Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Několik žáků si vyměnilo nechápavé pohledy, když si ukládali učebnice. Praktické cvičení z obrany proti černé magii dosud nikdy neměli, pokud nepočítali onu nezapomenutelnou hodinu v loňském školním roce, kdy jejich tehdejší učitel přinesl do třídy plnou klec rarachů a vypustil je mezi ně.

„Takže,“ vybídl je profesor Lupin, když byli všichni připraveni, „pojďte prosím za mnou.“

Překvapení, ale nanejvýš zaujatí žáci vstali a následovali profesora Lupina ven z učebny. Vedl je liduprázdnou chodbou a zabočil za roh, a první, co tam uviděli, bylo školní strašidlo Protiva. Vznášel se ve vzduchu hlavou dolů a ucpával žvýkačkou klíčovou dírku.

Vzhlédl teprve v okamžiku, kdy byl profesor Lupin pouhého půl metru od něj, pak zavrtěl nohama se zakroucenými prsty a dal se do zpěvu.

„Ludrák, lůzák Lupin,“ notoval si. „Ludrák, lůzák Lupin, ludrák, lůzák Lupin —“

Přestože se Protiva obvykle choval hrubě a vzpurně, vůči učitelům projevoval za normálních okolností určitý respekt. Všichni okamžitě pohlédli na profesora Lupina, aby se přesvědčili, jak tuhle situaci zvládne; k jejich překvapení mu z tváře nezmizel úsměv.

„Tu žvýkačku bych na tvém místě z té klíčové dírky vytáhl, Protivo,“ oslovil zdvořile strašidlo. „Jinak se pan Filch nedostane ke košťatům.“

Filch byl bradavický školník, nerudný nedostudovaný čaroděj, který vedl nepřetržitou válku proti žactvu a současně i proti školnímu strašidlu. Protiva však slovům profesora Lupina nevěnoval sebemenší pozornost, pouze se hlasitě a klokotavě upšoukl.

Profesor Lupin si tiše povzdechl a vytáhl hůlku.

„Předvedu vám takové malé užitečné zaklínadlo,“ oznámil přes rameno třídě. „Pozorně se prosím dívejte.“

Zdvihl hůlku do výše ramene, pronesl „ Waddiwasi! “ a namířil ji na Protivu.

Žvýkačka rychlostí kulky vystřelila ze zámku a strefila se Protivovi přímo do levé nosní dírky; Protiva se překotil hlavou vzhůru a s hlasitým klením odlétl.

„Paráda, pane profesore,“ vydechl užasle Dean Thomas.

„Děkuji ti, Deane,“ usmál se profesor Lupin a odložil hůlku. „Půjdeme dál?“

Znovu vykročili a hleděli přitom na ošumělého profesora se vzrůstajícím respektem. Lupin je provedl ještě jednou chodbou a zastavil se před sborovnou.

Ve sborovně, podlouhlé místnosti s dřevěným ostěním, plné starých křesel nejrůznějších tvarů, byl pouze jediný učitel. V hluboké klubovce tam seděl profesor Snape; když třída vcházela, zdvihl k ní oči. Zablesklo se mu v nich a kolem úst mu zahrál ošklivý posměšný úšklebek. Když posléze vstoupil profesor Lupin a chystal se za sebou zavřít, Snape promluvil.

„Nechte otevřeno, Lupine. Na tohle se raději nebudu dívat.“ Vstal a s rozevlátým černým hábitem prošel kolem čekající třídy. U dveří se náhle otočil a poznamenal: „Možná vás ještě nikdo nevaroval, Lupine, ale do téhle třídy chodí Neville Longbottom. Radil bych vám, abyste ho nepověřoval žádnými obtížnými úkoly. Alespoň pokud mu slečna Grangerová nebude našeptávat, co má udělat.“

Neville zrudl jako tulipán. Harry na Snapea zlostně zíral. Už tak bylo dost podlé, když Nevilla sekýroval ve svých hodinách, natož pak když to dělal před ostatními učiteli.

Profesor Lupin zdvihl obočí.

„Doufal jsem, že právě Neville bude mým asistentem v první fázi našeho cvičení,“ prohlásil, „a jsem přesvědčen, že to zvládne naprosto dokonale.“

Neville v obličeji zčervenal, jak jen to vůbec bylo možné. Snape ohrnul ret, vyšel ze dveří a práskl za sebou.

„Tak tedy,“ otočil se profesor Lupin ke třídě a pokynul jí, aby přešla na protější stranu místnosti, kde nebylo nic kromě staré šatní skříně, v níž měli učitelé pověšené své náhradní hábity. Když se profesor postavil vedle ní, skříň se náhle zakymácela a bouchla o stěnu.

„S tím si nemusíte dělat starosti,“ upokojoval žáky klidným hlasem, když několik z nich poplašeně uskočilo. „Je tam bubák.“

Většině žáků však očividně připadalo, že to je něco, s čím by si měli dělat starosti. Neville na profesora Lupina pohlédl s výrazem čiré hrůzy a Seamus Finnegan nervózně sledoval rachotící dveřní knoflík.

„Bubáci si libují v tmavých a stísněných prostorách,“ vysvětloval profesor Lupin. „V šatních skříních, v mezerách pod postelemi, v policích pod dřezem — jednou jsem narazil na bubáka, který se vecpal do nástěnných hodin. Tenhle se sem nastěhoval včera odpoledne a já jsem požádal ředitele o svolení, aby ho profesorský sbor nechal na pokoji a abyste se na něm vy, moji žáci třetího ročníku, mohli trochu pocvičit.

První otázka, kterou si tedy musíme položit, zní: Co je to bubák?“

Hermiona zdvihla ruku.

„Je to strašidlo, které mění tvar,“ odpověděla. „Umí na sebe vzít podobu čehokoli, co nás podle jeho názoru nejvíc vyděsí.“

„Sám bych to nedokázal definovat lip,“ pochválil ji profesor Lupin a Hermiona se šťastně rozzářila. „Takže bubák, který sedí tam uvnitř ve tmě, na sebe zatím žádnou podobu nevzal. Neví ještě, co osobu na druhé straně dveří vystraší. Nikdo neví, jak vlastně bubák vypadá, když je o samotě, až ho ale vypustím ven, okamžitě se promění v to, čeho se každý z nás bojí nejvíc.

To znamená,“ pokračoval profesor Lupin a okázale ignoroval Nevillův tlumený výkřik děsu, „že ještě než začneme, budeme mít před bubákem obrovskou výhodu. Všiml sis, jaká je to výhoda, Harry?“

Pokoušet se odpovědět na otázku v situaci, kdy Hermiona vedle něj poskakovala jako čertík na špičkách a kmitala rukou ve vzduchu, mu bylo proti mysli, ale Harry to zkusil.

„No — protože je nás tolik, tak nebude vědět, jakou podobu na sebe vzít?“

„Přesně tak,“ přikývl profesor Lupin a Hermiona spustila ruku s poněkud zklamaným výrazem. „Máte-li co do činění s bubákem, je vždycky nejlepší mít s sebou nějakou společnost. Zmate ho to. V co by se měl proměnit, v bezhlavou mrtvolu nebo v masožravého slimáka? Jednou jsem viděl, jak se bubák dopustil přesně téhle chyby — pokusil se vystrašit dva lidi najednou a proměnil se v polovičního slimáka. Nebylo to ani trochu strašidelné.

Kouzlo, které bubáka zapudí, je jednoduché, vyžaduje však silnou vůli. Prostředkem, který jej dokonale zničí, je totiž smích . Musíte ho donutit, aby na sebe vzal podobu, která vás pobaví.

Nejdřív si to kouzlo zkusíme bez hůlek. Opakujte po mně, prosím: Riddikulus !“

„ Riddikulus! “ pronesla třída sborem.

„Dobře,“ pochválil je profesor Lupin. „Velmi dobře. To ale byla bohužel jen ta snadná část. Slovo samotné totiž nestačí. A tady právě přijde řada na tebe, Neville.“

Skříň se opět otřásla, i když se netřásla ani zdaleka tolik jako Neville, který pokročil kupředu s výrazem odsouzence mířícího k šibenici.

„To stačí, Neville,“ zarazil ho profesor Lupin. „Nejdřív to nejdůležitější: Můžeš nám říct, co ti na celém světě nahání největší strach?“

Nevillovy rty se pohnuly, nevyšel z nich však ani hlásek.

„Promiň, Neville, ale nerozuměl jsem ti,“ prohlásil povzbudivě profesor Lupin.

Neville se poněkud bezradně rozhlédl, jako by prosil, aby mu někdo pomohl, a pak ze sebe sotva slyšitelným šepotem vymáčkl: „Profesor Snape.“