion.

Mužstvo se převléklo do svých zářivě červených hábitů a všichni čekali, až k nim Wood jako obvykle před zápasem povzbudivě promluví, tentokrát se však jeho řeči nedočkali. Wood se o to několikrát pokusil, ale vydal ze sebe jen jakési podivné zajíknutí, pak zoufale zavrtěl hlavou a pokynul jim, aby ho následovali.