Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Podle toho, co říkali, byli všude. U Džina v láhvi, což byl obchod s kouzelnickými potřebami, v Taškářových žertovných předmětech, U Tří košťat, kde si dávali napěněné korbele horkého máslového ležáku, a na spoustě dalších míst.

„Tam ti mají poštu, Harry! Je v ní na dvě stovky sov, všechny sedí na regálech a všechny jsou označené barevným kódem podle toho, jak rychle chceš svůj dopis doručit adresátovi!“

„A v Medovém ráji mají nový druh fondánu, byla tam ochutnávka zdarma, tady jsme ti kousek přinesli, podívej…“

„A viděli jsme lidožravého obra, vážně, aspoň si to myslíme, U Tří košťat se schází nejrůznější-“

„Škoda že jsme ti nemohli přinést trochu toho máslového ležáku, ten člověka fakt zahřeje —“

„A co jsi dělal ty?“ zeptala se ustaraně Hermiona. „Udělal jsi nějakou práci?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Lupin mi ve svém kabinetu uvařil hrnek čaje. A pak tam přišel Snape…“

Vylíčil jim všechno o poháru s lektvarem. Ronovi zděšením poklesla sanice.

„ Lupin to vypil? “ vydechl. „Copak se zbláznil?“

Hermiona pohlédla na hodinky.

„Poslyšte, už bychom měli jít dolů, hostina začíná za pět minut…“ Spěšně prolezli otvorem v portrétu, vmísili se do davu a pořád ještě si povídali o Snapeovi.

„Jestli se ale — no, víte —“ Hermiona ztlumila hlas a nervózně se rozhlížela kolem, „jestli se doopravdy snažil — otrávit Lupina — přece by to nedělal Harrymu před očima?!“

„Hmm, to snad opravdu ne,“ zabručel Harry, když vešli do vstupní síně a na její protilehlé straně vstoupili do Velké síně. Ta byla vyzdobena stovkami vydlabaných dýní, v nichž zářily svíce, mrakem živých netopýrů, kteří mávali křídly a poletovali sem a tam, a spoustou jasně oranžových fáborů, které líně pluly pod bouřkově zamračeným stropem jako zářiví vodní hadi.

Jídlo bylo lahodné; dokonce i Hermiona a Ron, pořád ještě k prasknutí nacpaní sladkostmi z Medového ráje, dokázali od každého chodu spořádat po dvou porcích. Harry neustále zalétal pohledem k učitelskému stolu. Profesor Lupin vypadal spokojeně a vlastně stejně jako obvykle a zaujatě se bavil s maličkým profesorem Kratiknotem, který vyučoval kouzelné formule. Harry přejel očima kolem stolu a zastavil se na místě, kde seděl Snape. Nebyl si jistý, jestli si to jen nevymýšlí, ale připadalo mu, že Snape pokradmu pokukuje po Lupinovi častěji, než by bylo normální.

Hostina byla zakončena zábavným programem, který obstarali bradavičtí duchové. Vyskákali ze zdí a ze stolů a blýskli se krátkou sestavou synchronizovaného plachtění. Skoro bezhlavý Nick, nebelvírský duch, slavil obrovský úspěch, když názorně předvedl svou vlastní zbabranou popravu.

Byl to tak příjemný večer, že Harrymu nedokázal zkazit dobrou náladu dokonce ani Malfoy, který na něj přes hlavy davu, když všichni společně opouštěli Velkou síň, křikl: „Pozdravují tě mozkomorové, Pottere!“

Harry, Ron a Hermiona šli za ostatními nebelvírskými žáky obvyklou cestou k nebelvírské věži, když však dorazili do chodby, na jejímž konci visel portrét Buclaté dámy, zjistili, že se tam vytvořila dokonalá zácpa.

„Proč nikdo nejde dovnitř?“ podivoval se Ron.

Harry nahlížel dopředu přes hlavy těch, kdo stáli před nimi. Portrét vypadal, že je zavřený.

„Nechte mě projít, prosím!“ rozlehl se Percyho hlas a za chvíli už se Percy důležitě prodíral davem. „Co je to tady za zácpu? Přece jste všichni nemohli zapomenout heslo — dovolíte, já jsem primus —“

A pak v celém davu zavládlo ticho, nejprve vpředu a postupně stále dál dozadu, takže to vypadalo, jako by se chodbou šířil mrazivý děs. Slyšeli, jak Percy náhle přikázal zvýšeným hlasem: „Sežeňte někdo profesora Brumbála. Pospěšte si!“

Všichni stáčeli hlavy směrem k Percymu a ti, kteří stáli vzadu, si stoupali na špičky, aby také něco viděli.

„Co se děje?“ zeptala se Ginny, která právě dorazila. O vteřinku později se dostavil profesor Brumbál a spěšně mířil k portrétu. Nebelvírští žáci se natlačili na sebe podél stěn, aby mezi nimi mohl projít, a Harry, Ron a Hermiona se posunuli o kousek blíž, aby zjistili, v čem je problém.

„Ach ne!“ vyjekla hlasitě Hermiona a popadla Harryho za ruku.

Buclatá dáma z obrazu zmizela, plátno bylo něčím ostrým rozdrásáno tak zuřivě, že podlaha byla pokryta jeho drobnými proužky, a několik větších kusů bylo z obrazu úplně vytrženo.

Brumbál zničený obraz přelétl jediným rychlým pohledem, a když se k žákům otočil s velice vážným výrazem v očích, zjistil, že k němu právě spěchají profesorka McGonagallová a profesoři Lupin a Snape.

„Musíme ji najít,“ prohlásil Brumbál. „Paní profesorko, buďte tak laskava, zajděte okamžitě za panem Filchem a nařiďte mu, aby prohledal všechny obrazy na hradě, jestli tam Buclatá dáma není.“

„Tak to vám přeju hodně štěstí!“ ozval se krákavý hlas.

Samozřejmě patřil školnímu strašidlu Protivovi, který se vznášel nad shromážděnými a tetelil se potěšením jako vždy, když viděl nějakou pohromu či nepříjemnost.

„Co tím myslíš, Protivo?“ opáčil klidně Brumbál a Protivův úšklebek znatelně povadl. Brumbála se provokovat neodvážil. Místo toho nasadil podlézavý tón, který nezněl o nic lépe než jeho předchozí posměšné krákání.

„Ona se stydí, vaše ředitelnosti. Nechce, aby ji někdo viděl. Je příšerně zřízená. Já ji viděl, když probíhala jednou krajinkou nahoře ve čtvrtém poschodí, pane, kličkovala tam mezi stromy. Plakala, až srdce usedalo,“ rozplýval se spokojeností. „Chudinka,“ dodal naoko lítostivě.

„Říkala, kdo jí to udělal?“ zeptal se tiše Brumbál.

„No jistě, vaše profesornosti,“ přisvědčil Protiva s výrazem někoho, kdo v náručí drží velikou odjištěnou bombu. „Měl hrozný vztek, že ho nechtěla pustit dovnitř, víte?“ Protiva se předklonil a mezi nohama se na Brumbála ušklíbl. „Je to pěkně odporné individuum, tenhle Sirius Black.“

Profesor Brumbál poslal všechny nebelvírské zpátky o Velké síně, kde se k nim o deset minut později připojili i žáci z Mrzimoru, Havraspáru a Zmijozelu, kteří vesměs vypadali neobyčejně zmateně.

„Profesorský sbor i já osobně musíme provést důkladnou prohlídku celého hradu,“ oznámil jim profesor Brumbál poté, co profesorka McGonagallová a profesor Kratiknot pozavírali všechny dveře vedoucí do síně. „Obávám se, že v zájmu vlastní bezpečnosti budete muset dnešní noc strávit tady. Požaduji, aby prefekti stáli na stráži u všech vchodů do síně, a předávám velení našemu primusovi a primusce. Stane-li se cokoli mimořádného, okamžitě mi to ohlaste,“ otočil se na Percyho, který se tvářil nesmírně hrdě a důležitě. „Pošlete mi zprávu po některém z duchů.“

Profesor Brumbál se už chystal opustit síň, pak se však zarazil se slovy:

„Ach ano, budete potřebovat…“

Stačilo, aby Albus Brumbál mávl jedinkrát nonšalantně hůlkou a dlouhé stoly odlétly k obvodu síně a vyrovnaly se podél stěn; následovalo další mávnutí a podlaha se pokryla stovkami měkkých karmínových spacích pytlů.

„Dobře se vyspěte,“ popřál jim profesor Brumbál a zavřel za sebou dveře.

Síň okamžitě zaplnilo vzrušené štěbetání; žáci Nebelvíru informovali zbytek školy o tom, k čemu u nich právě došlo.