Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Harryho potěšilo, když se po obědě dostal ven z hradu. Včerejší déšť dávno ustal, obloha měla jasnou světlešedou barvu a tráva pod nohama byla pružná a vlhká, když se s oběma kamarády vydal na úplně první hodinu péče o kouzelné tvory.

Ron a Hermiona spolu nemluvili. Harry mlčky kráčel vedle nich, když scházeli po travnatých stráních k Hagridově hájence na okraji Zapovězeného lesa. Teprve ve chvíli, kdy před sebou zpozoroval tři až příliš známé postavy, si uvědomil, že na Hagridův předmět budou nepochybně chodit společně se zmijozelskými. Malfoy o něčem zaníceně vykládal Crabbemu a Goylovi, kteří se zajíkali smíchy. Harry byl přesvědčený, že ví, o čem se ti tři baví.

Hagrid na žáky čekal u dveří své hájenky. Stál tam ve spratkovém kožichu se svým psem cvičeným na černou zvěř. Tesák mu ležel u nohou a Hagrid vypadal, že už se nemůže dočkat, až začne.

„No tak, dělejte, hoďte sebou!“ hulákal, když se k němu třída blížila. „Mám pro vás dneska fakt vopravdovou pokroutku! Čeká vás hodina, jakou jste eště nezažili! Už nikdo neschází? Fajn, poďte za mnou!“

Na jeden kratičký, ošklivý okamžik se Harry domníval, že má Hagrid v úmyslu zavést je do lesa; s tím už měl dost nepříjemných zkušeností na celý život. Hagrid však pomalu prošel podél jakéhosi stromořadí a o pět minut později se ocitli v něčem, co na první pohled vypadalo jako výběh pro koně. Vůbec nic tam nebylo.

„A teď se hezky rozestavte kolem toho hrazení!“ zavolal Hagrid. „To je vono — jen pozor, abyste dobře viděli. Tak — a teď buďte vod ty dobroty a vodevřete si učebnice —“

„Jak asi?“ ozval se studený protáhlý hlas Draca Malfoye.

„Cože?“ zarazil se Hagrid.

„Jak si máme ty učebnice otevřít?“ opakoval Malfoy. Vytáhl si své Obludné obludárium , které měl převázané kusem pevného provazu. Obludárium si vytáhli i další žáci. Někteří z nich ho měli stejně jako Harry omotané opaskem, jiní ho nacpali do těsné brašny nebo k sobě desky učebnice sepjali velkými svorkami.

„Copak — copak nikdo z vás nedokázal svou knížku vodevřít?“ zatvářil se schlíple Hagrid.

Třída sborem zavrtěla hlavou.

„Stačí ji přece pohladit,“ vysvětloval Hagrid, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Koukněte —“

Vzal si Hermioninu učebnici a strhl z ní lepicí pásku, kterou byla omotaná. Učebnice po něm chňapla, ale Hagrid jí přejel po hřbetě obrovským ukazovákem; kniha se slastně zachvěla, otevřela se a klidně mu ležela v ruce.

„No né! Jen se podívejte, jak jsme byli všichni pitomí!“ ušklíbl se Malfoy. „Měli jsme tu potvoru přece pohladit ! Jak to, že nás to nenapadlo?“

„No — já myslel, že jsou legrační,“ obrátil se Hagrid nejistě na Hermionu.

„To tedy jo, strašně legrační!“ rozčiloval se Malfoy. „To bylo vážně povedené, tyhle učebnice, co se nám pokoušely uhryznout ruce!“

„Sklapni, Malfoyi,“ ozval se tiše Harry. Hagrid vypadal sklesle a Harrymu záleželo na tom, aby mu první učitelská hodina dopadla dobře.

„No tak dobrá,“ přikývl Hagrid, který jako by ztratil nit, „takže — no, učebnice už máte a… jo… Teď byste asi potřebovali nějaký kouzelný tvory. Jo. Tak já je teda přivedu. Počkejte chviličku —“

Odrázoval od nich do lesa a ztratil se jim z očí. „Kristepane, tahle škola ale upadá,“ postěžoval si hlasitě Malfoy „když na ní může učit tenhle tupec. Tátu trefí šlak, až mu to povím —“

„Sklapni, Malfoyi!“ opakoval Harry.

„Bacha, Pottere, je za tebou mozkomor —“

„Jůůůůů!“ vypískla Levandule Brownová a ukazovala prstem na protější stranu ohrady.

Cvalem se k nim blížil tucet těch nejbizarnějších tvorů, jaké kdy Harry viděl. Těla, zadní nohy a ocasy měli koňské, ale předníma nohama, křídly a hlavou připomínali gigantické orly s krutě zahnutými ocelově šedými zobáky a velkýma zářivě oranžovýma očima. Půl metru dlouhé pařáty na předních nohou působily děsivě. Každá ta nestvůra měla kolem krku tlustý kožený obojek připojený k dlouhému řetězu, a konce všech těch řetězů svíral v obrovské ruce Hagrid, který se v poklusu objevil za nimi.

„Hyjé, běžte!“ hulákal, klepal řetězy a pobízel tvory k ohradě, kde čekala nastoupená třída. Všichni svorně ustoupili o krok dozadu, když k nim došel a obludy uvázal.

„Hipogryfové!“ burácel rozjařeně Hagrid a mávl rukou ke stádu. „Že jsou to krasavci, že jo?“

Harry svým způsobem chápal, co má Hagrid na mysli. Jakmile člověk překonal počáteční šok, že vidí něco, co je napůl kůň a napůl pták, musel začít obdivovat zářivý vzhled hipogryfů, plynulý přechod jejich opeření v srst. Ti tvorově přitom hráli všemi barvami: byli ocelově šedí, bronzově hnědí, růžově grošovaní, leskle kaštanoví a inkoustově černí.

„Takže,“ zamnul si Hagrid ruce a spokojeně se rozhlédl kolem, „co takhle postavit se k nim vo něco blíž —“

Nikomu se do toho nechtělo, jen Harry, Ron a Hermiona se opatrně odhodlali přiblížit.

„A teď — první, co byste měli vo hipogryfech vědět, je to, že jsou náramně hrdý,“ pokračoval Hagrid. „Snadno se naštvou, to voni dovedou. Nikdy žádnýho hipogryfa neurážejte, protože by to mohlo bejt to poslední, co v životě uděláte.“

Malfoy, Crabbe a Goyle neposlouchali. Tiše se spolu bavili a Harry měl nepříjemný pocit, že kují pikle, jak hodinu co nejvíc narušit.

„Vždycky je potřeba počkat, až co udělá hipogryf, první krok nechat na něm,“ dál vysvětloval Hagrid. „Bejt prostě zdvořilej, jasný? Dojdete k němu, ukloníte se a pak čekáte. Pokavad se vám taky ukloní, smíte se ho dotknout. Pokavaď se ale neukloní, tak koukejte honem rychle zmizet, protože koupit jednu těmadle pařátama, to teda bolí.

To bysme měli — kdo to zkusí první?“

Většina třídy namísto odpovědi ustoupila ještě dál. Dokonce i Harry, Ron a Hermiona byli na vážkách. Hipogryfové pohazovali divoce hlavami a protahovali si mohutná křídla; vypadali, že se jim ani trochu nelíbí být uvázaní.

„Nikdo?“ zeptal se prosebně Hagrid.

„Já to zkusím,“ přihlásil se Harry.

Za zády uslyšel hlasité povzdechy a Levandule s Parvati šeptly: „Ach ne, Harry, vzpomeň na ty své čajové lístky!“

Harry to všechno ignoroval a přelezl přes plot k hipogryfům.

„Jseš pašák, Harry!“ zahlaholil Hagrid. „Fajn, podíváme se teda, jak ti to pude s Klofanem.“

Odvázal z řetězu šedého hipogryfa, odtáhl ho stranou od jeho druhů a kožený obojek mu stáhl z krku. Třída na druhé straně ohrady zadržela dech. Malfoy jen zlomyslně přimhouřil oči.

„Jeď vopatrně, Harry,“ radil tiše Hagrid. „Dívá se ti do vočí, tak se snaž nemrkat — hipogryfové člověku nedůvěřujou, když moc mrká…“

Harrymu se okamžitě začaly oči zalévat slzami, přesto je však nezavřel. Klofan pootočil velikou hlavu se špičatým zobákem a upřeně na Harryho zíral hrozivým oranžovým okem.

„To je vono!“ broukl Hagrid. „To je vono, Harry… a teď, teď se ukloň…“

Harrymu nepřipadalo příliš moudré nastavovat Klofanovi obnažený týl, ale udělal, co mu Hagrid řekl. Úplně zlehýnka se uklonil a vzhlédl.

Hipogryf na něj pořád opovržlivě zahlížel. Ani se nepohnul.

„A jéje,“ zahuhlal ustaraně Hagrid. „Tak nic, Harry, teď vycouvej, pěkně pomalu —“