Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

„My to zvládneme, Olivere,“ připojila se Angelina.

„Určitě,“ dodal Harry.

S plným odhodláním zahájilo mužstvo trénink, který se konal třikrát týdně večer. Počasí se zhoršovalo, bylo stále chladněji, víc pršelo a noci byly temnější, ale sebevětší množství bahna, větru ani deště nedokázalo Harrymu zkalit onu báječnou představu, jak konečně získávají obrovský stříbrný famfrpálový pohár.

Když se Harry jednoho dne večer vrátil po tréninku do nebelvírské společenské místnosti, celý promrzlý a ztuhlý ale spokojený, jak trénink probíhal, zjistil, že celá místnost vře vzrušením.

„Děje se něco?“ zeptal se Rona a Hermiony, kteří seděli v nejlepších křeslech u krbu a dodělávali hvězdné mapy pro astronomii.

„První víkend v Prasinkách,“ ukázal Ron na čerstvé oznámení, které viselo na otlučené staré informační tabuli. „Připadá na konec října, na svátek Všech svatých.“

„Výborně!“ zamnul si rukama Fred, který vstoupil za Harrym otvorem v portrétu. „Musím se stavit u Taškáře, docházejí mi smradlavé kuličky“

Harry se svezl do křesla vedle Rona a dobrá nálada z něj kvapem vyprchávala. Hermiona jako by mu četla myšlenky.

„No tak, Harry, příště určitě budeš smět jet taky,“ konejšila ho. „Blacka nepochybně brzy dopadnou, jednou už ho přece i viděli.“

„Black není takový blázen, aby se o něco pokoušel v Prasinkách,“ mínil Ron. „Zeptej se McGonagallové, jestli bys nemohl jet už tentokrát, Harry, bůhví, kdy se tam pojede příště —“

„ Rone! “ okřikla ho Hermiona. „Víš přece, že se Harry má držet ve škole —“

„A to tady má jako jediný třeťák zkysnout?“ odporoval Ron. „Popros McGonagallovou, Harry, běž —“

„Jo, myslím, že to udělám,“ rozhodl se Harry.

Hermiona užuž chtěla zaprotestovat, když vtom jí lehce vyskočil do klína Křivonožka. Z tlamy mu visel velký mrtvý pavouk.

„Musí to žrát takhle před námi?“ rozčiloval se Ron a zlostně na kocoura zahlížel.

„Křivonožko, ty šikulko, tos chytil úplně sám?“ rozplývala se Hermiona.

Křivonožka pomalu žvýkal pavouka a žlutýma očima vyzývavě zíral na Rona.

„Hlavně si ho drž pěkně u sebe na klíně, nic jiného po tobě nechci,“ zabručel podrážděně Ron a sklonil se ke své hvězdné mapě. „Mám tady v brašně Prašivku, spí.“

Harry zazíval. Už se mu strašně chtělo spát, musel ale ještě dokreslit svoji hvězdnou mapu. Přitáhl si k sobě brašnu, vytáhl z ní pergamen, inkoust a brk a dal se do práce.

„Jestli chceš, můžeš si obkreslit tu moji,“ nabídl se Ron, rozmáchlým gestem vyznačil na mapě poslední chybějící hvězdu a přistrčil ji k Harrymu.

Hermiona, která byla proti opisování, našpulila rty, nic však neřekla. Křivonožka stále ještě bez mrknutí zíral na Rona a koncem svého huňatého ocasu švihal sem a tam. Pak zničehonic skočil.

„HEJ!“ zařval Ron a popadl svou brašnu, když do ní Křivonožka zabořil drápy všech čtyř tlap a začal zuřivě trhat. „PUSŤ, TY ZVÍŘE PITOMÝ!“

Ron se snažil brašnu Křivonožkovi vytrhnout, ale kocour ji držel dál a vztekle sápal.

„Rone, neubližuj mu!“ ječela Hermiona. Celá společenská místnost zaujatě přihlížela. Ron brašnu popadl a zatočil jí i s kocourem nad hlavou, až Prašivka obloukem vyletěla z brašny do vzduchu.

„CHYŤTE TU KOČKU!“ zahulákal Ron, když se Křivonožka vysvobodil z pozůstatků brašny, přeskočil stůl a hnal se za vyděšenou krysou.

George Weasley po Křivonožkovi skočil, ale minul ho. Prašivka se bleskově propletla mezi dvaceti páry nohou a zmizela pod starou komodou. Křivonožka prudce zabrzdil, přikrčil se na prohnutých tlapách a jednou přední začal rozzuřeně hrabat pod komodou.

Ron s Hermionou se vrhli za nimi; Hermiona popadla Křivonožku pod břichem a odtáhla ho pryč, zatímco Ron si lehl na zem a s velkými obtížemi vytáhl Prašivku za ocas ven.

„Podívej se na ni!“ vyjel vztekle na Hermionu a mával jí Prašivkou před očima. „Je chudinka kost a kůže! Nepouštěj k ní toho kocoura!“

„Křivonožka nechápe, že to nesmí dělat!“ bránila se Hermiona roztřeseným hlasem. „Všechny kočky přece honí krysy, Rone!“

„Na tom tvém zvířeti je něco divného!“ rozčiloval se Ron a snažil se přimět Prašivku, která sebou zoufale kroutila, aby si zalezla k němu do kapsy. „Slyšel mě, jak říkám, že mám Prašivku v brašně!“

„To je přece hloupost!“ odsekla netrpělivě Hermiona. „Křivonožka ji prostě cítil , Rone, jak jinak si myslíš, že —“

„Ta kočka je na Prašivku vysazená!“ běsnil Ron a nevšímal si ostatních kolem sebe, kteří se začínali pobaveně chichotat. „A Prašivka tady byla dřív a ještě ke všemu je nemocná!“

Ron prkenně prošel společenskou místností a zmizel na schodech k chlapeckým ložnicím.

Následujícího dne byl Ron na Hermionu pořád ještě naštvaný. Po celou hodinu bylinkářství s ní sotva promluvil, přestože jejich obvyklý trojlístek pracoval společně na jednom tlustolusku.

„Jak je Prašivce?“ zeptala se nesměle Hermiona, když z rostlin obírali silné růžové lusky a vysypávali lesklé boby do dřevěného vědra.

„Schovává se mi v nohách postele a třese se jako ratlík,“ odpověděl nerudně Ron, minul vědro a rozsypal několik bobů po podlaze skleníku.

„No tak, Weasleyi, dávejte přece pozor!“ napomenula ho hlasitě profesorka Prýtová, když jim z bobů před očima vyrazily květy.

Poté měli hodinu přeměňování. Harry, rozhodnutý požádat po jejím skončení profesorku McGonagallovou, aby směl jet s ostatními do Prasinek, se připojil k frontě před učebnou a přemýšlel, jakými argumenty by měl svou žádost podpořit. Vytrhl jej však z toho incident, ke kterému došlo na začátku fronty.

Vypadalo to, že Levandule Brownová pláče. Parvati ji jednou rukou objímala a zároveň něco vysvětlovala Seamusi Finniganovi a Deanu Thomasovi, kteří se tvářili nesmírně vážně.

„Stalo se něco, Levandule?“ zeptala se ustaraně Hermiona, když ke shromážděné skupince přistoupila s Harrym a s Ronem.

„Dostala dnes ráno dopis z domova,“ vysvětlovala šeptem Parvati. „Jejího králíka Binkyho zadávila liška.“

„Ach ne,“ zajíkla se Hermiona. „To je mi líto, Levandule.“

„Měla jsem to vědět!“ zaštkala Levandule tragicky. „Víte, kolikátého dnes je?“

„No —“

„Šestnáctého října! ‚Ta věc, které se tak hrozně bojíš — dojde k ní v pátek šestnáctého října!’ Vzpomínáte si? Ona měla pravdu, fakt měla pravdu!“

Teď už se kolem Levandule shromáždila celá třída. Seamus vážně zavrtěl hlavou. Hermiona zaváhala a pak se zeptala: „Tys — tys měla nějaké obavy, že Binkyho zabije liška?“

„Teda, že to bude zrovna liška , jsem nevěděla,“ připustila Levandule a vzhlédla k Hermioně uslzenýma očima, „ale samozřejmě jsem se bála, aby mi neumřel, to je snad jasné, ne?“

„Ach tak,“ přikývla Hermiona a znovu se odmlčela. Pak se opět ozvala.

„Binky už byl starý králík?“

„N-ne!“ vzlykla Levandule. „B-bylo to ještě mládě!“

Parvati k sobě kamarádku přivinula pevněji.

„Tak proč jsi v tom případě měla takový strach, že ti umře?“ zajímala se Hermiona.

Parvati po ní střelila zlobným pohledem.

„No ne, vždyť se na to podívejte logicky,“ pokračovala Hermiona a obrátila se k celé skupince. „Chci říct, že Binky dokonce ani neumřel dnes, že ne? Levandule se o tom dnes jenom dozvěděla“ — Levandule hlasitě zaštkala — „a nemohla z toho mít takový strach, spíš to na ni zapůsobilo jako opravdový šok…“