Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Vtom se však hipogryf k obrovskému Harryho překvapení prohnul v šupinatých předních kolenou a předvedl cosi, co měla být nepochybně úklona.

„Paráda, Harry!“ zajásal nadšeně Hagrid. „To je vono, teď už si na něj můžeš klidně šáhnout. Poplácej ho po zobáku, neboj se!“

S pocitem, že lepší odměnou by bylo, kdyby se už mohl vrátit k ostatním, se Harry váhavě přiblížil k hipogryfovi a natáhl k němu ruku. Několikrát ho popleskal po zobáku a Klofan slastně zavřel oči, jako že mu to dělá náramně dobře.

Celá třída začala nadšeně tleskat, až na Malfoye, Crabbeho a Goyla, kteří se tvářili rozčarovaně.

„Jseš dobrej, Harry,“ hlaholil Hagrid. „Jasně cejtím, že by tě na sobě nechal i svízt.“

To bylo víc, než s čím Harry počítal. Byl sice zvyklý létat na koštěti, vůbec si ale nebyl jistý, že na hipogryfovi to bude totéž.

„Vylez si na něho a posaď se mu támhle za křídelní kloub,“ vyzval ho Hagrid. „A bacha, ať mu nevytrháš žádný peří, to by ses mu nezavděčil…“

Harry si jednou nohou stoupl na svrchní Klofanovo křídlo a vytáhl se mu na hřbet. Klofan se vztyčil. Harry si nebyl jistý, kde by se ho měl chytit, protože všude na dosah měl jen samé peří.

„Tak leťte!“ zařval Hagrid a plácl hipogryfa přes zadek. Klofan bez varování pleskavě rozevřel svá dvanáct stop dlouhá křídla: Harry jej sotva stačil popadnout kolem krku a už se vznášeli vzhůru. Ani v nejmenším se to nepodobalo letu na koštěti, takže měl hned jasno, čemu by dal přednost. Hipogryfova křídla ho tloukla nepohodlně do boků a narážela mu zespodu do nohou, až měl pocit, že ho Klofan každou chvíli shodí, jeho hladká lesklá pera mu prokluzovala mezi prsty a Harry se neodvažoval chytit se jich pevněji, místo plynulého pohybu svého Nimbusu Dva tisíce cítil, jak se kymácí dozadu a dopředu podle toho, jak se hipogryfův zadek zdvihal a klesal v souladu s pohybem křídel.

Klofan s Harrym jednou obletěl celou ohradu a pak zamířil na přistání; teď nadcházel okamžik, z kterého měl Harry od začátku hrůzu. Zaklonil se, když hipogryf natáhl hladký krk k zemi, a zdálo se mu, že sklouzne přes zobák dolů, pak ale pocítil prudký náraz, když oba páry nohou — ptačích i koňských — dopadly na zem, a jen taktak se mu podařilo udržet rovnováhu a znovu se vzpřímit.

„Válíš, Harry!“ jásal Hagrid a všichni kromě Malfoye, Crabbeho a Goyla se k němu připojili. „Tak to bysme měli — kdo si to chce eště zkusit?“

Povzbuzen Harryho úspěchem přelezl zbytek třídy opatrně do ohrady. Hagrid postupně odvázal všechny hipogryfy a po chvíli se jim už nervózně ukláněli žáci a žákyně po celé ohradě. Neville musel před svým hipogryfem, kterému se očividně nechtělo poklesnout v kolenou, několikrát couvnout. Ron a Hermiona zkoušeli štěstí s kaštanovým hnědákem a Harry přihlížel, jak se oba snaží.

Malfoy Crabbe a Goyle převzali Klofana. Ten se uklonil Malfoyovi, který ho teď s opovržlivým výrazem poplácával po zobáku.

„Je to úplná hračka,“ protahoval hlasitě, aby ho Harry slyšel. „Věděl jsem, že na tom nic nebude, když to svedl i Potter… Vsadím se, že vůbec nejsi nebezpečný, co říkáš?“ obrátil se k hipogryfovi. „Že ne, ty přerostlá šeredná potvoro?“

Ocelové pařáty zasáhly jako blesk. Malfoy vydal jen pištivý skřek a v příštím okamžiku už se Hagrid potýkal s Klofanem, aby mu znovu navlékl kožený obojek. Klofan se vší silou snažil dostat k Malfoyovi, který ležel stočený do klubíčka v trávě a hábit měl potřísněný krví.

„Já umírám!“ ječel Malfoy a třídy se zmocnila panika. „Umírám, jen se na mě podívejte! Ta bestie mě zabila!“

„Houbeles umíráš!“ zařval Hagrid, bílý jako stěna. „Pomozte mi někdo… musíme ho vodcaď dostat pryč…“

Hermiona se vyřítila otevřít branku, zatímco Hagrid si lehce zdvihl Malfoye do náruče. Harry si všiml, když kolem něj procházeli, že Malfoy má na paži dlouhou a hlubokou tržnou ránu; krev mu odkapávala do trávy a Hagrid se s ním rozběhl do stráně nahoru k hradu.

Pomalou chůzí je z hodiny péče o kouzelné tvory následovala celá otřesená třída. Všichni zmijozelští proti Hagridovi hlasitě vykřikovali různé výpady.

„Měl by okamžitě dostat padáka!“ prohlásila Pansy Parkinsonová s obličejem plným slz.

„Malfoy si to zavinil sám,“ odsekl Dean Thomas, načež mu Crabbe a Goyle výhružně ukázali napjaté svaly.

Všichni vystoupali po kamenných schodech do liduprázdné vstupní síně.

„Zajdu se podívat, jestli je v pořádku,“ oznámila Pansy a všichni ostatní ji sledovali, jak vybíhá po mramorovém schodišti. Zmijozelští, kteří stále ještě tlumeně proklínali Hagrida, zamířili ke své společenské místnosti ve sklepení pod hradem, zatímco Harry, Ron a Hermiona pokračovali nahoru do nebelvírské věže.

„Myslíte, že se z toho dostane?“ vyptávala se nervózně Hermiona.

„Samozřejmě že ano, takové škrábance dokáže madame Pomfreyová zacelit za vteřinku,“ ujistil ji Harry, kterému už vedoucí ošetřovny svými kouzly vyléčila zranění mnohem vážnější.

„Stejně je smůla, že se něco takového muselo Hagridovi stát hned při první hodině, co říkáte?“ přemítal ustaraně Ron. „To se dalo čekat, že se ho Malfoy pokusí zatáhnout do nějakého průšvihu…“

Byli mezi prvními, kteří se dostavili do Velké síně k večeři, protože doufali, že tam uvidí Hagrida, ten tam však nebyl.

„Přece by ho nevyhodili doopravdy , že ne?“ ujišťovala se bázlivě Hermiona, která se dosud ani nedotkla svého nákypu s hovězím masem a ledvinkami.

„To bych jim neradil,“ zabručel Ron, který se také ještě nedal do jídla.

Harry pozoroval zmijozelský stůl. Shromáždila se u něj velká skupina včetně Crabbeho a Goyla a všichni o něčem zaníceně diskutovali. Harry si byl jistý, že právě dávají dohromady vlastní verzi toho, jak Malfoy přišel ke svému zranění.

„Ať tak či tak, rozhodně se nedá říct, že by náš první den školního roku nebyl zajímavý,“ usoudil ponuře Ron.

Po večeři šli všichni tři do zaplněné nebelvírské společenské místnosti, aby se pokusili vypracovat domácí úkoly, které jim zadala profesorka McGonagallová, pořád se však vytrhovali z práce a vyhlíželi oknem věže ven.

„U Hagrida se svítí,“ oznámil náhle Harry.

Ron pohlédl na hodinky.

„Kdybychom si pospíšili, stihli bychom seběhnout dolů a podívat se za ním, není ještě tak pozdě…“

„Já nevím,“ odpověděla váhavě Hermiona a Harry viděl, jak po něm střelila pohledem.

„Po školních pozemcích mám povoleno chodit,“ připomněl jí kousavě. „Sirius Black sem snad ještě kolem mozkomorů nepronikl, nebo snad ano?“

A tak odložili školní povinnosti stranou, prošli otvorem v podobizně a ulevilo se jim, když cestou k hlavní bráně nikoho nepotkali; nebyli si totiž tak docela jistí, jestli mají povoleno vyjít ven.

Tráva byl dosud mokrá a v pohasínajícím světle vypadala téměř černě. Když došli k Hagridově hájence a zaklepali, zazněl zevnitř nevrlý hlas: „Poďte dál.“

Hagrid seděl u svého do čista vydrhnutého dřevěného stolu jen v košili; jeho pes Tesák, cvičený na černou zvěř, mu spočíval hlavou v klíně. Jediný pohled jim prozradil, že má Hagrid hodně upito. Měl před sebou cínový korbel, velký skoro jako vědro, a všechno nasvědčovalo tomu, že mu působí potíž zaostřit na ně zrak.